Denně nás zaplavují zprávy o katastrofách, nespravedlnostech a lidském utrpení. Cítíme, že bychom měli reagovat, pomáhat, soucítit – a kromě bezmoci často cítíme vinu, že nepomáháme dost. Proč není v našich silách nést na ramenou tíhu světa?

Na Hradčanské vběhl pod tramvaj dvanáctiletý chlapec a na místě zemřel. V Itálii se utrhla lanovka s turisty: čtyři mrtví. Série tragických dopravních nehod na našich silnicích. Válečné zločiny, rozbombardovaná města. Hladomor. Střelba na školách. Dítě znásilněné vlastním otcem. Když si na chvilku sednete s telefonem v ruce a otevřete si libovolný zpravodajský server nebo sociální sítě, je zcela jisté, že vypukne bombardováni tragickými zprávami. Další útok, další katastrofa, další nemocný, další várka utýraných zvířat. Tělo ztuhne, hrdlo se stáhne, do očí se tlačí slzy. Bezmoc vás sevře jako obruč. Zažíváte smutek, úzkost, pocit, že svět je nespravedlivý. A někdy možná cítíte i vinu, že nepomáháte dost. Že si žijete svůj běžný život, bezstarostně pijete kávu v kavárně a cpete se snídaní, zatímco jinde lidé umírají v bolestech, jsou systematicky utlačováni nebo přicházejí o střechu nad hlavou. Čím citlivější jste, tím silnější vnitřní konflikt přichází. Kde končí „přiměřený“ soucit a kde začíná zahlcení?

Empatie neboli schopnost vcítit se do emocí druhých je vzácný dar, ale i ona má své hranice. A když je nerespektujeme, nese si svou daň. Vyhoření z empatie je fenomén, o kterém se mluví čím dál víc. Nejen u pomáhajících profesí, ale i u všech, kteří mají oči a srdce otevřené možná až trochu příliš.

Už nemůžu

Ačkoliv empatie je základem zdravých vztahů, problém může nastat, když se ze soucitu stane přetížení. V roce 2004 publikovala vědkyně Tania Singer spolu s kolegy z Max Planck Institute studii v časopise Science, v níž ukázala, že při empatii vůči bolesti druhých se v mozku aktivují stejné oblasti jako při prožívání vlastní bolesti. Tento objev naznačuje, že empatie může vést k takzvanému „empatickému distresu“ – stavu, kdy jedinec prožívá utrpení druhých tak intenzivně, že to negativně ovlivňuje jeho vlastní psychické zdraví. Jinak řečeno: pokud opakovaně vidíme nebo si představujeme utrpení druhých, náš mozek reaguje, jako bychom ho částečně prožívali sami. Dlouhodobé vystavení cizímu utrpení pak může vést k vyčerpání, bezmoci a emoční otupělosti.

Na základě těchto poznatků Tania Singer a její tým zkoumali rozdíl mezi empatií a soucitem. Zatímco empatie zahrnuje sdílení emocí druhých (cítím to, co ty), soucit je charakterizován péčí a porozuměním bez nutnosti prožívat stejné emoce (všimnu si tvé bolesti, ale neztrácím se v ní). Výzkumy ukazují, že trénink soucitu může aktivovat oblasti mozku spojené s pozitivními emocemi a péčí, což může pomoci předcházet vyhoření. Soucit zahrnuje odstup, vědomí vlastních hranic, ale také schopnost jednat – nabídnout pomoc, pokud je možná, nebo s respektem uznat, že dnes prostě pomoci nemůžu. Není to bezcitnost nebo emocionální okoralost. To je zdravý, udržitelný způsob, jak žít s otevřeným srdcem, a přitom se nezhroutit.

