V míře, v jaké je magie formou performance, jde – podobně jako v politice – také o to,
aby něco bylo pravdivé už proto,
že se to řekne. Což je jeden z důvodů,
proč je i politika obecně považována za cosi,
co se nachází na půli cesty mezi básnickým výrazem a otevřeným podvodem.¹

Duch negace

Ve sporech kritické a praktikující literární obce z počátku desátých let tematizujících pokus několika teoretiků resuscitovat koncepty takzvané (neo)angažované poezie jsem napadl obě strany mince. (Učinil jsem tak primárně z pozice autorské – širší, recepční, hledisko v té době precizoval sofistikovaný komentář Romana Kandy.) Odmítl jsem argumentaci zastánců tzv. literární autonomie (ideologů antiideologie), kteří jakékoli ideologicky vulgo politicky konotované a v důsledku apelativní aspekty tvorby stigmatizovali jako více či méně zakuklené klony někdejší stalinské ždanovovsko-štollovské propagandy a vposled zastávali ještě obstarožnější a stejně deficitní modely rádoby přelakovaného lartpourlartismu. Argumenty (neo)angažovanosti byly diferencovanější, ale: buďto její mladí věrozvěsti a praktikanti objevovali ameriky – ignorujíce například avantgardní anti-establishmentové gestikulace dvacátých a třicátých let minulého století jakožto trvalé impulsy (nikoli kánony) neopomenutelné pro umění následující epochy až dodnes. Nebo vzdělanější levicoví aktivisté, zaštiťující se vcelku přiléhavě Gramscim, Benjaminem či Adornem, neudrželi kritický soud oněch vzorových myslitelů na uzdě vlastní naivity a vposled plédovali za nutnost pojednat (byť tak nějak jakože nedirektivně) v tvůrčím aktu pozitivní rysy společenského apelu explicitně. Čímž celý projekt devalvovali. (Walt Whitman a jeho žena Demokracie prominou.)

Proti tomu jsem postavil pojetí implicitní, z mého úhelného místa zohledňující kritickou avantgardní tradici (což není protimluv), ústící do vývojově proměnlivého stanoviska poválečného českého a československého surrealismu, pro nějž jsou podstatné a rovnomocné básnické reflexe subjektivní sféry života (intuice, sen, trauma, šílenství, afektivita atd.), stejně jako oblasti takzvaně objektivní, vnější, společenské, historické. Přístup k této druhé sféře traktuje Vratislav Effenberger jako imaginativně kritický „útěk do skutečnosti“, jenž z principu nemůže nevzít v potaz politický rozměr reality. Což autor posléze a mimo jiné tematizuje v konceptu „tvorby jako rozvinutí protestu“. Jako příklady historické jsem namátkou připomněl nejen Villona, Grabbeho, Swifta či našeho Františka Gellnera a řadu dalších, z oblasti sebereflektujícího surrealismu především Benjamina Péreta (Tenhle chleba nežeru), Zbyňka Havlíčka (Stalinská epocha apod.), Vratislava Effenbergera (Surovost života a cynismus fantasie aj.). A mnohé jiné, včetně Bondyho například. Duch negace je tvůrčí duch, jak praví nejen M. A. Bakunin.

Pro sebe považuji za přirozené, že politicky konotované, kritické „negativní“ motivy spontánně pronikají do mého psaní především po tobogánu zjitřené afektivity a emočních vzruchů, kdy mě ten notorický psychosociální a intelektuální marasmus politických jevů a zjevů opakovaně irituje, mám-li mluvit slušně. Ale v tom angažovaně diskusním roce 2013 jsem za čtrnáct dní jakoby ze vzdoru vůči vzájemné zaslepenosti obou stran vychrlil celou básnickou sbírku Ach! angažovaná poesie A. D. 2013. (Byla to doba končícího prezidentování zrůdně egomanického společenského škůdce Václava Klause – kdyby jen ta jeho ústavně bezduchá, nemravná a diletantská amnestie odsouzených či stíhaných ekonomických tunelářů! –, následné všestranně demagogické kampaně prezidentských voleb [Lžizemák vs. Čírokníže] a mnoha dalších eklhaft úkazů, z nichž prýštily kalné splašky pokrytectví, pokleslého machiavellismu, absurdní lhavosti, bezectného oportunismu atd.)

