Ve dvou… rovinách?

„Román ve dvou“ zní podtitul románu Byt, který sepsali dva prozaici z kategorie již známých, Jana Šrámková a Jan Němec, „ve dvou“. To je první význam podtitulu. Ten druhý říká něco trochu jiného, a sice že román je zde přítomný ve dvou částech; sice v jednom svazku, ale po vnější, hmotné stránce striktně oddělených. Knihu lze začít číst z jedné, nebo druhé strany, ale není to tak jednoduché jako u „oboustranného sešitu“, oblíbeného třeba kdysi u Čtyřlístku. Text běží vždy po pravé straně, s vlastní paginací, zatímco na levé straně se odehrává příběh v protiproudu, vzhůru nohama. Za tím, že čtení plyne hladce, je jistě neokázalá práce typografa Martina Peciny, jenž musel pomocí designu a rozvržení stránky a dalšími grafickými prvky vytvořit dokonalou rovnováhu, ale také obou autorů, kteří se potřebovali trefit do stejného rozsahu.

Řekli jsme „příběh v protiproudu“ a skutečně to je možná nejvýstižnější označení toho, co se tu vlastně děje. Nejde totiž o dva různé „příběhy“, ale o jeden syžet, vyprávěný vždy z hlediska jedné postavy, mužské a ženské. Mužským protagonistou je mladý výzkumník Daniel, datový specialista v jakémsi ústavu pro zemědělskou výrobu, jeho protějškem pak mladá matka Zuzana, původně se zázemím ve filologické oblasti, nyní na útěku z nepodařeného vztahu s partnerem, s nímž má malého syna Felixe.

Odkud se začne číst, je ponecháno zcela na čtenářově svobodné vůli, kniha mu v tom nijak nenapoví a ani nemusí. Samotná ta historie není nijak komplikovaná, tihle dva se sejdou tak, že je životní situace dovede ke sdílení bytu, jenž patří Danielovi, ale přespává v něm jen tehdy, když se potřebuje postarat o svého stárnoucího otce Honzu, zatímco Zuzana v tu dobu odjíždí k rodičům a teoreticky by se v bytě neměli ani potkat. Palindromy, které si vyměňují ve vzkazech ponechávaných na stole, působí jako ozvláštňující prvek i jako kompoziční kámen: lze je číst z jednoho konce stejně dobře jako z druhého.

Spoilovat děj nemá smysl, ale lze prozradit, že co se dál s postavami děje, vyplývá přímo z téhle konstelace: někde se něco zamlčí, pak se na to přijde, někde zůstane nějaké malé nevysvětlené nedorozumění, ze kterého se časem stane nedorozumění velké, někteří trochu manipulují druhými, druzí mají oprávněný či neoprávněný pocit, že manipulováni jsou, někteří se potkají za okolností, které čtou každý jinak… Vlastně bych se měl trochu poopravit, komplikované to nakonec docela je, protože si to ti dva takhle zkomplikují sami. A protože ti ostatní jim do toho někdy aktivně zasahují, komplikuje se vše ještě víc.

Postavy místo postojů

I samotné postavy jsou totiž komplikované, tentokrát sympaticky; nejsou napsané jako zastánci nějakých typických pozic, genderových, morálních, emocionálních nebo kdo ví jakých, kterým by ještě v podobné šlamastyce bylo lze dát příležitost se projevit. Je to pěkně vidět na tom, jaký mají vztah k času: Zuzana je rozpolcená mezi existenčním a existenciálním bojem, takže v přítomnosti se víceméně snaží hlavně přežít, zatímco se v dlouhých retrospektivách vrací do minulosti, k dávným láskám, studentskému životu i překladovým básním, které se – symbolicky – pokouší ve volných chvílích redigovat, jen jí k tomu chybí taková maličkost: ty volné chvíle.

V Danielovi se melancholicky spojují pocity viny a nihilismus s cynismem a na… krknutostí, což se projevuje frustrací a stagnací na všech frontách, náhodnými známostmi z barů počínaje a neschopností a až vlastně i neochotou hrát hru na smíření s otcem i na konvencionalizaci vztahu se Zuzanou – kterážto potřeba samozřejmě v jisté fázi vyvstane, tolik snad vyspoilovat mohu – konče. Neboli: nedostatkem vůle starat se o to, co přinese budoucnost.

K tomu je ještě potřebné dodat, že ani jeden, ani druhý nejsou úplně upřímní k protihráčům ani sami k sobě; Zuzaniny pokusy vodit okolí za nos drobnými podvůdky, nátlakem, emočním manipulováním, až skoro gaslightingem vzbuzují antipatie, díky snahám „přerámovávat“ to, co se jí děje, se zase přistihneme u toho, že jí v téhle „sebepráci“ vlastně fandíme; Daniel, který „nezasadil strom, nepostavil dům a nezplodil syna“, je zahleděný hlavně sám do sebe a to, jak každý malý problém nahlíží dlouho a zblízka, až se začne divit, jak je velký, nejen vcelku odpovídá konstrukcí mužských postav, jak je známe od Jana Němce, ale také svědčí o tom, že jeho introspektivní zahlcení není jen literární stylizací, ale příznakem neochoty nebo neschopnosti nést zodpovědnost, aniž by ji nejprve tisíckrát rozpitval. Ani on, ani Zuzana tedy nevystupují jako důvěryhodní vypravěči – nejen jeden vůči druhému a vůči sobě navzájem, ale ani vůči čtenáři.

Práce skrytá i na odiv stavěná

Něco však mají přece jen společného. Jednou z hlavních věcí tu je, domnívám se, aspekt generační. V Danielově střetu s otcem se tematizuje rozpor mezi devadesátkovou mentalitou těch, kteří „si to musejí umět zařídit“, a současnou krizí smyslu námezdní práce jako takové – v tom je velmi poučná i „environmentální“ (a vlastně možná i bez uvozovek) linka Danielova zájmu o podmínky panující dnes v zemědělství, zejména v „živočišné výrobě“, systému, na němž on sám jakožto výzkumník v oboru chtě nechtě participuje.

Zuzanina pozice zase akcentuje rozdíl mezi prací a péčí, ať už o Felixe, nebo o Honzu; samotná pozice je podtržena kontrastem její postavy a bývalého partnera Radka, který rovněž patří mezi ty, co si to „umějí zařídit“, a od žen neočekávají víc, než že bude doma udržovat oheň a bude poslušná. Zde už to není striktně generační, ale kdo ví – je dost možné, a dynamika postav v Zuzanině partu tomu nasvědčuje, že (jiho)český venkov v pololegálním systému vzájemné výpomoci a protislužeb s cílem podojit vrchnost jakéhokoli typu a pomoci si tím k nějakému prospěchu možná takhle funguje dědičně a bez ohledu na režim. I to je součástí této výpovědi.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce. S tím se ale dá žít. Co pro mě bylo nejvýrazněji pozitivní stránkou prózy, je celková struktura zrcadlení a nejistoty, která, jak se mi snad podařilo ukázat, je pevně zabudovaná v obou jejích nejdůležitějších rovinách, tedy kompozici a postavách. Právě tahle nejistota, rozpornost a (emoční) neujasněnost, do které se vyprávění noří s velmi sporným nárokem na katarzi, činí Byt nejen literárně zajímavým, ale i generačně přesným: takto totiž často vypadá dospělost v době, kdy na nás zbyla vzývaná individuální zodpovědnost, ale málo nástrojů, jak ji unést.