Ozvěny surrealismu
Jakub Řehák

Surrealismus bez surrealistů?

Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.

Esejistika – Esej
Z čísla 1/2019

Redakce Tvaru mne požádala, abych pojednal o prvcích „psychického automatismu“ u básníků, kteří nikdy nebyli členy současné surrealistické skupiny a nikdy jí nebudou. Rád bych uvedl, že půjde o spíše o jakousi volnou improvizaci nad verši autorů, na které jsem si při tomto „zadání“ spontánně vzpomněl, nikoli o hledání přesných důkazů či definic.

Enigma automatického psaní

Je třeba hned na začátek poznamenat, že členové současné české surrealistické skupiny si dávají poměrně zřetelně záležet na tom, aby zdůraznili, že nic jako surrealistická poezie neexistuje,1 a jestli je možné hovořit o poezii a surrealismu, tak pouze o jakémsi vzájemném, ne vždy pevném svazku, který se navíc může neustále měnit a vyvíjet, rozpadat se, případně znovu obnovovat. Přesto samozřejmě lze najít jisté styčné prvky, které umožní označit to které dílo jako blízké či vzdálené surrealismu. Lze si nicméně všimnout poměrně značné averze současných surrealistů k napodobování určitých vnějších znaků surrealistické poezie. Jak říká Bruno Solařík v jedné ze skupinových anket:

Jakékoli dílo, vzniklé z uvolněného soustředění, je dílem vnuknutým. […] Vůbec přitom nevadí, když autor nebo vnímatel třeba ani neví, že nějaký surrealismus existuje. Výtvor poplatný přejatým názorům a vzorům je naopak ctižádostivou odvozeninou, i kdyby vznikl třeba ze sebehorlivějšího vyznávání surrealismu.2

Přitom „vyladění předem nezacílené pozornosti“ či kontemplace jsou pojmy, které se kolem básnické inspirace stále vynořují, a málokterý básník by popřel, že občas se mu v mysli, která nic nečeká, vynoří obraz, slovní spojení či verš, jež přicházejí jako blesk z čistého nebe. Neví, odkud se berou, proč, ale fascinují jej. Jak píše André Breton:

O co se vlastně jednalo? O nic menšího než o znovunalezení tajemství řeči, jejíž složky by se měly přestat chovat jako trosky na hladině mrtvého moře. Z toho důvodu bylo třeba se vyhýbat jejich stále striktnějšímu utilitárnímu užívání, neboť to byl jediný prostředek, jak je emancipovat a jak jim navrátit všechnu moc.3

Zaujetí surrealismu pro neutilitární užívání lidské řeči je zásadní postoj, který jistě sdílí mnoho básníků, nejen těch, kteří se jako surrealisté deklarují.

Co se vlastně psychickým automatismem rozumí? Jde o techniku, která se zaměřuje na psaní, jež nemá prvotní záměr a není tzv. kontrolováno rozumem. Automatické texty nejsou a nechtějí být básněmi. Nechtějí být uměleckými artefakty. Výsledek není to, co by surrealisty na automatickém psaní zajímalo, pojímají jej jako trvale obnovovaný zdroj myšlení. Básník Stanislav Dvorský toto pojetí podrobuje kritice v zásadním eseji Nevědomí a básnický objev, který je psán z osobních, a nikoli surrealistických pozic:

Existuje […] snaha nadřazovat hodnotám básnického objevu jiné noetické hledisko, odlišné, nazvěme je předpokladem ‚autenticity‘, které je zaměřeno nikoli na výsledek, nýbrž vychází naopak z plné důvěry v hlubinný zdroj vnitřní řeči, jako by právě jen jeho neposkvrněnost měla ručit za smysl celého procesu a valorizovat jej.4

Dvorský nastoluje rozdíl mezi stavem kontemplace, který nelze navodit, ale pouze se mu poddat, a teprve v takovou chvíli může mysl uvolněně hovořit. Surrealista Bruno Solařík ve svých textech, kde s Dvorským polemizoval, naopak – velmi zjednodušeně řečeno – úlohu vůle k uvolněnému záznamu považoval za stěžejní. (In margine: není zde místo věnovat se ohlasu Dvorského knihy na stránkách revue Analogon, proto případné zájemce prosím, aby si příslušná místa vyhledali.)5