Sbírku považuji za zdařilou jen do jisté míry, i když za řadou čísel či fragmentů si stojím dodnes. Problém nebyl snad v tom, že se pokouším cestou konstitutivní imaginace propojit obě sféry – apelativní i intuitivní (řečeno zjednodušeně). To je po mém soudu postup legitimní, respektive jedině možný. Jemu odpovídá i snaha o výrazně pamfletickou, vzdáleně „grabbeovskou“ dikci. Ale ve zpětném pohledu sebekriticky zjišťuji, že se mi to nezdařilo vždy, že jsem některé pasáže přehltil asociacemi, jež nutno považovat za nadbytečné, někdy i jen povrchní. Což by se při důkladnější práci bývalo bylo dalo odstranit, jak si troufám tvrdit na základě zkušenosti s jinými projekty.

Snad se dá shrnout, že před těmi zhruba dvanácti lety byl můj tvůrčí zájem o politické dění v rovině emoční stimulován a kanalizován projevy vnější agrese a spontánně konstituován imaginací vzteku. Tehdejší politickou realitu – globalizovanou i lokální – jsem převážně vnímal jako jakýsi neforemný obludně ubuovský psychosociální kýč. Toto rozpoložení mi vydrželo zhruba do počátku dvacátých let – například mě až k znechucení pobavil fraškovitý spektákl s mladou studentkou básnictví doprovázející inauguraci vítězného prezidenta Bidena. Nic víc. O našich pologramotných babiších a neokonzervativních neoliberálech s nelidskou tváří nemluvě. Tak jak tak, z dnešního pohledu se tato „liberální“ pod-etapa euroamerické civilizace jeví jako absurdní a končící, ale aspoň selanka.

Následovat měla doba nová, dnešní, postliberální, ba postdemokratická, jejíž tloustnoucí embrya jistěže už dlouho rejdila pod povrchem a kterou definitivně odzátkovala až slavná covidová krize. Kriticky disponovaná část politologů to vidí zhruba podobně:

V poststudenoválečné době, v devadesátých a v nultých letech, byl hegemonní liberální globalismus. Uprchlická krize 2015–2016, Brexit a první vítězství Trumpa roku 2016 mu zasadily první rány. Desátá léta byla obdobím jeho krize. Nyní již jsme vstoupili definitivně do éry, která nahradila liberální globalismus národním konzervatismem. Platí to i pro Česko. Stačí se podívat, kdo z české politiky říkal, že fandí Trumpovi. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda či její místopředseda Saša Vondra.²

Mocný nemocný zdravý (rozum)

Jednu z masivních vlaštovek bezesporu představoval Trumpův útok na Kapitol jako projev esenciálně antidemokratický: ten člověk přece předem prohlásil, že prohraje-li prezidentské volby, výsledek neuzná, protože regulérně být poražen nemůže, což bude znamenat, že jeho politický soupeř výsledky zmanipuloval. Takovéto důkazy zcela nepodložené tvrzení je v příkrém rozporu s principy elementární výrokové logiky, a přesto je akceptují miliony věřících Američanů dodnes. Vlevo dole. Důkazů netřeba. (Respektive všechny Trumpovy „důkazy“, kterými jeho právníci po prohraných volbách zahltili americké soudy, se ukázaly jako zcela vycucnuté z paty.) Přitom jistě není náhodné, že Trump v souvislosti s dobýváním Kapitolu výslovně legitimizoval fašistioidní iracionalitu doprovodné multikreténské konspirace (kult QAnon apod.), již zastávala výrazná část jeho spřízněných dobyvatelů. Ukazuje se, že skutečně šlo o ouverturu globálního historického zlomu, i když mnozí z nás ten humbuk tehdy vnímali – zřejmě z nedostatku představivosti, vždyť ten trdlující panák přece prohrál – jen jako groteskní ubuovskou frašku.

