Jeden z nejoriginálnějších a nezaměnitelných českých prozaiků Jáchym Topol přichází po osmi letech s novou knihou, románem Citlivý člověk. Znovu až bravurně rozehrává všechny ingredience své imaginace, všech těch čistě vnitřních jízd, úletů, básnického vidění a podivuhodných vět, konfrontací jedinečné chvíle s obecnou perspektivou lidského údělu, každodenních příběhů s aktuálními politickými událostmi.

Mnohovrstevný román začíná příběhem někdejšího disidenta, který se nyní coby kočovný herec se svou přítelkyní Soňou, „dcerou sametový revoluce“, a dvěma synky, potulují autem Evropou a hledají příležitost vydělat si na poněkud obskurních divadelních představeních či festivalech. Zlatý věk devadesátých let je pryč, příležitostí stále méně, nezbývá než tu a tam někoho podvést či v hypermarketech nakrást plné igelitové tašky.

Nakonec se rozhodnou pro návrat do Čech, k peřejím šumící Sázavy, do svého rodiště.

V Budapešti však „táta“ náhodně narazí na svého mladšího bratra Ivana, jenž je odveze do tzv. Novoruska, na okupované území Ukrajiny, kam dopadají rakety „ukrajinských fašistů“ a kde se v katakombách spalují těla zabitých ruských vojáků, aby nezůstaly žádné stopy po jejich přítomnosti. Ivan, který coby kluk v roce 1968 odešel do Ruska, sní o obnovení sovětské říše, která, jak říká, padla bez jediného výstřelu.

„Vyměnili jsme velikost za džíny a žvejkačky… Ale Voloďa Putin to všechno změnil!“

Od chvíle, co se „táta“ s povedenou rodinkou vrátí do Posázaví, se román propadá do řady volně navazujících epizod, v nichž se střídají témata i postavy. Samo psaní se dál proměňuje v dobrodružství plné syrovosti i banality. Jednotlivé příběhy jako by náhle byly plné ozvěn a scén z dobrodružných knih a filmů převrácených ve vlastní karikaturu. Ne náhodou „táta“ v úvodu knihy říká, s odkazem na Ostrov pokladů:

„Teď se identifikuju spíš s Dlouhým Honzou Silverem!“

Jednotlivé epizody, plné realistického, místy až naturalistického popisu, současně však i úchvatných fantasmagorií, se ubírají nečekanými směry; vždy v nich však probublává autentický život, jak jen možno vzdálený všem humanistickým říkánkám. Ať už jde o rodinu Baštů, která spíše než cokoli jiného připomíná podivný mafiánský klan, o postavy rybářů, flákačů, prostitutek, trampů, či o Bizonovu motorkářskou tlupu. Topol, pozorný k životu viděného prostřednictvím hospod, vrakovišť, vymahačů dluhů a neurotických dvojic, vypráví nejen o světě, ale o civilizaci vůbec. Drama, jež se před námi rozvijí, nespočívá jen ve všudypřítomné surovosti a zlu, ale i v jejich banalitě:

„Kam dete, ptá se jich uhrančivý zjev, spíše imaginární událost než lidská bytost.“

Posázaví, kde se odehrává podstatná část románu, je jakýmsi mikrokosmem, plným komárů, bahna, naplavenin, obrovských nelegálních plechových skladišť, igelitek, pozvolna chátrajících kempů a chlastacích stánků, kde novodobé zlo, plné teatrálnosti, i všechna ta absurdní gesta získávají zcela konkrétní, živé obrysy. Proměňují dynamiku událostí v málem nekonečný seriál, jakýsi obskurní a poněkud chlípný karneval, v grotesku i parodii, v níž jednotlivé postavy mají svou svébytnou roli a

„hudbou je jim pleskání podrážek a řečový proud zloby a hořkosti valící se z jejich úst“.

Poněkud ujetý, ale pro Topola typický humor každou událost jen prohlubuje, dodává jí nezvyklou sílu a přesvědčivost. Stejně tak jeho jazyk vzdálený všem literárním grimasám, bohatý, silně expresivní, metaforický, plný archaismů, nářečí, básnických novotvarů, v němž se výrazová a obrazná složka výpovědi navzájem umocňují. To se ostatně projeví i v pasážích, kde to lze čekat nejméně: u událostí z posledních let. Ať už jde o ruskou okupaci části Ukrajiny, zvolení Zemana prezidentem, nebo o strach z uprchlíků, kteří zde vůbec nejsou.

„A představte si, prezident Zeman věděl, na co všichni myslíme, a hned vykřikl: Lidi, nemějte strach! Voni se snažej k nám dostat, ty uprchlíci, ale sou to samí teroristi. Vtom si náš pan prezident dal osušku na hlavu, jako že je terorista islámskej, a my se smáli! Ježišmarjá! Já jsem taky komunistka jako pan prezident, ale pravdu mám ráda, a to mi málem srdce utrhlo.“

Ostatně i dva „symboly“ románu, ze dna řeky vytažený a zprovozněný ruský tank a ukradený chrámový svatý obraz madony, vláčený povodní, nakonec jen zapadají do tohoto každodenního světa. A jsou tím výmluvnější, že jim Topol nepřidává žádná ideologická znamínka. Inspirují už jen svou existencí, reálným svědectvím.

Stejně jako poněkud hořký rozhovor „táty“ se starým učitelem, kvůli kterému ho kdysi vyhodili ze školy, o existenci zla, bohu, stárnutí a svobodě. Topol se zde nevysmívá jen aktuálnímu světu, ale ironizuje i svět, do nějž bytostně patřil: svět disentu.

„Za Havla ste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo, viď. Ale no tak, učiteli… Ále drž chvíli hubu. Rusové šířej oheň a zmar, to jo. Ale dyť tim nás zachraňujou. Z takzvanýho normálního života plnýho sraček svobody, tedy hlavně nejistoty a antidepresiv. To Rusové si berou na hlavu ďábelskou helmu jezdce noci a dávaj ti super možnost boje za svobodu, ty vopičáku!“

Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.