Lidé
(1979) se narodila v jihočeských Božeticích. Vystudovala psychologii na Fakultě sociálních studií v Brně, krátce pracovala jako dětská psycholožka a poté jako výzkumnice v Centru dopravního výzkumu. Následně sbírala zkušenosti v jedné pražské reklamní agentuře, kde začala pracovat jako copywriterka – tato profese ji do velké míry živí dodnes. V minulém roce se vrátila k původně vystudovanému oboru a dvakrát týdně se věnuje psychoterapii dětí a dospívajících. Napsala knihy Šalina do stanice touha, Démon ze sídliště, povídky Hlavně na to nemysli a Havířovina. Je spoluautorkou večerníčku Nejmenší slon na světě. Nyní připravuje svůj nový román s názvem Heavy Souls: Román o těžkých duších stárnoucích mužů. Miluje psy, metal a svou rodinu.
Alžběta Procházka
Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.
Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!
Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.
Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!
Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