Onen zlomový historický okamžik tedy spočívá v definitivní porážce kritického myšlení, v oblasti věcí veřejných nadřazujícího alespoň v jisté ideální projekci všechny – byť z podstaty vždy invalidně fungující – demokratické principy a instituce nad stálezelené primární motivace mocenské a ekonomické manipulace a demagogie. Rozdíl od předchozí fáze spočívá v tom, že již nejde o běžný výkyv, o porážku sice většinovou, ale dočasnou a přec jen jakžtakž demokraticky korigovatelnou, jak se na Západě opakovaně dělo zhruba od konce druhé světové války. Typickými úkazy takové excesivní zlotřilosti byly třeba americký mccarthismus, Watergate³, Bush junior a „koalice ochotných“ v Iráku (2003) a podobně. Nyní máme co dělat s globalizovaným trendem, jenž sílí a působí stále nezvratněji.

A tato apokalyptická perspektiva synergicky posiluje frustrační trajektorie imanentního lidového rasismu, xenofobie či jakékoli formy intolerance a ústí do karcinogenní vzpoury bezmocných prekarizovaných davů, bezvědomě konzumujících kromě piva už jen marketingové projekty a manipulativní algoritmy sociálních sítí. Třeba právě v proroctvích mesiášů „kultu světla“. Toť onen akutní, nejen českými politiky a devótními novináři většinově glorifikovaný Trumpův zdravý rozum, jenž se v roce 2025 zhmotnil v prezidentské amnestii všech usvědčených kapitolních zločinců, ať už byli plnohodnotnými kretény, či jen prostými darebáky.

Obdobně po česku: automobil, starý dobrý falický symbol, byl od let pro duchy stižené alespoň záblesky jasného vědomí zároveň symbolem toho nejkonzumnějšího konzumu. A takovýto pokleslý fetiš fetišů je náhle jako mávnutím influencerova ztopořeného proutku intronizován do výsostné institucionalizované modly bučícího davu. Přičemž není náhoda, že toto nové zlaté tele je promazáno olejem jakéhosi exkluzivního neo-proto-fašismu, jemuž je označení politický kýč vzhledem k zmíněným dominantním trendům po všech stranách těsné.

Každý předjetý vůz představuje jednu dokonale provedenou soulož. […] Od chvíle, kdy se váš pohlavní orgán identifikoval s dokonalostí vašeho vozu, získal jste onu doposud nezakoušenou jistotu, jakou ve vašich žárlivých představách museli oplývat jen maximálně potentní jedinci, mezi něž jste se rozhodně nemohl počítat. Tato automatizovaná, či spíše automobilizovaná potence vám poskytuje onu slastnou závrať, jakou umožňuje jen svrchovaná moc. A svrchovanost této moci nad lidmi je nedělitelná a maximalistická.⁴

Je samozřejmě možné, či spíše pravděpodobné, že zrovna tohle spalovací zlaté hovado bude davem opuštěno a nahradí je jiné, miliardkrát mohutnější a mocnější – ze zásvětí animality lidské byl však takový temný kult zdárně evokován.

Věru silnější kalibr představuje na první pohled fantasmagorická oligarcho-politika skákajícího a hajlujícího/nehajlujícího multimiliardáře Elona Muska. Finanční oligarchové a jejich předchůdci ovlivňovali ve svém zájmu politiku vždy – dá se říci od starověku. Měnily se jen formy jejich intervence. V dobách globalizačních se začalo psát o prokazatelném a rozhodujícím, byť často veřejnosti skrytém vlivu ekonomické moci nadnárodních korporací na politická rozhodování celých států. Divoké postkomunistické devadesátky zase přinesly koženou Klausovu analogii prvotní akumulace kapitálu, jak probíhala v gründerských dobách finální kolonizace Ameriky v provedení zločinných gangů budoucích amerických miliardářů atd. Musk a spol. tedy zdánlivě nepřicházejí s ničím novým. Jenomže Fukuyamův bájný liberálnědemokraticky vítězný konec dějin, který nikdy nenastal, právě nyní definitivně mizí v latríně historie. Což v detailu signalizují odlesky posměšně vyceněných bělostných chrupů party pohádkově nejbohatších techno alfa samců planety co inaugurační aura nejuřvanějšího z amerických buranů, z Boží vůle lidu zasazeného do prezidentského stolce nejmocnější země světa.

