Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.

Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.

Já doufám, že za ten rok vyjde nějaká naprostá pecka, takže vyberu text, co se bude líbit všem – i mně!

Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových.

Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“