Lidé
(1984, Ostrava)
je filosof a religionista. Dříve točil dokumenty, nyní se živí jako vysokoškolský pedagog. Píše eseje, ve kterých se věnuje kulturní a sociální kritice. Zajímá ho zvláště vztah dialogu a radikality. Publikoval několik odborných knih (např. Dialog uměním, JAMU, 2016), v roce 2018 mu vyšel výběr z publicistiky nazvaný Průhledné zrcadlo (tamtéž). Básně zveřejňuje velmi sporadicky. V dětství se často toulal v Beskydech, později žil nějaký čas v Moravském krase. Od té doby má nejraději chůzi hlubokým lesem, kolem skal a jeskyní.
Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.
O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobod nými vztahy bez donucování.
Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.
Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.
Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.
Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.
Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.
O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobod nými vztahy bez donucování.
Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.
Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.
Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.
Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.
