Základní poselství své poslední knihy Climate – A New Story shrnul Charles Eisenstein do textu, z něhož zde přinášíme překlad jeho první poloviny. V souvislosti se současnými snahami o řešení krize klimatu upozorňuje autor na úskalí toho, co nazývá „uhlíkovým redukcionismem“, a obecně na problematičnost celé koncepce udržitelného růstu, který má být zajištěn pouhou proměnou energetiky z fosilních zdrojů na zdroje obnovitelné. Eisenstein pokládá takový přístup za nebezpečnou iluzi, protože jakýkoli růst dnes znamená proměnu přírody ve zdroje, zboží a peníze. Namísto toho bychom měli usilovat o úplnou proměnu současné civilizace. Měli bychom si otevřít cestu do světa, kde rozvoj neznamená růst, kde abstraktní nepřevládá nad reálným a kvantitativní si nepodmaňuje kvalitativní. Jádrem tohoto nového příběhu je „probuzení do živé země“, protože, jak Eisenstein tvrdí, „jen život zajišťuje podmínky pro život“. V této souvislosti navrhuje nové uspořádání priorit, jak přistupovat k řešení krize klimatu, které představuje komplexní program regenerace Země.

Většina lidí zažila nějaký druh iniciace. Tím myslím krizi, která klade odpor tomu, co jste dosud znali a čím jste byli. Ze sutin následného kolapsu se rodí nová duše do nového světa. Společnosti mohou také procházet iniciací. A to je právě to, čemu změna klimatu vystavuje současnou globální civilizaci. Změna klimatu není jen „problém“, který můžeme vyřešit z perspektivy současného vládnoucího světového názoru a s ním spojených souborů řešení; změna klimatu nás vyzývá, abychom rozvinuli nový příběh lidí a nový vztah k ostatnímu životu.

Klíčovým prvkem této proměny je posun od geomechanického pohledu na svět ke světovému názoru, který do svého středu klade živou Zemi. Ve své poslední eseji jsem tvrdil, že krizi klimatu nemůžeme vyřešit tím způsobem, že patřičně nastavíme úroveň atmosférických plynů, jako bychom si hráli se směsí vzduchu a paliva v dieselovém motoru. Živá Země může být zdravá jen tehdy – ve skutečnosti může zůstat živá jen tehdy – pokud jsou její orgány a tkáně vitální. Těmito orgány a tkáněmi jsou lesy, půda, mokřady, korálové útesy, ryby, velryby, sloni, podmořské louky, mangrovové bažiny a všechny ostatní pozemské systémy a druhy. Pokud dál pokračujeme v jejich degradaci a ničení, pak i když snížíme emise uhlíku přes noc na nulu, Země bude přesto umírat na následky milionů řezných ran.

Je tomu tak proto, že je to život, který zajišťuje podmínky pro život, a to prostřednictvím jen nejasně chápaných procesů, které jsou tak komplexní jako každá živá fyziologie. Vegetace produkuje těkavé sloučeniny, jež podporují formování mraků, které odrážejí sluneční světlo. Velká zvířata (megafauna) transportují dusík a fosfor napříč kontinenty a oceány, a udržují tak uhlíkový cyklus. Lesy vytvářejí „biotickou pumpu“ nepolevujícího nízkého tlaku, která dovnitř kontinentů přináší déšť a udržuje zde vzorce atmosférického proudění. Velryby vynášejí z hloubky oceánu živiny pro výživu planktonu. Vlci kontrolují populaci jelenů, aby lesní podrost zůstal životaschopný, což umožňuje lépe absorbovat déšť a zabraňuje to šíření sucha a ohně. Bobři zpomalují postup vody ze země do moře, tlumí záplavy a modulují ukládání bahna v pobřežních vodách, takže se v nich mohl rozvíjet život. Houbové mycelium spojuje dohromady ohromné oblasti jakousi „nervovou sítí“, jež ve své složitosti překonává lidský mozek. Všechny tyto procesy se navzájem prolínají.