Jak vidno, neexistuje žádné kodifikované pojetí automatického psaní. Michel Carrouges poznamenává:

Surrealistické automatické psaní zdaleka není monolog, je to spíše dialog vedený mezi vědomím člověka a záhadně ztracenou částí jeho samého, která naopak tajně komunikuje s celým vesmírem.6

Zdá se, že výsledky takového dialogu mohou být ovšem přínosné pro jakoukoli poezii. Vnitřní složky psychiky a okolní skutečnosti se zdají být často podobné vzájemnému dialogu či průlinčitému stavu. Mysl někdy vysílá blesky do okolního světa a svět nám pak tyto blesky vrací zpět, na což je myslím vždy velmi citlivý Adam Borzič:

Zasněné odpoledne stvořené bleskem
naklonilo svoji klidnou tvář nad mým oválem a povědělo mi o všech
dřevěných loutkách v okolí i o jedné noze ponechané v průvanu na židli,
o které stydno je mi psát.7

Bez kontroly

Setkání s uvolněným, nijak předem neorganizovaným básnickým projevem může některého čtenáře zmást, ba dokonce i znechutit, protože na něj není nijak předem připraven. Nezná kód, pod kterým by jej mohl vnímat, není připraven se vrhnout do – podle některých – temné stoky nebo – podle druhých – zářivého oceánu, který nás odnese k novým kontinentům. Snad to souvisí se způsobem, jakým se poezie vůbec ke skutečnosti vztahuje. Realita je přirozeným souputníkem poezie v tom smyslu, že jeden bez druhého nemohou existovat. Zároveň ale poezie neukazuje skutečnost ani jako ideál, ani jako prostý záznam. Spíše přistihuje svět v obtížně zachytitelné fázi jeho proměny. Tento zvláštní stav mi vždy zprostředkovávaly verše Ladislava Zedníka:

Dny jako fotky; a při krajích: zčernalé stříbro.
Mysl si v rachotu tramvají nachází ukrytou hudbu.8

Jindy je skrz náhlou a nečekanou obraznou intervenci běžná realita zatlačena do pozadí a jevy začínají halucinovat, jako tomu je v básni Ladislava Puršla:

K večeru se maso ve výkladech přestává hýbat.
Všechno se ukládá k spánku.

[…]

Něco se stalo, chci o tom vědět.
Nemůžu spát, snědl jsem psychiatra.9

V básních Petra Řeháka dochází k pohybu řeči, která může být už na hranici blábolení či slovního výronu. Někdy se přes tuto hranici převalí, nakonec ale vždy pokračuje svým divokým řečištěm, aby zprostředkovala především osobní vizi světa:

Léta vteřiny roky
2000 let motorů strojoven páteří aut 396 biliónů okamžiků
Miliardkrát méně třísekundových sekvencí suchost zimy snídající s čísly na ubrouscích nudle.10

V jeho básních můžeme vnímat jednu z mnoha podob psaní bez kontroly. Básník se snaží vypracovat vlastní systém světa, ale nám jsou jeho zákony utajeny a vnímáme pouze neuvěřitelnou vervu, s níž autor pěchuje do veršů obrovské vrstvy a kontinenty hmotné skutečnosti.

V jiné Řehákově básni nalezneme dobře známé přeřeknutí, přesmýknutí významu, které je pro nezacílené psaní charakteristické:

Současně mě zajímaly její rovné oči, klidné a tekoucí jako fontány. Snad kvůli nim jsme zkusili spolu ten večer prát. Prádlo jsme ždímali rukama jako těla při milování. Během sušení jsme se navzájem o sebe báli. Věšeli jsme kusy džínoviny, laskali se při žehlení, které jsme oba dva tak nenáviděli. Zavírali jsme potom oči. Každý sobě. Navzájem jsme si chtěli věnovat tmu.11

Místo nabízejícího se „spát“ autor v zážehu inspirace celou předpokládanou situaci rozvede do tajemného obřadu, z nějž se vyklene jistý, až tklivý zpěv nad soubytím v lásce.

