Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.

Název Peklo neexistuje vzbuzuje otázky ohledně toho, co má vlastně znamenat. Je nepřítomnost pekla signálem, že peklo je mezi námi, že „peklo jsou ti druzí“? Nebo je to rafinovaná ontologická výpověď znamenající, že peklo neexistuje, protože peklo je – peklo jakožto zlo v metafyzickém smyslu, jak o něm mluví a jak je performativně zhmotňuje Cornelius?

Kotenova poezie píše o velkých věcech, ale nevěří na definitivní soudy ani na dramatické zvraty. Vlastně možná nevěří ani na činy; spíš se snaží ukázat, zachytit, že k onomu příslovečnému pohnutí vesmírem, aspoň tím osobním, stačí někdy pozorovat. U vědomí toho, že občas uvidíme háček, který tam není.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Ve střídmosti, s jakou dává autor průchod svému názoru, respektive žurnalistické odpovědnosti za procestovanou krajinu, se také rozchází s klasiky polské reportáže. K zaznamenáníhodnému výbuchu ironie dojde až po mnoha stránkách, v textu věnovaném místům v okolí polsko-německé poválečné hranice na Odře a Nise, kde cestovatel pozoruje současné vztahy mezi sousedy na obou stranách, mezi nimiž už neexistují žádné pohraniční formality.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.

Predstavy o reálnych či imaginárnych hraniciach sú naozaj formované individuálnymi skúsenosťami a národnou kolektívnou imagináciou. Svedčí o tom aj fakt, že povedzme, v tradícii českej literárnej reflexie Bratislavy sa toto mesto dosť často považuje za akúsi hraničnú bránu na Juh, a to nielen na Balkán, vycibrené nosy tu dokonca cítia prvé vône Stredomoria!

Pro mého otce jako muže určité generace, jak jsem ho poznala, slabost neexistovala. Nesměla existovat a člověk musel pokračovat dál, dokud se buď nezhroutil sám, nebo dokud všechno neexplodovalo. Ale to není zdravé a žádný člověk to nevydrží. A to nikomu neprospívá. Síla je sice důležitá, ale přimíchat k ní trochu slabosti není na škodu.

Vnímám, že mezi muži a ženami se za poslední roky vytvořila propast, která může být nepřekonatelná. Nevím, jestli je to tím, že ji vidím zřetelněji, protože jsem mnohem uvědomělejší, než jsem třeba byla před deseti lety, nebo jestli jsme se opravdu tak změnili my všichni, ale ta propast tu je a ochota o tom vést dialog často nízká.

Knihy zůstanou a kavárny také. Udrží je literáti a umělci, profesoři a studenti. Velmi ráda píšu v kavárnách. Ne každý to dokáže, protože je tu relativně hlučno, ale já mám zkušenost, že jakmile začnu, po pěti minutách už nic neslyším a nevidím a můžu se úplně ponořit do psaní.

Myslím, že jsem spíš ten pozorovatel, takový, který se snaží zůstat pokorným pozorovatelem. Když něco vypozoruje, má radost, ale také ví, že se může stát, že nevypozoruje nic, protože příroda má svoje rytmy a zvířata mají svůj život, takže se klidně může stát, že zrovna nic neuvidíš. Příroda nemá žádnou povinnost se nám ukazovat.

Druhá světová válka a železná opona tohle úplně rozbila, když svět rozdělila na dva znepřátelené bloky a střední Evropa začala mít pocit, že si musí vybrat buď Východ, nebo Západ. Tím pádem ale z podstaty věci přestala být střední, přestala být místem, kde se lidé setkávají.

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.

Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.

Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových.

Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“