Podle odborníků na lidskou duši není divu, že se při dlouhodobém přílišném „vciťování se“ začneme cítit vyčerpaní, bezmocní, emočně otupělí – nebo dokonce cyničtí. Tento jev má své jméno: compassion fatigue neboli únava ze soucitu (v tomto případě je však výrazem soucit míněno spíše to, co jsme výše označovali jako „empatii“). Označuje emocionální, mentální i fyzické vyčerpání, které vzniká u lidí, kteří se dlouhodobě a intenzivně věnují péči o druhé, často v prostředí bolesti, traumatu nebo utrpění. Typicky se objevuje u zdravotníků, sociálních pracovníků, krizových interventů, terapeutů, pečovatelů nebo učitelů, ale dnes čím dál častěji také u rodičů, aktivistů, „empatických přátel“ – a v podstatě u každého, kdo se příliš dlouho dívá do tváře bolesti bez prostoru ji zpracovat. Osoba v této situaci se cítí otupělá, podrážděná, bojuje s pocity prázdnoty a beznaděje. A kromě toho v ten okamžik schopnost soucitu a empatie ztrácí. Protože už prostě nemůže.

Soucítění v digitálním věku

Zatímco naši předkové věděli o trápení svého nejbližšího okolí, my víme o utrpení celé planety. Jedním přejetím prstu si můžeme zobrazit desítky lidských tragédií z různých kontinentů – v reálném čase, s fotkami, výzvami k pomoci, dramatickými titulky. Dřív nesla vesnická žena příběhy tří rodin. Dnes jich jedna citlivá duše nese stovky. Denně. A mozek, jakkoliv složitý, není na takový objem bolesti stavěný. Ani naše tělo. Stoupá hladina stresových hormonů, narušuje se spánek, koncentrace, chuť do života. Tíha světa nás začne drtit – zvlášť když máme pocit, že jsme za ni osobně odpovědní.

Dávat si pozor na hranice své empatie neznamená být sobec a nezajímat se o ostatní. Znamená to dělat, co je v našich silách, ale zároveň nepřijímat odpovědnost za to, co přesahuje naše možnosti. Pravděpodobně nemůžeme zastavit válku nebo záplavy v Bangladéši. Ale můžeme dnes večer obejmout své dítě. Nejspíš nezachráníme všechny nemocné. Ale můžete si všimnout osamělého souseda. Říct si „dnes už ty zprávy číst nebudu“ není lhostejnost, ale akt duševní hygieny. Říct „nemám kapacitu tě vyslechnout, ale záleží mi na tobě“ není odmítnutí. Je to férové uvědomění si vlastních hranic. Hranice nejsou bariéra proti lásce. Jsou to opěrné zdi, o které se láska může bezpečně opřít. Vědomé dávkování zpráv je základ: svět nepotřebuje, abyste věděli o každém utrpení.

Zachráním celý svět

Když jsem přemýšlela o vyhoření z empatie, vzpomněla jsem si na jednu svou kamarádku. Je to ten typ, kterému každý říká, že „má srdce na dlani“. Pomáhá všem – kolegyni s rozvodem, sestřenici s dětmi, sousedce s nákupem, klientům v práci, zvířatům v útulku, cizím lidem na ulici. V každé bolesti spatřuje výzvu – a v každé výzvě téměř osobní povinnost zasáhnout. Asi před rokem se zhroutila. Tělo vypovědělo službu dřív než hlava. Přestala spát, začala trpět úzkostmi, dostavila se pa­nika, slzy bez příčiny, vyčerpání tak hluboké, že nedokázala vstát z postele. Byla vyčerpaná z bolesti druhých – ale také z tiché viny, že nikdy nepomohla dost. Pomáhala všem, jen ne sobě.

Příběh mé kamarádky ilustruje jeden z nejčastějších kořenů vyhoření: spasitelský komplex. Představa, že jsme tu proto, abychom zachraňovali druhé, že je naší odpovědností „udělat svět lepším“, že nesmíme nikdy říct ne, jinak jsme zklamali. Tento model je na pohled ušlechtilý, ale ve své podstatě nezdravý. Není jen o soucitu – je i o egu. O tom, že si svou hodnotu definujeme skrze to, co a koho dokážeme zachránit. Jenže realita je neúprosná: není v našich silách unést tíhu světa.

