Křehká příměří

Začátkem března vyšel třetí román Michaely Štěchové Křehká příměří. Stejně jako v autorčiných předešlých dílech je zde tematizován vztah Češky a cizince a hledání smyslu života v domovině i zahraničí. Hlavním motivem je ale tentokrát hyperemesis gravidarum, tedy nadměrné zvracení v těhotenství, o kterém se toho málo ví a ještě méně o něm mluví.

Mateřství a témata s ním spojená se v poslední době propisují nejen do společenské debaty, ale i do umění. Těhotenství, eufemisticky označováno jako nejkrásnější období v životě ženy, nabírá v literatuře nejrůznější podoby i v našem kontextu. Připomeňme si první výraznější příspěvek do této diskuse, oceňovaný román Kláry Vlasákové Těla (2023), který pojednává o mateřství ve všech jeho podobách, a to i v těch nejzvrácenějších. K úspěšným Tělům se odkazují ostatně i Křehká příměří, sama Vlasáková jim napsala blurb a také je v textu přímo citována.

Po publikaci Těl se až zdá, že se s podobnými tématy roztrhl pytel. Není divu, po „ženských hlasech“ a „ženských tématech“ se u nás baží jako nikdy předtím. Na konci loňského roku vyšel román Petry Soukupové Marta děti nechce (2024), letos debut Lucie Koudelkové Jesenské Zástava dechu (2025). V Deníku N se o tématu mateřství v české literatuře nedávno diskutovalo v článku Ireny Hejdové, kdy v ní identifikovala dva protikladné trendy – urputnou touhu po mateřství a naopak dobrovolnou bezdětnost (Deník N, 15. 5. 2025). O Křehkých příměřích bychom tedy mohli cynicky říct, že vyšly ve správnou dobu na správném místě. Rozhodně by ale neměly zapadnout, už kvůli své čtivosti, otevřenosti a autenticitě.

Ženský úděl

Těhotenství a mateřství je i dnes považováno za poslání i úděl, jako součást přirozené trajektorie života ženy. Od útlého věku jsou dívky připravovány na pečovatelskou roli, od krmení panenek se pak přirozeně přesunou k péči o děti a nakonec o vnoučata, stárnoucí rodiče, muže, leckdy i tchána, tchyni. S pečovatelskou rolí se ostatně sžívá a ztotožňuje i jedna ze dvou protagonistek Těl, šedesátnice Marie, která celý život pečovala o muže, dceru, a nakonec si přivydělává hlídáním dětí a péčí o seniory, přitom péče o sebe samu je vždycky na posledním místě.

S typicky „ženskou“ rolí se potýká i hlavní hrdinka Křehkých příměří, Ema, u které je to ještě umocněno tím, že vyrůstá v tradiční rodině a část života stráví s partnerem cizincem, který oddělení mužských a ženských rolí vnímá ještě mnohem rigidněji.

Pokud se žena rozhodne této roli nedostát a zůstat bezdětná, bez ochoty převzít svou „přirozenou“ pečovatelskou roli, setkává se s nepochopením. Ženy přece děti mít musejí, a pokud ne, přinejmenším je rozhodně mít mají! Předpokládají to zaměstnavatelé, kteří se ženám zdráhají vystavit férové smlouvy či je povýšit, protože by mohly jednoho dne odejít na mateřskou, očekávají to rodiče a rodinní známí. Kolik bych já napočítala rodinných sešlostí, kdy jsem byla dotazována na to, kdy budu mít partnera a děti… Na své datum spotřeby – protože čím dříve žena rodí, tím lépe, o tikání biologických hodin jsme slyšeli přece všichni! – jsem systematicky upozorňována od svých čtyřiadvaceti let.

Společnost má zájem na tom, aby ženy rodily, to je jisté, ale tlak na ženy porodnost rozhodně nezvýší. A to i přes „katastrofické“ titulky, které hlásají, že byla letos zaznamenána nejnižší porodnost od vzniku samostatného Československa. V Evropě bylo v roce 2016 napočítáno, že bezdětných žen je přibližně dvacet procent, tedy jedna žena z pěti.

Důvody, proč část žen zůstane bezdětná, často ale nesouvisejí s tím, že by děti nechtěly. Mezi nejčastější důvody patří spíše to, že si je nemohou dovolit zabezpečit – i z toho důvodů mají lidé méně dětí, než by třeba chtěli –, dále obavy o budoucnost či důvody zdravotní. Stejně legitimní jsou ale i názory žen, které děti mít mohou, ale nechtějí. Ať už kvůli kariéře, do které investovaly roky vzdělání a praxe, či kvůli pocitu vlastní dostatečnosti – mají pocit, že společnosti toho předají dost, i když se nestanou matkami.

