Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění.

Camusův mor v Oranu je zase existenciální zkouška – odhaluje charakter lidí, kteří čelí absurdnímu zlu, jež nedává smysl. Jeho doktor Rieux nachází ve vytrvalosti a pomoci druhým svůj etický postoj. Mor na Pamukově Mingeru odhaluje nikoli charakter jednotlivců, ale vnitřní nekonzistenci společnosti jako celku; nejde mu o absurditu, ale o sociální, politický a historický chaos a jeho historickou podmíněnost.

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.

Naopak spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, jímž autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, je právě tím, z čeho podle mne plyne čtenářský půvab a přitažlivost. Ochotně se řadím do fronty těch, kteří tvrdí, že budou s očekáváním vyhlížet další autorčiny počiny.

Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.

Vnímám, že mezi muži a ženami se za poslední roky vytvořila propast, která může být nepřekonatelná. Nevím, jestli je to tím, že ji vidím zřetelněji, protože jsem mnohem uvědomělejší, než jsem třeba byla před deseti lety, nebo jestli jsme se opravdu tak změnili my všichni, ale ta propast tu je a ochota o tom vést dialog často nízká.

Knihy zůstanou a kavárny také. Udrží je literáti a umělci, profesoři a studenti. Velmi ráda píšu v kavárnách. Ne každý to dokáže, protože je tu relativně hlučno, ale já mám zkušenost, že jakmile začnu, po pěti minutách už nic neslyším a nevidím a můžu se úplně ponořit do psaní.

Myslím, že jsem spíš ten pozorovatel, takový, který se snaží zůstat pokorným pozorovatelem. Když něco vypozoruje, má radost, ale také ví, že se může stát, že nevypozoruje nic, protože příroda má svoje rytmy a zvířata mají svůj život, takže se klidně může stát, že zrovna nic neuvidíš. Příroda nemá žádnou povinnost se nám ukazovat.

Druhá světová válka a železná opona tohle úplně rozbila, když svět rozdělila na dva znepřátelené bloky a střední Evropa začala mít pocit, že si musí vybrat buď Východ, nebo Západ. Tím pádem ale z podstaty věci přestala být střední, přestala být místem, kde se lidé setkávají.

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.

Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.

Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.

Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.

Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových.

Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“