Líheň nejmodernějších technologií Silicon Valley, tradičně přátelské k liberální demokracii, se rychle mění. Realisticky uvažující politici, kteří to s demokracií myslí vážně, by měli vědět, že mezi digitálními podnikateli už mnoho kamarádů nemají. Ostatně, sám pojem Silicon Valley začíná být zastaralý. Musk, Zuckerberg a mnozí další mají výhrady proti Kalifornii jako státu prosáklému levicovým uvažováním.⁵

Jen v posledním roce měl [Elon Musk] nepokryté střety s Brazílií, s britskou labouristickou vládou, zcela nedávno vyvolala bouři nevole jeho ingerence do německé politiky otevřenou podporou krajně pravicové AfD. Musk působí dojmem, že chce coby „ekonomický car“ intervenovat za ochranu svých zájmů kdekoli po světě, a proto možná představuje největší současnou hrozbu. […] není poskok ani Vladimira Putina, ani Donalda Trumpa, ale předzvěstí vzestupu nového typu politiky – astropolitiky. Není důležitý jen proto, že je velmi, velmi bohatý, ale rovněž protože provozuje satelitní síť Starlink a jeho SpaceX se stal nepostradatelným soukromým kontraktorem NASA.⁶

Konec demokracie?

Můžeme se ptát: selhala liberální demokracie? Demokracie jako taková? Novodobá liberální demokracie jakožto reálně fungující a k principům osvícenského humanismu se vztahující státní režim a forma vlády (zahrnující svobodné a rovné volby, politickou pluralitu, dělbu a vzájemnou nezávislost mocí, suverenitu Ústavy a Základní listiny práv a svobod a další politicko-právní instituty) v silném slova smyslu neexistuje! Je dána jen a pouze jako ideový model, teoretický konstrukt, jemuž se praktická mocenská soutěž těch či oněch reálných politických subjektů více nebo méně blíží, ale zároveň jej vždy a nutně „reálpoliticky“ deformuje, účelově ignoruje, obchází atd. Což ovšem také není nic překvapivého, otřepaný Churchillův bonmot o demokracii jako nejhorším způsobu vlády s výjimkou všech ostatních způsobů relativní platnost demokratického principu pojmenovává vcelku adekvátně. Můžeme poukazovat na slabiny takového modelu, například na systémově formální a nikoli reálnou garanci tzv. sociálních práv (jak věcně namítali humanističtí marxisté a demagogicky pořvávaly jejich antihumanistické stalinské a poststalinské karikatury), tedy na selhávající funkci liberálního principu sine qua non ochrany (jakýchkoli!) menšin. Mezi koncepty původního euroamerického liberalismu a novodobé demokracie totiž panuje napětí, které je ovšem osvícenými státotvůrci projektováno jako obapolně produktivní. Což reflektují i někteří soudnější myslitelé tradicionalističtí:

Jsem si zcela jist, že program liberalismu je nám vcelku bližší než program demokracie. Toto dědictví antiky. Ústící v ostrakismus. Neboť demokracie je vládou většiny, zatímco liberalismus je ochranou menšin. Každý z nás je koneckonců minoritou. Nebo jinak: zatímco demokracie je smysluplnou formou anakratického nastolení politické funkce, pak liberalismus drží pod krkem výkon této funkce, který se musí dít, ať chceme, nebo nechceme, katakraticky.⁷

Sovětská verze ruského imperialismu byla na Západě až do konce šesté dekády dvacátého století vnímána nejen jako reálná vojenská hrozba, ale i jako hrozba ideologická: jako politická varianta, jež by se mohla stát atraktivní pro západní obyvatelstvo, bylo-li by vystaveno neúměrnému sociálnímu zbídačení. Obava tehdejšího establishmentu ze ztráty loajality nižších vrstev společnosti, například v době hospodářské recese či krize, posílená sabotážní sovětskou podporou, držela – mimo jiné a vzhledem k tupě represivní podstatě a nejen ekonomické dysfunkčnosti sovětského pseudosocialismu bezesporu paradoxně, ba iracionálně! – na uzdě spontaneitu „přirozeně“ (genericky) asociálního rozvoje kapitalismu jako takového. Socialistická a křesťansko-sociální politika sociálního státu a smíru se svými relativně efektivními politicko-ekonomickými korektivy nebyla z valné části právě proto smetena bezhodnotovou rukou trhu ze stolu, a tak mohla hrát po celou jednu epochu (jistěže jen v západní Evropě, nikoli v USA) roli významnou. Takové pojetí v různých zemích variabilně přetrvávalo i v době cyklických period bezskrupulózního neoliberalismu ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Po pádu železné opony se v krajích postkomunistického divokého, na kost „deregulovaného“ kapitalismu stalo adjektivum „sociální“ většinově sprostým slovem, často i tehdy, byla-li u vlády nějaká ta strana nominální demokratické levice. Uběhne řada turbulentních let, než západní establishment většinově pochopí, že se už opravdu nemusí nějakých solidaristických bludů vlastního obyvatelstva bát, že může pokropit živou vodou divoký thatcherismus bez přívlastků a – s výmluvnou výjimkou skandinávských zemí a donedávna i Německa – zpětně převzít bezohlednou neoliberální ekonomickou praxi někdejších sovětských satelitů. Samozřejmě v intencích a parametrech vlastní, mnohonásobně výkonnější ekonomiky.

