Ozvěny surrealismu
Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

Milovat může jen námořník námořníka

Reflektuje Adam Borzič

Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 1/2019

Jedna z cest, ta za moře, tedy skončila. Ale ve starožitnictví v Celetné, ztracena za zaprášeným sklem kdesi v šeru krámu, leží dosud malá krabička ze želvoviny, hluboce temná u dna světélkující jako bůhvíkterá z budoucích nocí,

těmito slovy zakončuje Petr Král svůj komentář k básnické skladbě „Cesta za moře“ Zdeny Tominové ze srpna 1960.

Hned zkraje spěchám poznamenat, že si po četbě výboru z básní Zdeny Tominové tak trochu připadám jako ten, kdo našel kdesi v koutě zaprášeného krámku kouzelnou krabičku, a když ji otevřel, seznal ke svému údivu, že obsahuje nebývale vzácný obsah jemné a voňavé povahy – ryzí krásu poezie. Poezii, která mě bytostně vzrušuje. Ona budoucí noc se tak náhle pro mne stala nocí přítomnou a já se do básní Zdeny Tominové obyčejně zamiloval.

Takováto tvrzení by měl autor recenze uvádět v závěru, pokud už musí být tak vášnivý jako já. Ale instinktivně cítím, že v případě této básnické magie je třeba začínat odzadu, nějak ty časové sledy přeházet, zamíchat jimi rázným gestem. Navíc Zdenu Tominovou jsem coby slavnou disidentku pochopitelně znal, ale vůbec jsem netušil – moje chyba –, že je pozoruhodnou básnířkou, spřízněnou s českým surrealismem. Zásluhou Petra Krále (nebyl to tedy popravdě můj objev v zaprášeném starožitnictví) nyní její básně z šedesátých let vycházejí knižně a tuto událost je třeba náležitě oslavit. Ti, kdo věděli, že ve Zdeně Tominové máme tak vzácný básnický hlas, nechť si tedy vědoucně mnou ruce a vám ostatním dlužím alespoň skrovný náznak, proč mi všechno zpívá ve mně celém. No, skutečně mluvím páté přes deváté… to se zamilovaným stává.

Tak předně obdivuji poezii Zdeny Tominové pro bezbrannou preciznost jejího básnického hlasu, abych si opět vypůjčil Králova slova. Neboť je bezbranný ve své naprosté otevřenosti a věrnosti vlastní skutečnosti, ovšem v této své otevřenosti je současně vrcholně precizní jak klenotník. Věrnost skutečnosti vede tuto poezii zdánlivě dvojím směrem. Jeden pohyb se větví po citové straně, plný intenzity, obraznosti podobné moři i krvi nebo jejich přímému spojení. Druhý v sobě zachovává odstup, ovšem ani náznakem není mrtvolný, spíše je to odstup plný zaujetí, vášně pro detail, který se chvěje a září v celku. A ten může být porcelánově něžný, komický jako ježek nebo nás uvést na kafkovská pole reality, ať si poradíme v zamřížovaném světě. Ta básnická přesnost je strhujícím způsobem ambiciózní. A skutečně, tolik vášnivého citu a tolik jemné distance, která ale cit nijak nekrotí, naopak s intelektuální rafinovaností (hra protikladů jak v japonském divadle nó) jej dovádí k vrcholu.

Z tohoto spojení vzniká cosi omamného, vždy bolestně inteligentního a zároveň svůdného, elegantního – křehce krásného. Přebírám jednotlivá místa jako zrnka růžence z mušliček a jsem vlastně nespokojený, že v recenzích se obvykle citují jen úryvky. U Tominové se mi totiž nestalo ani jednou to, co se mi v surrealistické poezii občas stává. Že tu i tam rád, já zloděj, Hermés, ve čtení přeskočím, snad abych netrpělivě skočil do další nádrže. A třebaže se i vrátím na ono přeskočené a o to záhadnější místo, tyto poskoky v proudu básně zdají se mi v pořádku, ta nahodilost je hravě možná. Ale Zdena Tominová mě nutí číst precizně, aby ani knoflík nevypadl. Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí. Cosi, co nelze vynechávat, jakousi osudovost, která pro svou závažnost nutí číst verš za veršem. A přece je to nutnost slastná. A to je další protiklad: tato poezie není úzkostná, i když zná dobře krajní meze vlastní duše. Přesnost tu slouží životu básní a je plodem odvahy tváří v tvář všem mřížím světa, je odvahou život milovat a ještě tu lásku umně zaznamenat.

Tak dobrá, odcituji třeba toto místo z básně, kterou mám nejraději:

Toužím odejít z nekonečných mělčin zamřížované zahrady
Do světa zamořeného syfilitickou vyrážkou a špinavým sněhem
Abych tě mohla obejmout před stařeckým zrakem tvého profesora matematiky
Skrýt se pod katedrou a páchat tam největší smrtelný hřích světa
Milovat planetu, která se otáčí v mých prstech poháněná třemi páry koní
Globus na který kdysi vyryla pyšná Irena podobu tvojí dvojice očí
Toužím položit před sebe den tvého narození kdy jsi zachytil stopu mé krve
A přikrýt si jím obličej jako velkým listem hedvábného papíru
Piš po mé kůži přiznání ke lži které jsem věřila
A budu ti věřit že procházím nejpevněji uzamčenou bránou
Ale nedopusť abych kvůli tobě zradila klidná bratrství s muži
kteří mi odevzdávají svá čestná slova
Cestou která nejpříměji vede ke klenotnici v mých útrobách
Neboť jsem semeno zkázy
které plní své poslání
Zůstávám skryta na posvátné půdě záchodu pro ženy stižené nervovou chorobou
Porušuji výsostné právo blázince na věčný odpočinek duší
Chlad který prostoupil moje ruce bezmocně spočívající na přikrývkách
Propůjčil totéž modré světlo mým náměsíčným tancům
Stydliví čápi na své nehybné noze čekají až mi dojdou cigarety
Aby mi nabídli své peří pečlivě napuštěné tvým spánkem
Jsou tři cesty jimiž se může ubírat láska
Cesta skloněné hlavy
Cesta hbitých nohou
Cesta od včerejší smrti k smrti oddálené o každou další noc.

Důvtipný čtenář jistě pochopil, proč si recenze této knihy zaslouží delší citaci, neboť tak se snáze ukáže toto mistrovství ve své nahotě. A pak je tu ta okolnost, kterou je třeba zmínit už nyní, že Zdeně Tominové bylo v době napsání těchto veršů kolem dvaceti. Z toho mrazí. Při vší svěžesti a mladistvosti výrazu (poslední verš této básně končí slovem barikády) je to neuvěřitelně silná a zralá poezie. Poezie, bez níž by život – alespoň ten můj – byl chudší. Bez toho krajního koktejlu citlivosti a útočné přesnosti, bez toho až whitmanovsky obnaženého proudu života, bez té zraněné něhy a pokorně rošťácké velkoleposti, bez té milostné žízně, bez té tekoucí záře.

Někdy ovšem tyto básně dosahují svého závratného účinku zdánlivě prostým způsobem, jako by se jen rozlila tuš po papíře:

Toho večera plavala po obloze žena bez tváře
Dlouhými tempy mířila od jihu k severu jediné růžové mračno
Z nepochopitelného důvodu se zastavila nad mojí zmučenou hlavou
Tím skončilo mé trpělivé čekání.

V jakých oblacích jsme se to ocitli, co je to za povětří duše! S jakou lehkostí jsme to vypluli do jedné velké tíže…! Ostatně i básnířčino milované moře je spojením lehkosti a tíhy, Tominová ví, že milovat může „jenom námořník námořníka jemuž plachty způsobily zranění nanejvýš smrtelná“.

Tato básnická plavba rozněžňuje bez jakékoliv sentimentality. Poezie Tominové je ale místy prošpikovaná šibeničním humorem, má nádech grotesky, šermuje ostrovtipem, hned vzápětí ji však znovu uchvátí příboj básnického vidění:

já vím ono se řekne kupte si zpovědní knížku
ale kdo potom promluví na vernisáži
dívky na pobřeží si řezaly prsy a teď hlasitě bědují
vlny jim příliš připomínají milence plovoucího naznak
sedí s nohama otevřenýma k severu
každá bílá skvrna na kůži způsobuje horečnatá onemocnění.

Někdy tato odvážná juxtapozice tvoří objevy vibrující od ironie k citlivosti s takovou horečnatostí, že Tominová bezděčně připomíná slavné básníky newyorské triády (Ashbery, Koch, O’Hara), myslím třeba na začátku básně „Kupujeme si přízeň za drobné prošlé mince“. Kolik snové hustoty se tu setkává s tou nejelementárnější skutečností:

Noc plná dešťů se přesouvá přes práh mého pokoje
V němž se vylíhne motýl a zemře až na 54. stránce románu
Ačkoli by se zdálo že dávno zmrzl pouhým otevřením okna
Déšť jímž jsem se vracela z pozdního výletu cinkajíc mocnými klíči
Tedy přichází se strašlivou zákonitostí podzimu
V odřeném plášti zaháním stíny své vlastní hrůzy z neviditelných otců
Příkaz k evakuaci do malých lesních děr na kraji města
Jsem přece zvyklá žít mezi všelijakým hmyzem
Dveře všech příbytků se otevírají náhlými závany větru.

Je to tajemné, kdosi tady kdysi psal básně. A psal je životem a psal je úchvatně. A já dnes tyto básně čtu s naprostým údivem, okouzlením a pokorou. Cesta za moře a jiné básně je pro mě grandiózním námořním objevem! Snad jsem nejprve musel navštívit Lisabon a nechat se zplnomocnit jeho šedí, v níž poletují zrníčka soli, abych se mohl do Tominové začíst, abych vytušil, kam za moře směřuje…

P. S.: V kontextu napsaného mi připadá obzvláště zvláštní a pikantní, že tři autorčiny básně byly připsány Oldřichu Wenzlovi, a to ve výboru Pohodlný život (1990), který uspořádal Ludvík Kundera. Jistě, stalo se to náhodou, ale přece jen to zas jednou ukázalo, že básnířky v těchto končinách nikdy neměly pohodlný život.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

  • Ozvěny surrealismu
    Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

    Nepřehlédnutelná poezie

    Reflektuje Jan Gabriel

    Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2019
  • Rozhovor s Janem Škrobem

    Není jeden jasně definovatelný svět

    Ptají se Adam Borzič a Lukáš Senft

    Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2018
  • Právě vychází
    Adam Borzič, Ondřej Slačálek, Olga Pavlova

    Proroci post-utopického radikalismu

    Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 15/2018