Jan Motal

Ucítit jaro, jít lesem, objevit stéblo

Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.

Esejistika – Esej
Z čísla 6/2019

Někdy v polovině února při chůzi městem se mě dotkly prsty jara. Vyklouzly z mrazu a zavoněly přízemními mlhami. Znám to už od dětství: jasné povolání do lesa. V zimě jsem odkázán na lidi, jejich slova a myšlenky. Jaro vytahuje člověka ven. A v tom prvním vánku, který mám nejraději, je cítit teplá, vlhká půda. Městský park, jenž v sobě stále v jistých denních dobách zachovává stromové ticho přerušované úpornou prací datlů, nestačí. Volá skutečný les.

Jaro je výbuchem vůní po mrazivém bezčasí. Táhne do lesa, protože v něm člověka vlhkost zeminy obklopí. Nelze ji necítit. A i když se bráníme, stahuje nás. Čich je jediný ze smyslů, jehož nervové dráhy ústí přímo do limbického systému. Spíše než myšlení tak jarní vánek oslovuje pocity a paměť. Čich a hmat oproti zraku a sluchu spojují člověka s nevyslovitelným (doslova, nikoliv metaforicky). Je možné vůbec popsat vůni či dotek? Blízko tomuto jevu byl Gaston Bachelard, když pojmenoval básnické snění jako taktilní zkušenost. A dotek je poznání dítěte, proto tedy je třeba snít naivně. Po celý život mne pronásleduje vzpomínka. Vůně stromů za otevřeným okem nemocnice. Může si člověk pamatovat první nádech života?

Moderní lidé se zřídka skloní k půdě, aby k ní přivoněli. Dnes už ani lékař neochutná moč, aby zjistil cukrovku. Nástrojem moderního pána tvorstva je teorie. Modeluje myšlený svět, horizont pokroku. Země zůstává špínou, která zalézá za nehty. Myslitel ji drhne pojmovou solvinou. Ale leckdy se půdy zalekne i básník.

Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.

Proč má Fráňa Šrámek strach? Ta tíha je tak silná, že drtí jeho hrdost. A tak se moderní básník raději vypraví do luk a oddá se vlání. Není s to nalézt v sobě odvahu k lesní chůzi.

Letošní zimu jsem překonal s novou knihu od Bruna Latoura. Jmenuje se Kde přistát? (Anglický překlad svým titulem odpovídá: Dolů na zem. Ale tím je celý vtip vyzrazen!) Je to esej o politice, změnách klimatu, vědě, ekologii. Jaký má kniha vztah k lesu? A k jaru? Ač je sama spletena z pojmů, myslím, že uskutečnit její program znamená odložit teorie a vrátit se k mlčení lesní chůze, k níž vesna povolává.

 

Plazit se po zemi

Latour napsal esej o tom, že je třeba přistát. Tak nejprve: my letíme? Ano. Moderní člověk se odpoutal od země, aby dosáhl globálních výšin. Ať už si to přizná, či nikoliv, nyní spatřil zánik svého snu. Neboť Země má své hranice, zdroje nejsou nevyčerpatelné, nelze růst donekonečna. Perutě se rozpouštějí před dosažením slunce. Moderní Ikarus se ale nemůže vrátit domů. V lokálním už na něj nečeká domov. Díky prostupnosti hranic (nejen těch fyzických) už místa nejsou naše. Tam, kde bylo vše přehledné, je teď různost a diverzita. Stali jsme se bezdomovci. Kde tedy přistát? Na zemi. Umístit člověka opět do krajiny, říká Latour. Nalézt společný, terestrický domov.

Myslím, že proto musíme smýt nánosy myšlenek, jež nás za našeho letu pokryly (dříve se říkalo: uzávorkovat). Máloco pomůže vyčistit hlavu jako vyrazit do lesa. To proto, že les nelze necítit. Zajme nás a nutí sestoupit do hloubky nitra. Mozková kůra zodpovědná za myšlení a vyšší kognitivní funkce je spojena se zbytkem lidského těla prvotním mozkovým kmenem, který se vyvinul již před pěti sty miliony let u plazů. A tak ať se bude moderní duch snažit sebevíce, bude se vždy muset vrátit k plazení po zemi. Strach či touha žít nás spřízňují s celou živočišnou říší. A nejen se zvířaty, ale s hmotou vůbec, jak dokládá Jane Bennettová ve své knize Hmota plná života.

Všechny živé i vyhynulé bytosti jsou spojeny komplexními, rozbíhavými a klikatými liniemi spřízněnosti v jeden velkolepý systém,

prohlásil před sto šedesáti lety Charles Darwin ve své knize O původu druhů. Na rozdíl od mnohých se nebojím ji číst. Nemyslím, že je krutá. Právě naopak. Je velkým manifestem začlenění člověka do přírody. Jde jen o úhel pohledu – a ten jsme dosud měli špatný. Mysleli jsme, že musíme soupeřit o svoje místo pod sluncem.