Liberální demokracie stala se nepotřebnou, někteří její snad i přesvědčení zastánci – stejně jako pár let předtím bezmocní reprezentanti autentické demokratické levice – nedokázali efektivně čelit pravěkým atavismům prvosignálního ultrakonzervativního nacionalismu, jenž je živen hlubinnými zdroji degradované mytologie zlatého věku: „Zlatá telata všech zemí, spojte se!“ Stalo se. Cordon sanitaire penetrován. Cesta k rozpadu nejen (!) liberální demokracie zdárně nastoupena.

Že úspěšný rozvoj kapitalismu se bez demokracie obejde, že může pohodlněji vzkvétat v režimech autoritářských, víme dávno: španělský generál Franco, portugalský diktátor Salazar či „řečtí plukovníci“ masakrovali v evropských státech vlastní obyvatelstvo ještě relativně nedávno – o Jižní Americe a vzorovém generálu Pinochetovi snad mluvit netřeba. A že zatraceně tržní, expandující a všemi zlodějskými mastmi mazaný čínský státní kapitalismus nemá zbla společného s demokracií, tím méně s utopickými ideály komunismu, mělo by být vyučováno spolu s angličtinou od první třídy základních škol od moří k mořím celého světa.

Nic než pamflet

V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí. Ve všech myslitelných úrovních absurdity řečnící či hekticky postující politici (či jejich marketingové kohorty) přesvědčivěji, než by svedl Heinrich Heine nebo Sacha Baron Cohen, pamfletizují sami sebe a takto zplozený duchovní produkt úspěšně distribuují mezi lidem co vítězství demokracie a zdravého rozumu. Marnost starozákonního Kazatele otáčí směrem dolů všechny palce na rukou a nohou veškerého lidstva a všech známých lidoopů. Tohle již není kýč, nad nímž lze koneckonců ohrnovat nos. Erinye nové vyrazily na divoký lov: ekologická, sociální, migrační, energetická, válečná, ekonomická, (geo)politická a kdovíjaká nová pandemická krize se drží za ruce a svorně kráčejí vstříc radostné apokalypse lidského rodu…

America First, Czech Republic First, Slovakia First, Canada First, Hungary First, Mexico First, Russian Federation First, Israel First, Kuwait First, Bulgaria First, Sudan First, Italy First, Albania First, France First, Iran First, Netherland First, Kazakhstan First, Germany First, Burkina Faso First, Ukraine First, Turkey First, Poland First, Guinea First, Austria First, Morocco First, Argentina First, Republic of Malta First, El Salvador First, Senegal First, Venezuela First, Croatia First, Kiribati First, Afghanistan First, San Marino First, China (People’ s Republic of) First, Samoa First…

Aj, farizeji, nedobré skutky činíš, nedobře svou svatou Bibli dealuješ: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ (Mk 9,35) Dávám kapitalistovi nejvejš dvacet let.

MÁZDRA BÍLÁ
stoletá jako mrtvá voda
se valí, šumí bory, domy, ulicemi
hangáry letadel těch
nejbědnějších z nás
odnáší shnilé slumy oligarchů
převrací traktory, zpěváky
dýdžeje, vidláky, kokoty, TikToky
modely, fotely, asfodely, kleště
bosé youtubery, oslance nazuté
elektoráty zpité
ty nové betonové žestě
pětikilometrové akustické kytary
a fungl trpasličí hlavy
států…⁸