Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči.
Poesii Ladislava Nováka (1925–1999) zdánlivě charakterizuje spousta přívlastků, ani jeden ji však zcela nevystihuje. Důvod je celkem prostý. Ve své tvorbě, a to jak slovesné, tak výtvarné, neustále překračoval jednotlivé umělecké výrazy, kombinoval je, destruoval, proměňoval. Básně psal doslova vším: slovem, dechem, křikem, tělem, větvičkou stromu, kamínkem i dlaní začerněnou sazemi, akcí.
Nepřišel jsem založit novou sektu jsem / mezi vše / mi sektami jsem pro roz / orání všech mezí pro z / rušení všech hranic… do / konale jsem mistru Aristotelovi / poplet jeho poetiku křížem krá / žem.
Za autorova života oficiálně vyšla jen malá část jeho rozsáhlého a mnohovrstevnatého básnického díla. Nakladatelství dybbuk koncem loňského roku vydalo dva obsáhlé svazky jeho poezie, které představují Novákovu básnickou tvorbu v relativní úplnosti.
Genealogie jeho poezie je poměrně složitá. Tak jako mnoho jeho vrstevníků, i Ladislava Nováka koncem čtyřicátých let okouzlil surrealismus. Ten se však v jeho tvorbě zásadněji projeví až mnohem později, a to v polohách, které zde byly téměř opomenuty. V jednom z dopisů v této souvislosti napsal:
V surrealismu hned od jeho počátků existovala velmi silná tendence k projevu ‚za slovo‘. A byl to hlavně Breton, kdo stále zdůrazňoval význam básní-obrazů, básní-prostředí, básní-objektů a básní-akcí. K nám tyhle tendence v druhé polovině 30. let nedolehly téměř vůbec. Pro mne byly jedním z úhelných kamenů všeho, co jsem asi od roku 1960 dělal…
Trajektorii mladického zájmu o surrealismus však pod vlivem generačně spřízněného autora Ivana Slavíka a bezpochyby i Jakuba Demla opouští a přiklání se k české tradici křesťansky laděné poezie:
My, svědci, / sténáme, slepí, sami strašlivý svár, spár / v srdci. Ale z palčivých par / rodí se hvězdy, démanty a svědci.
Básník si však i v této konstelaci dokázal zachovat dostatek autonomie a pozvolna si uvědomuje rostoucí devalvaci slov i prohlubující se nespokojenost s vlastními výrazovými prostředky. Nespokojenost postupně přerostla v hlubokou tvůrčí krizi.
Nechceš-li být vrahem / a obětí svého stínu / nechceš-li zabloudit sám v sobě / nechceš-li zahynout sám v sobě / sám sobě odpověz.
Nečekaný impuls, který radikálně proměnil jeho tvorbu, Novák dostal při krátké návštěvě Vídně v druhé polovině padesátých let. Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči. Opominout nelze ani setkání s Mikulášem Medkem a jeho prostřednictvím v roce 1961 i s Jiřím Kolářem. V rychlém sledu vznikají celé cykly onomatopoických básní, čtvrcených básní, první konstelace, slovníková hesla, receptářová poezie, fónická poezie, spečené a preparované texty, básně-návody, čistě básnické performace.
Mnohé z těchto často destruktivních principů, proměňujících výchozí materiál v nový celek, Novák převedl v šedesátých letech i do výtvarné činnosti – nejprve do alchymáží, alchymážo-koláží a později do froasáže –, která zpětně nachází ohlas v jeho básnickém výrazu. Poezie tak prostupuje a živí celé jeho dílo, jak výtvarnou, tak i slovesnou tvorbu.
Mé poselství / je sám dech sám život / který sám sebe požírá / a rodí zas / to božstvo obludné a tajemné / co oceány hřmí / a vysoko do oblak / vymršťuje/ orla.
Básník se po letech hledání stal sám sebou a v třebíčské izolaci, vzdálený významným kavárenským stolům, nalezl svůj jedinečný styl, neotřelost výrazu i dosud nevyzkoušených postupů. Jeho příspěvek k české experimentální a konkrétní poezii, bezpochyby nezanedbatelný, však opět spočíval v tolik zdůrazňované „ortodoxní herezi“. Tam, kde ostatní tvořili podle více či méně zdařilých, převážně lingvistických formulek, Novák si ve své soukromé experimentální galerii hraje, byť třeba jen s přehozením hlásek či narušením sémantických uzlů. Uplatňuje humor i svůj homérský smích. Ne náhodou poslední verš jeho básní pro pohybovou recitaci vždy ironicky končí autorovým jménem:
Po několika krocích, jakmile se budík opět utiší, klidně se vrať zpět, zastrč budík do aktovky a slavnostně prones k okolostojícím: Tak explodovala pointa básně Hodina X od Ladislava Nováka z Třebíče.
Novákovi nikdy nebylo cizí tvárné úsilí a specifika výrazových prostředků. V některých textech básník používá slovo coby až fyzický nátlak na čtenáře, verš se stává jakýmsi přerývavým dechem: „My dva a ještě ti jiní v našich dnech“, „Óda o jaru“ či třeba text věnovaný Vratislavu Effenbergerovi. Jindy, například v textu „Zámostí“, nečekaně rozvíjí snění, pozornost k opomíjeným aspektům vnější skutečnosti, aby objevil a zpřítomnil samo tajemství i svou schůzku se světem, „vepsanou v čarách vaší dlaně“.
I v pozdních textech, většinou psaných volným veršem, zůstává Novák svůj. Sice v nich často pluje na vlnách surrealismu, ten se mu však – jako mnoha jiným – nestal poutem, ale svobodou, vědomím, že
skutečná báseň / stačí si sama o sobě / vznášející se a zářící,
přesvědčením, že
básník je buřič a rebel / a až do konce poezie jím zůstane.
dybbuk
Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.
Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.
Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury.
Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.
Abychom tedy s knihou zúčtovali férově: je to román o určitém životním postoji, který prostupuje současnou západní civilizaci a jejž lze snad popsat jako neschopnost vytrhnout se z blahobytu k upřímně míněné akci, za kterou by byl člověk schopen ručit.