V básni Petra Borkovce „Diktáty z roku 33“ se vesele pěstuje až ostentativní vyšinutí z vazeb logiky. Slova dadaisticky poletují před očima, vytrhány zřejmě z dávných školních sešitů:

Žáci a sešity se dovážejí v pytlích.
Vlasy se posílají v zašitých koších.
Pole a lesy se dostávají do obchodu
v pletencích. Hosté se k nám dovážejí
v dřevěných krabicích […]12

Mohou být takové verše výsledkem rychlého, nekontrolovaného psaní? Zdá se mi, že k tomu mají mnohem blíž než k případné důmyslné konstrukci. Když se v témže textu o několik veršů dál dozvíme, že Káva a rýže položily sešity na lavici / a psaly úkoly“, můžeme si pomyslet, že to hovoří slovní kolovrátek, který zešílel, a tu náhle z básně vyšlehne nádherný obraz:

V létě se sklání
zažloutlé minerálky k zemi,13

který vše zase znejistí.

 

Zář Magnetických polí

Podívejme se okamžik na zakládající text surrealismu Magnetická pole, který vyšel v roce 1920 ještě před slavným Prvním manifestem surrealismu. V Čechách byl vydán v překladu Petra Krále, který knihu také doprovodil vysvětlivkami a krátkou poznámkou, v níž mimo jiné zmiňuje:

České puritánství, které se před tímto pojmem [automatické psaní] málem křižuje, v něm vidí jen nástroj slepého oddání nevědomí a jeho potlačeným představám, sondu vedenou do ,nízkých’, viscerálních a živočišných – případně patologických – pásem lidské bytosti co autistický test autorovy vlastní psychiky. Hned v Magnetických polích je přitom automatické psaní od těchto vnitřních temnot rázem obráceno zcela jinam, abych tak řekl k průhlednosti čirého a nedohledného údivu.14

A vskutku. Budeme-li si číst jednotlivé kapitoly z Magnetických polí, budeme překvapeni, na jak vysoké literární úrovni jsou a jak málo jsou křečovité. Není to vždy samozřejmostí. Přečteme-li si třeba automatický text jinak fenomenálního Nezvala, otištěný například v Ženě v množném čísle, získáme právě dojem neživotné strusky a slovní křeči:

Halapartna měkkého šťavele přikloní se raději k mouše než k patronovi celty. Hrabě vypudil slavíka z olivové šerpy a klaní se ručnicím.15

V Magnetických polích se však potkáme s něčím úplně odlišným. Máme zde před sebou dynamickou jízdu, výpravu za dobrodružstvím odehrávajícím se v důvěrně známých kulisách, které se brzy stáčejí do neznáma:

Vítr nás někdy ovine velkýma chladnýma rukama a přichytí nás ke stromům vykrojeným slunečním světlem. Všichni se smějeme a zpíváme, nikdo už ale necítí bít své srdce. Horečka nás opouští. Už nikdy nám neposkytnou přístřeší zázračná nádraží: dlouhé chodby nám nahánějí hrůzu.16

Magnetická pole tvoří sedm kapitol prozaických, dvě básnické a jedna sestávající z pouhých tří slov. V každé z nich je automatické psaní pojednáno jinak. Některé z prozaických kapitol působí jako stránky vytržené z dobrodružného románu, jiné kapitoly tvoří zápisy jednotlivých vnuknutí-vět. Můj první dojem při četbě této knihy byl především pocit ohromujícího tahu a vzdušnosti, dojem nádherně zesílené a svobodně proudící skutečnosti:

Myslíme na zář barů, na groteskní bály ve zbořených domech, kde jsme zanechávali den. Nic ale není víc skličující než světlo tekoucí po střechách v pět hodin ráno. Ulice se tiše rozestupují a bulváry ožívají; blízko nás se usmívá muž na pozdní procházce.17

Občas se mi zdálo, že se potkávám s představami, které jsem sám zažíval v dětství:

Blížíme se ke konci půstu. Kostra nám prosvítá jako strom posloupnými rozbřesky těla, kde tvrdě spí dětské touhy. Krajní slabost. Ještě včera jsme za chůze kolem galanterií klouzali po zázračných slupkách.18

