Ozvěny surrealismu
Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

Nepřehlédnutelná poezie

Reflektuje Jan Gabriel

Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 1/2019

Se jménem Zdeny Tominové, rozené Holubové, jsem se poprvé setkal před téměř padesáti lety v Surrealistickém východisku, kde je zmíněno mezi autory ineditního sborníku Objekt 4 z roku 1960. Téměř současně i v Sešitech pro mladou literaturu a diskusi pod prozaickým textem „Nesmyslný život“. Poté vstoupila do povědomí jako disidentka, patřila k mluvčím Charty 77 a byla přinucena k emigraci do Británie. Po roce 1989 se střípky její poezie objevily v časopise Analogon a coby „dokument“ i v knize surrealistického básníka a psychoanalytika Zbyňka Havlíčka Dopisy Evě.

Nyní konečně vyšel soubor poezie Zdeny Tominové z počátku 60. let Cesta za moře a jiné básně, vybraný převážně z rukopisů a sestavený Petrem Králem. Jde o poezii, kterou nelze přehlédnout, kterou prach let neproměnil v muzeální bibelot. Naopak: poezie této pozoruhodné básnířky zůstává až nepříjemně současná se všemi katastrofami, jež k tomu patří.

Už na první pohled je zřejmé, že tato poezie se podstatně liší od všeho, co počátkem 60. let postupně nacházelo publikační možnosti. I třeba jen jedna její báseň stačí tehdejší nadějné mladé básníky – snad s výjimkou Ivana Wernische – proměňovat v pouhé veršotepce. Není divu, že se s jejím jménem setkáváme právě v postsurrealistickém okruhu kolem Vratislava Effenbergera, kam jaksi přirozeně vplula spolu se svými generačními vrstevníky Petrem Králem, Stanislavem Dvorským a Prokopem Voskovcem, s nimiž měla její tvorba řadu společných znaků.

Bylo to nejen sepětí tvůrčí imaginace se znepokojivými jevy skutečného života, včetně jeho reálných rozporů, důraz na autenticitu tvorby, smysl pro hru i její popírání, ale i matoucí humor:

dát svobodu ptákům pohleďte jsou trochu mrtví jako by byli vycpaní /
nářek vychází z konce chodby je tam tma a několik lesklých míčů /
tlumené kroky na ty jsem zapomněla.

Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný. Svědčí o tom nejen samotné verše, ale i to, že tvoří těsné sepětí s podivnými básněmi v próze, fiktivnímu dopisy, poznámkami, zápisy snů. Sepětí pochybnosti, mnohdy i existenciálních úzkostí s drzou jistotou namísto někdejších patetických výzev. Literární ambice byly této autorce stejně tak vzdálené jako předválečné pestré kytice surrealistických metamorfóz:

v městské kartotéce vznikl trapný nepořádek
tramvaje s vyhlídkou i za špatného počasí
jsou plné pašovaných jmen.

Zcela ojedinělou polohu představuje cyklus básní „Cesta za moře“, kterou doprovázejí dvě komentářové pasáže Petra Krále s místy až bretonovskými fasetami každodenních „událostí“, v nichž rezonuje dozvuk jejich společného pobytu i dobrodružství. Nešlo o symbolickou cestu, ale o několikadenní společné prožívání poezie v každodenní exaltaci v severočeském Liberci, o její přelévání do života a naopak, bez ohledu na to, zda skutečně existují, či nikoli „mraky s kolmou vráskou na noční obloze“. Prostě, jak zdůraznil v této souvislosti Petr Král, „psát básně a obrazy svým jednáním“.

Každá z básní Zdeny Tominové má nezaměnitelnou intonaci, vedle obrazů i lakonická sdělení, milostný elán a podivnou vnitřní logiku, rezonuje v nich bytostná schopnost autorky propůjčit textům jedinečné vyznění. Je v nich cítit zraněný romantismus i vnitřní vzpoura, která však nemíří k věžím ze slonoviny ani k apartním piruetám, ale do samého středu skutečnosti, kde i případné ztroskotání není katastrofou, ale pouhým nedopatřením, samým o sobě „krásným jako výbuch sopky“.

V jistém slova smyslu můžeme v textech této básnířky pociťovat i ambivalentní stesk po světě, kde bylo kdysi možné prožívat mýty soukromé i společenské, ale který už nabízí jen výprodej každodenní banality:

pravda na jezeře. Jistěže serou, serou vydatně, ale také na své klobouky, jejich bílé náprsenky pomalu opadávají do vkusných popelnic jejich vlastní výroby. Veslujme čile, padají do brázd, jež zanecháváme.

Vydání poezie Zdeny Tominové tedy není pouhou opožděnou splátkou jednoho dluhu ani poctou či jen připomenutím čistě osobní srážky s dějinami a jejich zatměním. Její poezie zůstává i po letech inspirativní právě svým jedinečným viděním, tajemnými evokacemi i osobitým sněním. Obohacuje náš pohled na svět, včetně všech proradných a proměnlivých cest, sotva zahlédnutelných přízračných siluet, které nám nabízí.

Chviličku.
Načítá se.
Zdena Tominová

Cesta za moře a jiné básně

Analogon

Souvisí

  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jan Gabriel

    Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Topolovy vize na dosah ruky

    Reflektuje Jan Gabriel

    Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017
  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Radost z eseje

    Reflektuje Jan Gabriel

    Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Jan ŠvankmajerCesty spasení

    Švankmajer a jeho kunstkamera

    Reflektuje Marek Feigl

    Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2018
  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jakub Řehák

    Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018