Ale ona děti nechce

Žena, která se nestane matkou, se stává společensky neužitečnou a je nucena své rozhodnutí obhajovat, což jde hůře, pokud nemá jasně zformulované důvody, jako například Marta, hrdinka Petry Soukupové z románů Marta v roce vetřelce (2011) a volného pokračování Marta děti nechce (2024).

V prvním „díle“ devatenáctiletá Marta nechtěně otěhotní se svým milencem a v (pro mě lidsky zcela nepochopitelném) sledu událostí je donucena svými rodiči si dítě nechat. Ačkoliv je v prvním ročníku vysoké školy a dítě si nepřeje, rodiče argumentují tím, že „před zodpovědností utéct nejde“ (s. 121). Ze všech stran slyší, že jí dítě zničí život, přesto v sobě nedokáže sebrat sílu a dojít na domluvenou interrupci. Když v pozdější fázi těhotenství potratí, rodičům se viditelně uleví, že „se to relativně, samozřejmě, táta není idiot, přece, v pohodě vyřešilo“ (s. 171). Nerozumí tomu, že se Marta i kvůli potratu psychicky zhroutí.

V „pokračování“ je Martě přes třicet, má staršího partnera, který je zaopatřený, má kariérně našlápnuto tak, že může klidně zaplatit přes sto tisíc za dovolenou, oba její sourozenci mají děti, i obě její nejlepší kamarádky – byť se jedné málem zhroutilo manželství i psychické zdraví po opakovaném neúspěchu IVF –, ale Marta pořád nic.

Fakt, že Marta „děti nechce“ a že nedává své rozhodnutí do souvislosti s potratem, který prodělala v předešlé knize, je možná pro čtenáře a pro její okolí coby vysvětlení nedostačující. Ale Marta nemá proč se komu zpovídat, proč děti nechce. Prostě je nechce, a hotovo. Je si svým rozhodnutím jistá, ale přesto ho musí během románu nesčetněkrát obhájit. Žádná návštěva rodičů, žádný hovor s nadřízenou, ba ani obyčejné kafe s kamarádkami se neobejde bez dotazování na děti.

V tom je snad román příliš dostředivý a postavy, definované pouze svým přístupem k současným či budoucím potomkům, působí poněkud jednorozměrně. Nechce se mi věřit, že by se život tolika lidí obracel jenom kolem té jedné osy. Čtení o postavách, které řeší pořád dokola jen jedno a totéž, jenom v jiných variacích, začne brzy být neuspokojivé. Bohužel se s něčím podobným potýkají i Křehká příměří.

Kusy půdy určené k osevu

Dlouho jsem se nesetkala s románem, který by byl natolik tematicky sevřený a rozkročený zároveň. Hlavní hrdinka Ema v něm popisuje dvě svá těhotenství, obě poznamenaná nadměrným zvracením. Zajímavé je, že každé těhotenství proběhlo s jiným partnerem, to první v mládí s emočně nedostupným, konzervativním indickým inženýrem Krishem, a to druhé po třicítce, s Čechem Matějem, jehož bližší charakteristika ani prožívání nám přiblíženo není. Mužským postavám je zde odepřen hlas, skoro jako by se chtěla autorka postavit diskursu, kde o mateřství a porodnictví ve veřejném prostoru diskutují především muži, nikoliv rodičky. Ale zároveň se toho málo dozvídáme o samotné Emě, jejíž podstata je definována především skrze obě těhotenství, zkomplikovaná navíc syndromem polycystických ovarií.

Jaká tato protagonistka vlastně je? Ema se zhlédla v indické kultuře, ráda tančí a studuje pedagogiku na vysoké škole. Vztah s Krishem nebere příliš vážně. Teprve po potratu, který ji psychicky podlomí, se na Krishe upne a začne snít o indické svatbě. Krish ale ze všemožných důvodů zásnuby i početí odkládá. Čím víc se probouzí Emina „tradiční“ stránka – například zatouží po tom, aby ji Krish požádal o ruku s prstýnkem a v pokleku –, tím víc se od ní Krish odtahuje. Ema si uvědomuje, že její vajíčka rychleji a rychleji stárnou. Ale žádným vývojem si v průběhu románu neprojde, kromě toho nevyhnutelného, když jí v náručí leží vytoužená dcera.

Podobnou optikou nahlížíme i na její sestru Káťu, která se většinu knihu pokouší otěhotnět. Touží po dítěti natolik, že hledá útěchu i u vědmy, která její neschopnost počít svede na křivdu, kterou napáchala na sestře v minulém životě. Káťa se k tomuto vysvětlení upne, čímž se vztahy mezi sestrami, už tak napjaté, ještě více našponují. Navzájem si těhotenství přejí, ale zároveň doufají, že se to té druhé nepodaří dřív.