Jindy jsem zas měl dojem, že čtu přepis pozoruhodné snové detektivky, z níž kdosi perfidně vynechal zápletku, děj, rozuzlení, ale ponechal neopakovatelnou, znepokojující atmosféru:

Před úsvitem odjel, aniž zanechal adresu. Jen jeho stín by nám mohl něco říci o jeho neuvěřitelném veselí. […] Zvedl se a pomalým krokem kráčel po nábřeží. Vešel do kavárny zářící víc než ostatní: mezi prsty mu dohořívala cigareta. Bývalý loďař pije drobnými doušky. Ten, co s ním mluví o uplynulých měsících, je jeho syn. Za umělými keři ho pozorují pohledy malých kluků. Horečná nuda. Sousední hokynářství je plné lidí.19

Zvláštní střídání perspektiv a osob dávají zakusit děj nikoli pouze z osobní perspektivy, ale i skrze transformaci do dalších bytostí, tak jak to známe ze snu.

Magnetická pole nakonec vrcholí ve dvou pásmech textů, které se asi nejvíce podobají veršům. Jsou značně odlišné od prozaických celků. Najednou jsou úsečnější, jejich ostentativnost vystupuje více na povrch:

Majiteli rybárny zastánče seriozních způsobů dávej pozor
Mám v zásobě víc než jeden trik
Vzhledem k zeleným cvičeným průhlednostem
Si sotva lze představit ty kalorimetry
Určující rozsah našich toužení
V nichž se krásné citlivosti udržují při teplotě 32°.20

 

Rozvíjení úžasu

Snad bychom si jako jeden typ automatického či uvolněného psaní mohli pojmenovat to, které směřuje k odhalování neznámého světa za nejbližším rohem. Projev některých současných českých básníků se občas prozaickým odstavcům z Magnetických polí téměř blíží. Jan Grabec ve své prvotině Odvahy se dostává zažívá podobný typ závrati a skutečnost se mu před jeho zrakem dává do povlovného, radostného pohybu:

Tíhneme k vymyšleným letním obzorům a vytváříme iluzorní dav, který dokáže zpaměti recitovat veškeré teologické výstřelky. Během přednášky bylo řečeno, že výkaly postmodernistů nejsou tak hodnotově výživné jako výkaly modernistů! Hluk města je dobré přijímat. Lidé se po přednášce zamýšlejí a v kioscích si vybírají jídla podle morfologických struktur jejich názvů. Prý je třeba vybírat ta nejeufoničtější.21

Martin Poch zase nechává svět kolem sebe zvláštně prokluzovat, roztékat se, smršťovat. V jeho poezii ústí smyslové počitky, fragmenty těla, znepokojivé úkony, jazykové hry do potutelné hypnózy:

Hotel Městys, lůžkové kupé, noc za nocí v téže dusné noclehárně. Pěšinky ve vlasech mají zalepené oči. Čáry života se snaží rozčesat prst na ústech. Slunce v suterénu rozvařuje vodovodní řád. Marná práce. Všichni ještě spí, spí jako polena, spí zadarmo a upíjejí mazut vzduchu. Zdá se jim o mzdě, ale pracují jen za byt a na úbytě. A když zazní siréna – další minuta ticha, další infuze minula… Čas jiskří a láme se jak plástev v psacím stroji, ze kterého neochotně vylézá anamnéza: tělo má nekonečně mnoho jiter – vrásky, vlásečnice, nitě.22

Básně Vladislava Reisingera v knize Medvědí mimika mají punc vizí, které jako by vypadly ze svébytného světa, jenž je od toho našeho oddělen neviditelnou, jemně průlinčitou stěnou a jehož obrazy do naší reality neznatelně a neočekávaně pronikají:

Eva si brousí zuby
lak stéká nehet obzoru
dlouhý černý tón

sedm jablek
otrávených jako následník
pak ledovými vrstvami plynů
protlačí lávou pokrytý vrchol sopky.23

Smyslem uvolněného či automatického psaní může být touha nahlédnout do zcela nových komnat a životů. Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení. Pokud by hraniční čarou mezi dvěma světy byl vzduch, pak by stačilo hrábnout rukou a ocitli bychom se v krajinách podobným těm, které zjevuje Vladislav Reisinger:

na kostech vidím vyryta
jména slavných kyslíkových přístrojů
které byly vyneseny
na ty nejtěžší hory

pod víky hrobovými
zarudlé oči brouků
v noci se šíří říše vody.24

Představy probleskávají a narážejí do hran skutečnosti.

