Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.