Mladé dogmatické kritiky rozbouřila především nová sbírka Vítězslava Nezvala Veliký orloj (1949), která kromě básní usilujících o postižení nové socialistickorealistické skutečnosti zahrnovala i soubor básní předúnorových.
Osobitné miesto v topike tejto poézie predstavuje figúra rozvráteného sveta. Invázia hlboko otriasla dogmou o ZSSR ako najvyššej autorite nielen v politickom, ale aj mravnom zmysle.
Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?
Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.
V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…
Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.