Ve své knize Climate – A New Story uvádím, že mnoho poruch klimatu, které klademe za vinu skleníkovým plynům, pochází ve skutečnosti z rozpadu ekosystémů. Děje se to po tisíciletí: sucho a dezertifikace následuje všude, kde lidé vykáceli lesy a půdu vystavili erozi. Formulace „rozpad ekosystémů“ zní vědecky ve srovnání s tím, když řekneme „ubližování živým bytostem“, „zabíjení živých bytostí“. Nicméně z pohledu živé planety je posledně uvedené vyjádření přesnější. Les není jen soubor živých stromů – on sám je živý. Půda není jen prostředí, v němž vyrůstá život – půda sama je živá. A stejně tak řeky, korálové útesy a moře. Zrovna tak jako je mnohem snazší ponižovat, využívat a zabíjet člověka, pokud ho vnímáme jako oběť, jako méně než člověka, tak je také snazší zabíjet pozemské bytosti, když je chápeme jako neživé a nevědomé. Holoseče, povrchové doly, odvodňování mokřadů, vylití ropy a podobné činy jsou nevyhnutelné, pokud chápeme Zemi jako mrtvou věc, jako necitelnou a instrumentální zásobárnu zdrojů. Naše příběhy jsou mocné. Když svět vidíme jako mrtvý, budeme ho zabíjet. A pokud jej nahlížíme jako živý, budeme se učit, jak sloužit jeho uzdravení.

Z pohledu živé Země

Ve skutečnosti je svět živý. Není jen hostitelem života. Lesy, útesy a mokřady jsou jeho orgány. Vodstva jsou jeho krví. Půda je jeho kůží. Zvířata jsou jeho buňkami. Není to sice přesná analogie, ale závěr, který z ní plyne, je platný: pokud tyto bytosti ztratí svou integritu, celá planeta zemře. Nebudu se snažit dělat z tématu živosti planety Země intelektuální záležitost; záviselo by to na tom, jakou použiji definici života. Krom toho bych rád postoupil dál a řekl, že Země je také vnímavá, vědomá a inteligentní – což je z vědeckého hlediska neobhajitelné prohlášení. Takže namísto toho, abych se snažil toto tvrzení vyargumentovat, požádám skeptika, aby se bosý postavil na zem a cítil její pravdu. Věřím, že jakkoli jste skeptičtí, jakkoli se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, poháněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají, když my vnímáme je.

Znám skeptika dobře, protože jím jsem. Zmocňuje se mě plíživá pochybnost, když trávím mnoho času doma před obrazovkou televize, obklopen standardizovanými anorganickými předměty, které zrcadlí mrtvost modernistického konceptu světa. Nabádání spojit se bosý s živou zemí by určitě nebylo vhodné na akademické konferenci o klimatu nebo na setkání IPCC (Mezivládního panelu pro změnu klimatu). Příležitostně zde takovým událostem bývá dopřána chvilka v podobě přehnaně emocionální ceremonie nebo se vytasíme s domorodcem, který vzývá čtyři světové směry předtím, než všichni vejdou do konferenčního sálu a dají se do práce – do zkoumání ekonomických údajů a grafů, modelů a projekcí, nákladů a benefitů. To, co je v tomto světě reálné, jsou čísla. Takovéto prostředí – prostředí kvantitativních abstrakcí, stejně jako klimatizovaného vzduchu, stále stejného umělého světla, identických židlí a všudypřítomných pravých úhlů – zapuzuje jakýkoli život s výjimkou člověka. Příroda tu existuje jen jako reprezentace a Země se jeví živá pouze v teorii, ale pravděpodobně vůbec živá není.

To, co je považováno v těchto místech za reálné, jsou čísla – jak ironické vzhledem k tomu, že čísla jsou kvintesencí abstrakce, redukcí mnohosti na jedno. Daty řízená mysl se snaží řešit problémy také pomocí čísel. Můj vnitřní počítačový maniak by rád vyřešil klimatickou krizi vyčíslením každé možné politiky a strategie podle její konečné uhlíkové stopy. Každému ekosystému, každé technologii, každému energetickému projektu bych přidělil hodnotu skleníkových plynů. Pak bych nařídil víc toho a méně onoho – cestování letadlem kompenzovat vysazováním stromů, ničení mokřadů v jednom místě vyvážit instalací solárních panelů v jiném místě –, abych tímto způsobem naplnil určitou bilanci skleníkových plynů. Aplikoval bych tedy metody a přístupy, které vycházejí z finančního účetnictví – peníze představují jiný způsob redukce mnohého na jedno.