Snaha o početí obě ženy ale naprosto odosobňuje. Jsou neustále poměřovány, váženy, zkoumány. V Tělech zažívá postava Rózy, třicátnice, která chce po svatbě otěhotnět, cosi podobného, kdy své tělo přirovnává ke „kusu půdy určené k osevu“ (s. 96). Zejména ve druhé polovině knihy začne Ema prožívat snahu otěhotnět a od té chvíle svému tělu odpírá kofein i alkohol a naopak je přecpává doplňky stravy a homeopatiky, měří si všechny hodnoty, které je možné naměřit, a do toho všeho předstírá před Matějem, že všechno bere s lehkostí, aby se on sám nestresoval, měl chuť na sex a jeho sperma bylo kvalitní.

Jediná postava, která těhotenství neprožívá, je jakási nepřítomná sestřenice, které táhne na čtyřicet a která od útlého věku prohlašuje, že děti nechce. Její okolí má i přes její dobrodružný život a úspěšnou kariéru strach,

aby ji prázdnota života nedohnala
s. 270.

Indická minulost

Velká část Křehkých příměří je věnována onomu hyperemesis gravidarum, kde je na zdánlivě nekonečné ploše popisováno Emino zvracení v kontrastu s frenetickou snahou počít a katarktickým porodem. Dozvídáme se úplně všechno – co všechno Ema snědla, co vypila, kolikrát zvracela, kolikrát jí vyměnili infúzi, kolikrát se prošla kolem stolu a tak dále. Daniel Mukner na to konto románu ve své recenzi vytkl, že některé pasáže připomínají „beletrizovaný deník“ (ČT Art, 4. 3. 2025). Sama Štěchová ve svém medailonku přiznává, že jako matka dvou dětí měla s hyperemesis gravidarum osobní zkušenost, ale diskusi o autofikci se vzpírá.

Román je přitom mnohem působivější, když se od tématu mateřství odkloní, kupříkladu k Emině „indické minulosti“, kdy se na nějakou dobu odstěhuje s Krishem do Bengalúru. Protože nejsou sezdaní, musí tam žít v utajení, po boku jeho matky, které říká ma.

Tyto pasáže působí leckdy děsivěji než Emino nekonečné počítání plodných dnů nebo utajené zkoumání děložního čípku a vaginálního hlenu. Sice se čtenář odkloní od hlavní dějové linie, ale příběh je mnohovrstevnatější. Čtenář se dojme nad okamžiky, kdy se obě ženy, Ema i  ma, pokoušejí překlenout kulturní propast a najít univerzální lidské porozumění. Nakonec se ovšem i dějová linie s ma smrskne na její „osudovou“ mateřskou roli. Není možné, aby protagonistky řešily cokoliv jiného.

Těla, ač místy notně tezovitá, alespoň rozepjala křídla a dotkla se jiných příběhových linek. Marta děti nechce hledá útěchu v pouti do Santiaga de Compostela, během které si protagonistka sice nechává život proběhnout před očima, ale kromě mateřství řeší i kariéru či koupi vysněného psa. Křehká příměří se bohužel vždycky vracejí k tomu, s čím přišly.

Utopené náklady

Dílo je nejsilnější ve chvíli, kdy si začne Ema klást otázku, jestli se chce stát matkou proto, že si to sama přeje, anebo proto, že pro ni společensky neexistuje jiná možnost. Její snahy o početí připomínají jakýsi závod s časem, který potřebuje vyhrát stůj co stůj, jinak ji čeká mnoho nenaplněných desetiletí.

Podobně bezútěšný je její několikaletý vztah s Krishem, jehož popis zabírá nepřiměřeně velkou část románu. Vztah je sice vyčpělý, poznamenaný jazykovou bariérou a při jejich pobytu v Indii takřka klaustrofobní – Ema nesmí vycházet z domu, kulturní rozdíly ji sužují a začne trpět samomluvou, podobně jako Krishova matka. Ema se však bojí vztahu vzdát, protože je přesvědčena, že jí na nalezení nového partnera nezbývá čas. Možnost, že by měla dítě sama, zavrhuje, protože by pro ni byla příliš finančně náročná. Raději topí další a další roky v Krishovi, protože je přesvědčená, že ta oběť jednou za to bude stát.

Rozhodnutí být matkou si ale nakonec neobhájí, pouze

dá[m] od této zodpovědnosti ruce pryč. Prostě tě na svět přivedu a smysl tomuto mému činu budeš muset dodat ty sama. A za to dokonalé dětství, které pro tebe připravím, za to mi jednou vystavíš účet
s. 272.

Popis tohoto dilematu je čtenářsky mnohem zajímavější – a společensky mnohem užitečnější – než opakované, otrocké popisy hrdinčina zvracení.

Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály. Křehká příměří, ač nejsou tak svébytná, jak bych si přála, jsou důležitým příspěvkem do debaty i kánonu.