 

Skutečnost stojí na hlavě

Co vlastně charakterizuje básnický obraz, který vznikne z kontemplace, z uvolněného soustředění? V tomto případě jednotná definice neexistuje a ze své podstaty ani existovat nemůže. Snad by bylo možné mluvit o jisté překvapivosti takového obrazu a o nepřítomnosti racionální složky, která by takový obraz korigovala. Ovšem i takový obraz má vnitřní logiku, ale není to logika matematická.

Například v básních Ivana Wernische ze sbírky S brokovnicí pod kabátem něco podobného nacházím:

V lese skřípal strom

V mechu a mateřídoušce kotvila má loď.25

Obraz se nestará o to, jakým způsobem má být uchopen. Možná že vskutku před očima chodce vyrostla monstrózní loď, která se v této důvěrné krajině vzala bůhví odkud. Možná jde o důsledek chybného vidění. Tento typ básnického obrazu nepatrně proměňuje podobu skutečnosti, která se neznatelně zavlní a na okamžik rozostří kontury. Mysl neustále přepodstatňuje, někdy si na svém mentálním jevišti s jevy pevně usazenými v hmotném světě pohazuje a ty pojednou ztrácejí svou tíži. Básnický obraz nám přímo zprostředkovává realitu, takříkajíc ji do nás nechá velnout, abychom ji skrze svůj vnitřní smyslový aparát pojali za svou.

Jiným příkladem je další Wernischova báseň z téže sbírky:

Člověk roste na ulici
V domě doutná halda listí
Kukačky skřípou
Rezne růže
Křovím se dere nosorožec
Krásná paní
Sladí čaj a češe loutku
Z oken stromy vystrkují ruce
Nač tady čumíš
Tumáš
Zapal si, vole.26

Celou básní prochází znejišťování toho, co vidíme. Pohyb veršů nejprve navozuje dojem panoptika. Obrazy, které by samy o sobě nebyly nijak zvlášť překvapivé, teprve zvláštním „sestřihem“ dostávají přeludný a nesamozřejmý ráz. Do třetice si Ivan Wernisch pohrává s prvky ustáleného rčení o hodu mincí, ze kterého ale v jeho podání pronikne do reality cosi zlověstného:

Padne-li panna,
Co se stane

Zakutálí se pod skříň
Propadne mezi prkny
Kouká ze škvíry

Orel unáší dítě.27

V některých verších Jiřího Janatky má skutečnost rovněž velmi nesamozřejmou podobu:

Londýn Londýn
nebo jiné velké město
na trati smutku za nehty
[…]
Venku zuří nákupní horečka
ale my jsme už navždy uvnitř
v klidu a bezpečí
v náruči jídelních lístků.28

Představuji si: choulíme se spolu s hrdiny básně v obřím městě tvořeném jídelními lístky. Básnický obraz před námi jako diskrétní paže rozhrnuje oponu a my vidíme okolní svět, tak jak jsme jej dosud neviděli. Nezacílené obrazy dávají skutečnosti na okamžik vyrůst do její skryté potenciality. Jak poznamenává Breton:

Slovo musí takříkajíc klíčit, bez toho je falešné. Základní přínos surrealismu v poezii i ve výtvarném projevu spočívá v exaltaci tohoto klíčení v takové míře, že ukázalo směšné vše, co jím není.29

Čím se vyznačuje básnická myšlenka, která je vyvázána z pout běžného uspořádání věcí? Především pohybem, který ihned rozpojuje pevné danosti skutečnosti a ta se začíná přeskupovat. Například jako v dávné básni Davida Jana Žáka:

Když na nádraží čtvrtí kuchyně
pak na pavlačích najatá dívka
po schodech marnivě
spouští žíly.30

Obrazy, které mají k psychickému automatismu jistou filiaci, se nikdy nebrání stavět skutečnost takříkajíc na hlavu.

