12/2025
V rubrice Dvakrát jsme se podívali na ostře sledovaný „dvojromán“ Jana Němce a Jany Šrámkové s názvem Byt. Co si o něm s Anetou Mladějovskou myslíme, si přečtěte na obvyklém místě (s. 3), nyní bych se jen rád podělil o radost nad tím, jak tahle kniha pěkně zviditelňuje právě onu generační dynamiku: zklamání z pracovního života, neviditelný tlak ze strany postavy Danielova otce, který v devadesátkách věděl, že „si to musí umět zařídit“.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
text Doroty Ambrožové „Máš na to? A nemyslím tím talent“ z minulého čísla, jakož i celé téma udržitelnosti literárního provozu, které nám tak nějak organicky prostoupilo ducha celého posledního Tvaru, vyvolalo – vedle reakcí na sítích – například i polemickou odpověď Pavla Janouška, kterou najdete v přítomném čísle na s. 13.
Tu debatu stojí, myslím, za to vést. Je také naprosto legitimní, a dokonce potřebné hájit určitý typ kulturní autonomie, a klidně i za pomoci sarkasmu a karikování. Je v tom však riziko, že, vymezujíce se proti nějakému jevu, najednou zjistíme, že ve skutečnosti tak činíme právě proti jeho karikatuře, kterou jsme si vytvořili. Udržitelnost není ideologická hračka, ale reálný problém, který se týká všech, kteří jsme na literárním ekosystému nějak zainteresovaní. Navíc se tu diskuse zřetelně netočí jen kolem literatury, ale kolem něčeho mnohem monstróznějšího: kolem smyslu kultury v postkapitalismu, kolem toho, co je ještě utopie a co už reálpolitika. Přejdeme-li argument, že tu jistě nikdo nevolá po doživotních rentách, je třeba ocenit, že Pavel Janoušek vlastně pokládá důležitou otázku: Co tedy znamená udržitelnost kultury bez návratu k byrokratickému paternalismu?
A protože žádné náhody nejsou, doplula do tohoto čísla i věcná a odzdrojovaná analýza Zuzany Kultánové přímo z terénu, takový field report. Text „Já, influencer“ (s. 14–15) intenzivně doporučuji, protože přináší do debaty několik dalších podnětů. Tak například: Kultánová exaktně dokládá, že systém je z velké části založen na neviditelné a nehonorované práci. Jestliže se už i od autora čeká, že bude suplovat celý nakladatelský tým (marketing, PR, distribuce), existuje pro něj „svobodná volba“ nepropagovat se? Anebo: kombinace psaní, práce, rodiny a selfproma vede k vyčerpání, úzkosti a vyhoření – opravdu to lze vyřešit bohorovnou radou „měli byste být schopní si to zorganizovat“, nebo dokonce krčením ramen ve smyslu „když se vám to nelíbí, jděte dělat něco jiného“? Nemyslím, že tu máme co do činění s příslovečným „levičáckým brečením neschopných mileniálů“ (aniž bych komukoli podsouval, že to takhle myslel), ale s reálnými, systémovými problémy.
V rubrice Dvakrát jsme se podívali na ostře sledovaný „dvojromán“ Jana Němce a Jany Šrámkové s názvem Byt. Co si o něm s Anetou Mladějovskou myslíme, si přečtěte na obvyklém místě (s. 3), nyní bych se jen rád podělil o radost nad tím, jak tahle kniha pěkně zviditelňuje právě onu generační dynamiku: zklamání z pracovního života, neviditelný tlak ze strany postavy Danielova otce, který v devadesátkách věděl, že „si to musí umět zařídit“. Zuzanin hlas zase zastupuje neviditelnou pečující sféru života, pro kterou je mainstreamový kulturní i pracovní rámec ekonomicky, ale i emočně neudržitelný. O nic jiného tu celou dobu nejde.
Jo, a ještě jedna věc. Téměř u zdroje, v Norsku, jsme se zeptali na módní vlnu autofikce: rozhovor s prozaičkou Vigdis Hjorth najdete na s. 12. Autofikce je sice na jedné straně cenným nástrojem, jak přenést na papír generační zkušenost s vědomím vlastních limitů a bez zbytečné stylizace (teď mluvím i o české próze, třebaže ne nutně o Bytu), ale vedle toho platí, že to zároveň je pomíjivá záležitost, která bude za pár let za zenitem.
Kudy z toho ven? Možná právě dovnitř autofikce – ale s vědomím, že forma sama o sobě nestačí. Co potřebujeme, je systém, který umožní, aby se v takových hlasech nepsala jen rezignace, ale i obnova.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, heroické čtení.
To hlavní
-
Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.
-
Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.
-
Foukám na uhlík z nočního ohně,
jíní se vtěluje do louky.
Můj dopis nerozlepuj. Spal ho honem!
Popílek snese se. Odpovíš. -
Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.
-
Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.
-
-
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
-
Jenže stalo by se skutečně to, že by se to odrazilo na vztahu nakladatel a autor? Viděl by něco autor z toho ve svých procentech a přístupu?
-
Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.
-
Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost.
-
Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?