Říká se, že rostlina na okraji pouště bojuje o přežití se suchem, ač náležitější je říci, že je závislá na vlhku,

napsal Darwin v kapitole nazvané Boj o existenci. A stejně tak spíše než zvítězit nad ostatními obyvateli země musí člověk uznat, že je stejně jako oni na ní závislý.

 

Tváří v tvář zániku

Lesní chodec je metafora Ernsta Jüngera:

Lesním chodcem nazýváme toho, z nějž velký proces učinil jednotlivce a bezdomovce a kdo konečně stojí tváří v tvář zničení.

Jak příhodný popis moderního člověka! Lidstvo nikdy nebylo blízko úplnému zániku jako dnes. Z volné přírody mizí hmyz, jemuž vděčíme za potravu. Půda vysychá a eroduje, přicházíme o vodu. I ze švýcarských Alp se stahují ledovce. Ryby v oceánu jsou prostoupeny polyetylenem nebo polypropylenem, látkami, které člověk umí vyrábět jen pár desetiletí. A je v tom moc dobrý. V roce 2018 lidstvo produkovalo 380 milionů tun plastu ročně. Pětadevadesát procent dospělých lidí v USA má v moči Bisfenol A, který způsobuje úbytek spermií u mužů, zvyšuje riziko rakoviny prsu a má negativní účinky na imunitní systém člověka.

Moderní člověk spoléhal na zrak a sluch, čili na řeč a plány, na pojmy a projekce. Tak připravil vlastní zánik. Příliš mnoho mluvil – teď se musí naučit mlčet. Pozemšťan se proti tomu odvažuje vstoupit do lesa, v němž upotřebí spíše citlivost než logiku.

Imaginace a spolu s ní zpěv patří k chůzi lesem,

dosvědčuje Jünger, že v lese se nespřádají teorie. Sní se a pějí chvály. Lesní chodec nevyráží do lesa diskutovat, je básníkem. Jde sám, tichý a spoléhá na čich a hmat. Stopuje podhoubí (říká se přece: „Ať nevyplašíme houby!“), ohledává houštinu na vlastní kůži. Odchází z lesa poznamenán. Na rozdíl od těch, kteří jím jenom procházejí, si nese šrámy.

Lesní chodec má tak původní vztah ke svobodě. Není závislý na tom, co je rutinou ostatních.

Má v úmyslu vzepřít se automatismu a odmítnout jeho důsledek, fatalismus,

říká Jünger. Lesní chůze je podle něj původní vůlí k odporu. Samozřejmě! Chodec totiž nerespektuje lidskou cestu. Neprojektuje. Vrůstá do krajiny a hledá svoji mez. Ve chvíli samoty je odpojen od společenských struktur. Jak lze číst i u Thoreaua, jednoho z lesních chodců:

Lidé jsou zaklínění do kolektivů a konstrukcí způsobem, který je odzbrojuje.

Výcvik je třeba započít v lese. Čím hlubším, tím lépe.

Lze říci, že hvozd vymezuje chodce ve vztahu k jeho smrtelnosti i horizontu věčnosti, k blízkosti země i nedosažitelnosti nebes. Tato heideggerovská čtveřina je událostí, v níž člověk objevuje archaické. Společnou paměť lidstva i živočišstva, archetypální základ. Latour ve své poslední knize poznamenává, že moderní mysl tradici odmítá. Ale Ikarova křídla jsou ze zemského materiálu a Ikarova touha po nesmrtelnosti se setkává s realitou zániku. Tak je chvíle hrozícího pádu událostí pravdy. Přistát lze tehdy, když se člověk znovu setká se svým nevědomým nezakládajícím základem, kolektivním nevědomím.

 

Mít stéblo slámy v hlavě

Leninská otázka: co dělat? Lenin byl moderní člověk par excellence. Vzrušují mne slova Masanobu Fukuoky:

Co takhle nedělat nic? Jak si udělat spoustu času na krásného dlouhého šlofíka – o to tu jde.

(Ve své Politice přírody říká Latour: „Být pomalý jako želva.“) Ten šlofík je mi symbolem dočasného oproštění se od teorie. Nechat jediné stéblo, aby ukázalo, co umí. Dát mu prostor vyjádřit se.

Zakládáme na palubě našeho moderního letadla pokroku diskuzní kroužky, zaplňujeme veřejný prostor novými koncepty a pojmy, kterými potom šermujeme na stránkách časopisů, ale nebojíme se ušpinit se od hlíny? Zdá se to protismyslné – tou nejlepší teorií pro nás teď bude žádnou nemít a vydat se prostě do houštiny, před níž přešlapujeme. V houštině se naučíme nebát tmy, šelestu v křoví, nočního tance smečky lišek, které po půlnoci přijdou vyštěkat troufalého návštěvníka – jako se to stalo mně kdysi v Krušnohoří. Samota lesa promlouvá k člověku náhlými setkáními i dlouhým mlčením bez živáčka, které znamená očekávání bouře. Na hřebeni Travného v Beskydech jsem jednou dlouho šel sám zlověstným tichem, nepotkal jsem ani veverku. Jako by se přede mnou život schoval. Náhle jsem si uvědomil, že tu přece je: proud vzduchu rozvlnil sametovou trávu mezi kmeny vyvrácených stromů. Porost obživl. Nebo: když jsem bydlel v Moravském krase, navštěvoval mne každý druhý večer tajemný tvor v křoví. Chodil z lesa přes pole a remízky. Nikdy jsem jej nespatřil. Byl tam vůbec? Ano! Věděli jsme o sobě. A do třetice: jako děti jsme se chodili loučit s řekou v údolí Slavíče, když zapadalo léto a usekané stvoly na polích řezaly do chodidel. Co na tom, že podle konvenčního rozumu řeka není tvor. Pro nás byla doslova živá. Tak se citlivá, dětinská duše setkává s bytostmi, jež povstávají z anonymní hmoty tu ve zvířecí, tu v rostlinné podobě. Obživnout může i horská bystřina, s níž člověk pociťuje spřízněnost (jako novozélandská řeka Whanganui, kterou tamější parlament prohlásil za bytost).