 

Poznání skrze tajemství

V jiném textu Jiřího Janatky

Lidé spěchají
vyměnit si propocenou košili

Večer se sejdou v kavárně
která zrcadlem přetekla na chodník.31

Zde máme dojem společenského postoje, který ale není vyjadřován heslem, formulkou či pouhým „statement“, nýbrž důsledně prorůstá skrze vrstvy skutečnosti. Básně, které si příliš libují v jednoznačných proklamacích, podléhají klamnému pocitu, že mohou být srozumitelné pro davy. Ovšem poezie především manifestuje vtělení toho nejosobnějšího a soukromého do jazykových znaků. Právě tímto aktem, kdy dochází k objektivizaci jedinečného pohledu toho kterého básníka, dodává poezie světu jeho trvale absentující smysl. Básnický obraz pracuje se sublimací skutečnosti, aniž by o ní duchamorně kázal, vtahuje do sebe skutečnost a dodává jí komplementární prvek vlastního pohledu.

Někdy sleduji jisté nedorozumění, kdy si samotní básníci stěžují na to, že české básně nenesou žádné myšlenky.32 Básně nicméně myslí, ale na jiné dimenzi. Nejde přeci o to, aby nám poezie sdělovala dnes tolik všespasitelná fakta. Poznání, které přináší poezie, se nedá vtělit do formulek či myšlenkových šablon. Jaká fakta obsahuje například tento nádherný a znepokojivý verš Petra Motýla:

gymnázium / zraje jako měď33?

Přesto se díky tomuto verši cosi dozvíme. A co to je? Dozvíme se cosi o celistvém obrazu světa, který není jednoduché uchopit a racionalizovat, přesto v nás bude dlouho přebývat.

Nečekejme, že po čtení básní budeme chytřejší ve školometském slova smyslu a do digitálního deníčku si poznamenáme chytrý a výstižný aforismus či zprávu o vědeckém výzkumu, abychom se s nimi mohli předvádět před známými. Ne. V básni nacházíme samu zkušenost, s níž se musíme nejprve konfrontovat. Noetika básně se neodehrává v prvoplánovém shromažďování faktů, nýbrž ve vizi skutečnosti, která však není předem rozvržena, ale dostaví se ve specifickém stavu ducha:

náklaďáky přivážejí sádru a mátu
ve střechách hnisá světlo jako zápal plic
[…]
trouba z mědi volá:
‚raba! raba!‘
led je křehký jako ruce.34

Zde jako by obraznost vnikala do samotného nitra věcí a dovolila nám ji prohlédnout, jako kdybychom si na okamžik nasadili rentgenové brýle.

Stanislav Dvorský na toto téma poznamenává:

Zdá se, že básník píše, aby něco sdělil, ale ve skutečnosti pro sebe hledá, aby se tímto sdělením sám jako první něco dozvěděl. A dozvídá se tak nejen něco, co netušil, nečekal, ale možná spolu s tím někdy i něco, co vědět nechtěl. Jestliže podstatou poezie je sdělení, promluva, a jestliže smysl básnického objevu spočívá v nečekaném, jež se samo dostaví ve zvláštním stavu mysli či celé bytosti […], pak je zřejmé, že básnická inspirace je koneckonců krajnost, ne-li přímo mez daná našemu dorozumívání vůbec.35

Báseň nemůže ze své podstaty sdělovat fakta, protože přináší zkušenost proměny skutečnosti, tak jak ji básník zažil a pro nás uchoval.

 

Jedinečnost jako smysl

Poezie vypovídá o jedinečnosti světa, která vyplývá z osobního pohledu toho kterého básníka, například ve verších Víta Kremličky:

Tohle nádraží možná a někdy
botkou bude stočenou do palačinky
a písně omelet
budou znít jako za prvních soumraků.36

V básni, která mi ihned připomněla verš z Bretonova Vzduchu vody,37 se prostor nádraží prolne s hladovou vizí palačinky a omelet, ale z faktického hlediska se o básníkově situaci nic moc nedozvíme. Nevíme, kde se tu jednotlivé rekvizity vzaly. Báseň nás ale sytí svým tajemstvím, aby si takříkajíc řečeno ustlala v „mentální tmě našeho těla“ a teprve tam doznívala a zvolna se rozsvěcela.