Naneštěstí uhlíkový redukcionismus (tak jako peníze) přehlíží všechno, co se na první pohled nezdá mít vliv na tuto účetní rozvahu. Proto jsou dnes v klimatickém hnutí tradiční ekologické problémy, jako je zachování habitatů zvířat a rostlin, záchrana velryb nebo čištění toxického odpadu, pokládány za ztrátu času. „Zelený“ začalo znamenat „nízkouhlíkový“. Z hlediska živé planety je tohle ale ohromná chyba, protože přehlížené velryby, přehlížení vlci, bobři, motýli atd. patří k orgánům a tkáním, jež udržují celek Gaii. Tím, že kilometry našeho cestování letadly kompenzujeme vysazováním stromů a uspokojování naší elektrické spotřeby zajišťujeme elektřinou ze solárních panelů, se halíme do pláště „ekologicky přátelského chování“ a uklidňujeme tak své svědomí, zatímco tím ve skutečnosti zakrýváme přetrvávající škody, které vytvářejí náš současný způsob života. Nepřímo tím říkáme, že „udržitelnost“ znamená udržovat společnost v té podobě, jak ji známe, ale s nefosilními energetickými zdroji.

Tím nechci říct, že je v pořádku pokračovat ve spalování fosilních paliv jako dosud. (…) Nicméně ohrožení biosféry je ve skutečnosti horší, než se většina lidí, včetně těch na levici, domnívá; zahrnuje v sobě otázku klimatu, ale daleko ji přesahuje a můžeme je zvládnout jen prostřednictvím mnohostranné uzdravující reakce. Jsou emise skleníkových plynů problém? Ano. Ještě víc zatěžují stresem globální životní systémy, které už nebezpečně oslabil průmyslový rozvoj, ekocida a znečištění. Zde je volná analogie: představte si, že pozemské větry a proudy, toky teplot a vlhkosti a život udržující vzorce počasí mají podobu gigantické, meandrující zahradní hadice, perforované tenkými otvory pro zavlažování rostlin. Dále si představte, že tyto rostliny vyrostly kolem hadice, aby ji udržovaly více nebo méně na místě. Nyní tyto rostliny vytrhněte (to znamená: zničte ekosystémy) a zároveň dramaticky zvyšte tlak vody (to znamená: množství skleníkových plynů). Bez rostlin, jež hadici drží, se hadice začíná svíjet a kroutit a běžet zcela nakřivo a přestává dodávat vodu tam, kde je potřeba.

Na skutečné Zemi jsou dnes ekosystémy – zvláště lesy, savany a mokřady –, které kdysi ukotvovaly vzorce proudění do určitého místa, vážně poškozeny. Mezitím růst skleníkových plynů zesílil termodynamické proudění v pozemském systému i další rozpadání atmosférických vzorců a poškozování oslabených ekosystémů. Ale i bez zvýšení úrovně skleníkových plynů by masivní zabíjení života bylo neštěstím. Emise z fosilních paliv zintenzivňují už existující špatnou situaci.

Přehodnocení priorit

Jsou-li ekosystémy zdravé, mohou zvýšené úrovně CO2, metanu a teploty znamenat jen malý problém. Koneckonců v raném holocénu a stejně tak během teplých období minojské éry, římské a středověké éry byly teploty nejspíš vyšší, než je tomu dnes (což je vnímáno jako extrémně kontroverzní), a neexistovala tehdy žádná splašená zpětnovazební metanová smyčka či něco podobného. Živá bytost se silnými orgány a zdravými tkáněmi je zkrátka odolná. Bohužel orgány Země byly poškozeny a její tkáně znečištěny. Země se nachází v choulostivém stavu. Z toho důvodu je snižování emisí skleníkových plynů důležité. Nicméně perspektiva živé planety nás vyzývá, abychom jiným způsobem uspořádali priority, než jak to tvrdí konvenční klimatický diskurz:

První prioritou je ochránit všechny zbylé původní deštné pralesy a další nepoškozené ekosystémy. Zvlášť důležité jsou mangrovové bažiny, podmořské louky mořských řas a další mokřady, zejména na pobřeží. Tyto lesy a mokřiny jsou drahocennými poklady, rezervoáry biodiverzity, regeneračními skleníky pro život. Zachovávají hlubokou inteligenci Země, bez níž není možné její úplné uzdravení.