Co považujeme za přírodu, je pouze myšlenka přírody, která se vynořuje v lidské mysli. Kdo vidí skutečnou přírodu, jsou děti. Vidí bez přemýšlení, přímo a čistě,

říká Fukuoka ve své nejslavnější knize Revoluce jednoho stébla slámy.

Objekt, který je viděn v izolaci od celku, není skutečný.

Chůze lesem představuje nalézání místa v celku. Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane. Houby pomáhají této péči, vysvětluje Peter Wohlleben. Buky se mazlí. Kmeny se třou o sebe. Svojí vůní informují obyvatele lesa o napadení. Mohou přilákat predátora, který strom před škůdcem zachrání. Propojeny jsou i keře a trávy. Bytosti v lese spolu komunikují. Cítí se navzájem – doslova. Dokážeme ztichnout, abychom zachytili, jak si předávají zprávu o vetřelci jemnými pachy, jež nese jarní vánek?

 

Učinit svět lépe obyvatelným

Než tedy budu mlčet, chci ještě připomenout, že přese všechno člověk není lesní tvor. Už je to velmi dávno, co pro nás stromy přestaly být domovem. Někdy v pliocénu v Africe savany vytlačily lesy a primáti se museli naučit chodit po dvou nohách. Náš prapředek australopiték byl nucen vlivem klimatických změn opustit tropický les. Svým potomkům, lidskému druhu, dal do vínku nutnost hledat si vlastní útočiště. A tak si domovy budujeme jako příbytky, sousedství, města. I lesní chodec Thoreau opustil rybník Walden a vrátil se mezi lidi. Ale protože nabyl vnitřní svobody, nepoutal se ke společenským hodnostem. Živil se různě. Ve svých cílech nebyl přepjatý – i když v práci se jevil náročný a poctivý. Nepotřeboval překonávat hranice lidských možností, jako pyšní sportovci v Himálaji (ti usilují o „dobývání hor“). Stačily mu lesy v dosahu domova, vlastní nitro a knihy probouzející obrazotvornost. Vždy ale zůstal angažovaný – vracel se ze své samoty mezi lidi, aby je učil občanské neposlušnosti.

Lesní chodec načerpanou samostatnost, odvahu a spojenectví se zemí musí totiž zúročit tak, aby učinil svět lépe obyvatelným pro všechny, jak žádá Latour. Ze šlofíka je potřeba se tedy umět probudit. A oprášit si ruce hotové k dílu, přehodnotit teorie a vzít z nich to, co se osvědčilo. Lesní chodec viděl život v houštinách, poznal noc pod širými hvězdami. Zná dřinu, úsilí o odvahu. Čeká jej svobodná práce, nikoliv odcizená. Po usebrání a samotě se lesní chodec vrací zpět ke slovu, k řeči, k obrazu, myšlence. Už může hovořit: má o čem a pro koho. A co na tom záleží, zda jeho řeč bude stará, či nová, v nářečí, nebo lingua franca. Stejným hříchem, jako je druhová nadřazenost samozvaného pána tvorstva, je i nenávist k vlastnímu druhu. Jde jen o nemravnost opačné polarity. Trvalá samota je sobecká. Lidské společenství žije ze svých lesních chodců, i když jim nerozumí, někdy je dokonce zavírá do káznic a směje se jejich naivitě. Oni však tak, jako milují lesní bytosti, milují i lidi. Tak pravil i Zarathustra, když polemizoval s eremitou.

Kde přistát? Na zemi, vydat se pěšky lesem a objevit za hranicí hvozdu lidské obydlí. Naučit se mlčet i svědčit. Pomoci rozvinout jaro do léta. Objevit mez. Každé listy jednou shodí podzim. A tak nohama na zemi stojí pouze ten člověk, který objevil míru, a pouze to společenství, jež se naučilo být smrtelným.

Autor je filosof.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 18/2018
  • Ekologie, Filosofie
    Jan Motal

    Živé slovo musí být radikální

    Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 11/2018
  • V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 4/2019
  • Charles Eisenstein

    Iniciace do živé země

    Věřím, že jakkoli jste skeptičtí, jakkoli se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, pohaněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají, když my vnímáme je.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 2/2019