Při čtení poezie musíme zkrátka získat čas, aby básnická jedinečnost byla aparátem uvnitř nás rozpoznána a přijata za svou. Co nás vede k tomu, že u básníků nás vzrušují některé obrazy víc než jiné? Je možné, že určité sekvence básnických obrazů v nás zkrátka odemykají právě ty vjemy, které jsou v nás hluboce uloženy, a my sami ani dobře nevíme proč. Popsat ale, čím se takovéto obrazy vyznačují, charakterizovat je, může být obtížné. Například oproti hudbě, v níž lze přesně určit, jaký sled akordů či tónů nás to vlastně vzrušuje. Vítězslav Nezval ve svém podivuhodném „Blamingtonovi“ poukázal na možné zdroje těchto fascinací:

Nemohu říci ani jediného obecného soudu, abych nebyl znepokojen prázdnotou, neboť tu se mi zdá, jako bych dával přednost neurčitým životům lidstva před svým životem, jehož prostor je nabit obrazy, a kdykoli se mám přikovati na pojem, zdá se mi, že jsem již mrtev, neboť tak, jak jsem povinen zabývati se pojmy, má privilegium mysliti každý mozek. Nuže, to, co tvoří mou drahocennost, jsou obsahy, s nimiž usínám a probouzím se, drahocennější než geografická pásma, minerály a život planetární, neboť jejich obsah nepomine zánikem Amundsena, kdežto beze mne jakožto prostředníka vymizí navždy soboty, které mám ve vědomí pod úhrnným názvem žlutá zeď, a soboty pod kapitolou: šedivá hladina.38

Právě tyto jedinečné obsahy, které jsou u každého člověka neopakovatelné a ryzí, tvoří tu nejvlastnější tresť, již obsahuje obraznost toho kterého básníka. Snad právě setkáme-li se během čtení s obdobnou kombinací obrazů, z níž jsme i my sami utvořeni, pak můžeme být rychle zasaženi básnickým nábojem, aniž bychom jej ihned dokázali pojmenovat.

Jde o to, zda můžeme naším viděním světu okolo nás vdechnout smysl, který jej uvede do osvobodivého pohybu, aby se alespoň na malý okamžik protnul s tím, co si neseme v sobě. Historií osobních počitků, tónů hudby, které nás vzrušují víc než ostatní, vůní, které nám otvírají nové vesmíry, barev, jež způsobí cval našeho srdečního svalu, tváří, jejichž úsměv nás ihned přestěhuje alespoň na okamžik do náruče prchavé věčnosti. Zdá se mi, že některé básnické obrazy jsou k tomu nadány víc než jiné. Jsou to právě ty, které za svůj příchod na viditelný okraj skutečnosti vděčí něčemu, co má prvky psychického automatismu či nezáměrného soustředění. Někdo takovéto záblesky svobodné řeči a obraznosti pokládá za vzkazy shůry, já se však domnívám, že v tom případě takové nebe přebývá uvnitř nás samotných.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jakub Řehák

    (1978), básník, recenzent a editor. Držitel ceny Magnesia Litera. Žije v Praze. Vydal sbírky básní Světla mezi prkny, Past na Brigitu a Dny plné usínání. S Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší ...
    Profil

Souvisí

  • Ozvěny surrealismu
    Petr Adámek

    Lov (na) Vratislava Effenbergera

    Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.

    Drobná publicistika – Úcta ke světlu
    Z čísla 1/2019
  • Ozvěny surrealismu
    Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

    Milovat může jen námořník námořníka

    Reflektuje Adam Borzič

    Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2019
  • Ozvěny surrealismu
    Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

    Nepřehlédnutelná poezie

    Reflektuje Jan Gabriel

    Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2019
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Stanislav DvorskýNevědomí a básnický objev

    Bezmoc mlčení i osvobozující křik

    Reflektuje Jakub Řehák

    Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2016