Lidé
(1979) se narodila v jihočeských Božeticích. Vystudovala psychologii na Fakultě sociálních studií v Brně, krátce pracovala jako dětská psycholožka a poté jako výzkumnice v Centru dopravního výzkumu. Následně sbírala zkušenosti v jedné pražské reklamní agentuře, kde začala pracovat jako copywriterka – tato profese ji do velké míry živí dodnes. V minulém roce se vrátila k původně vystudovanému oboru a dvakrát týdně se věnuje psychoterapii dětí a dospívajících. Napsala knihy Šalina do stanice touha, Démon ze sídliště, povídky Hlavně na to nemysli a Havířovina. Je spoluautorkou večerníčku Nejmenší slon na světě. Nyní připravuje svůj nový román s názvem Heavy Souls: Román o těžkých duších stárnoucích mužů. Miluje psy, metal a svou rodinu.
Alžběta Procházka
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