Druhou prioritou je opravit a regenerovat po celém světě poškozené ekosystémy. Způsoby, jak to provést, v sobě zahrnují:

• Masivní rozšíření mořských rezervací pro regeneraci oceánů.

• Zákaz používání vlečných sítí pro lov ryb při dně, tenatových sítí a dalších průmyslových rybářských praktik.

• Zavedení regeneračních zemědělských praktik, jež znovu obnovují půdu, jako je pěstování krycích plodin, trvalé zemědělství, agrolesnictví a holistické pastevectví.

• Zalesňování a znovuzalesňování.

• Regeneraci schopnosti krajiny zadržet vodu pro obnovu vodního cyklu.

• Ochranu vrcholových predátorů a velkých zvířat (megafauny).

Třetí prioritou je zastavit znečišťování světa pesticidy, herbicidy, insekticidy, plasty, PCB (polychlorované bifenyly),¹ těžkými kovy, antibiotiky, umělými chemickými hnojivy, farmaceutickým odpadem, radioaktivním odpadem a dalšími průmyslovými znečišťujícími látkami. Všechny tyto látky oslabují Zemi na úrovni tkání; prostupují celou biosférou do té míry, kdy se například v orkánech nachází tak vysoká úroveň polychromovaných bifenylů, že tělo orkánu bývá klasifikováno jako toxický odpad. Pesticidy a destrukce habitatů jsou také příčinou masivního vymírání hmyzu, obojživelníků, ptáků, půdní bioty a dalšího života, což oslabuje schopnost Gaii se udržet.

Čtvrtou (a stále ještě důležitou) prioritou je redukce úrovně skleníkových plynů v atmosféře. Bude-li úspěšná, bude do značné míry vedlejším produktem ostatních tří priorit. Znovuzalesňování a regenerační zemědělství dokáží stahovat z atmosféry masivní množství uhlíku. Pro skutečnou ochranu a obnovu ekosystémů je navíc nezbytné moratorium na nové ropovody, pobřežní ropné vrty, frakování, odkrývání ropných písků, odstraňování vrcholů hor, na povrchovou těžbu a další extrahování fosilních paliv, stejně jako na všechno, co způsobuje vážné ekologické újmy a rizika. Hledisko živé Země podporuje také určité uhlíkově motivované návrhy, které mají široký ekologický a sociální prospěch: solární střechy, lokální stravu a lokální ekonomiky, cyklistická města, menší pasivní solární domy, demilitarizaci, opravitelné (spíše než jednorázově použitelné) zboží, znovupoužitelné produkty a recyklování. Abychom mohli milovat každou drahocennou součást této planety a abychom o ni dokázali pečovat, musíme transformovat infrastrukturu fosilních paliv bez ohledu na problém skleníkových plynů.

My paradoxně nepotřebujeme „skleníkový argument“ proto, abychom skleníkové plyny redukovali. Budeme-li sledovat výše uvedené priority, dosáhneme (a možná překročíme) většinu z toho, po čem klimatické hnutí volá, ale z odlišné motivace. Avšak na rozdíl od konvenčního klimatického diskurzu perspektiva živé planety odmítá velké hydroelektrické projekty, protože ničí mokřady, degradují řeky a mění tok naplavenin do moře. Oškliví si plantáže na biopaliva, které pokrývají ohromné oblasti Afriky, Asie a Jižní Ameriky, protože často zabírají plochu přírodních ekosystémů a prostor pro uplatnění malorozměrného a udržitelného venkovského zemědělství. Obává se geoinženýrských projektů, jako je bělení oblohy aerosoly síry. Má malé pochopení pro použití gigantických strojů na odsávání uhlíku (technologie pro zachycování a ukládání uhlíku). Hledí s hrůzou na spotřebu lesů po celém světě za účelem produkce dřevní štěpky pro konvertované uhelné elektrárny na bázi energetických rostlin. Pokládá za pochybné zabíjet ohromné množství ptáků větrnými turbínami a klást ohromné řady fotovoltaických panelů na krajinu zbavenou porostu.