Spasitelský komplex nás často vede k přesvědčení, že musíme být vždy k dispozici. Že musíme druhé uzdravovat, tahat z průšvihů, zachraňovat jejich životy i emoce. Ale pravda je taková, že skutečná pomoc vychází z pokory. Z uznání, že jsme lidé s omezenou energií, omezeným časem a především – že každý nese svůj vlastní úděl. Soucit neznamená přebírat břemena druhých. Znamená být přítomen – a respektovat, že někdy nejlepší pomoc není „něco dělat“ ani být přesvědčený, že musíme všechno napravit.

Easy to Be Hard

Ve Formanově filmu Vlasy je postava Lafayetta Huda Johnsona, černošského mladíka z party hipíků, který žije svobodně a nespoutaně. S přítelkyní Jeannie má Hud malé dítě. Když se Jeannie s dítětem objeví a konfrontuje ho s jeho povinnostmi vůči rodině, Hud reaguje vyhýbavě. Odmítá převzít otcovskou roli a dál se drží své partičky. V tomto momentu zazní silná a emotivní píseň s názvem Easy to Be Hard. Jeannie se v ní ptá, jak může být někdo, kdo se ohání láskou a soucitem ke světu, tak necitelný vůči těm, kteří ho opravdu milují. Tato vedlejší linka slavného filmu skvěle ukazuje na rozpory uvnitř hnutí hippies – mezi jejich deklarovanými hodnotami a skutečnou osobní zodpovědností. Hud reprezentuje člověka, který se „vymanil“ ze systému, ale zároveň utíká před svými závazky: Lafayette Hud Johnson je sice sympaťák a hipík, ale také pokrytec.

A právě tady se dostáváme k určitému paradoxu empatického vyčerpání. Empatie směrem k celému světu – k obětem válek, klimatu, chudoby, útlaku – je pro mnohé z nás díky médiím, sítím a neustálému přísunu emocí každodenní záležitostí. Ale zatímco náš emoční radar je neustále zaplavován bolestí vzdálených druhých, může se stát, že přestáváme vidět trápení a strádání těch blízkých. Čím víc se snažíme otevřít světu, tím víc riskujeme, že přestaneme být dostupní těm, kteří žijí vedle nás.

Ve snaze „měnit svět“ můžeme selhávat v těch nejprostších, nejintimnějších úkolech: být trpělivý rodič, citlivý partner, pozorný přítel. Soucit směrem k planetě či ke skupinám, které neznáme, se někdy stává alibismem – únikem od nepříjemných, kon­krétních konfliktů doma. Mnohem snáz se sdílí petice, než se skutečně naslouchá dítěti. Snáz se posílá dar na pomoc obětem zemětřesení, než se v klidu vyřeší táhlý konflikt v rodině. Vyhoření z empatie často není důsledkem toho, že bychom milovali málo. Naopak – milujeme „příliš“ abstraktně a málo konkrétně.

Přetížení bolestí světa se může stát zámin­kou, proč nejsme k dispozici v místech, kde jsme skutečně potřební – a kde na nás ostatní opravdu spoléhají. Proto není v našich silách nést tíhu celého světa: ne proto, že bychom byli cyničtí nebo lhostejní. Je snadné abstraktně soucítit se světem, ale mnohem těžší je být skutečně laskavý a zodpovědný tam, kde na tom doopravdy záleží nejvíc: v rodině a blízkých vztazích.

Vztah k druhým, bolest, ale i míra odpovědnosti za svět se totiž promýšlí napříč filozofií, náboženstvími i kulturními systémy. Například filozof Martin Buber formuloval ve svém díle Já a Ty zásadní rozdíl mezi dvěma způsoby vztahování se k druhým. Vztah Já-Ty je přímé, celistvé setkání dvou bytostí, které se navzájem vnímají jako osoby, ne jako objekty. V tomto vztahu nejde o analýzu, pomoc nebo sympatii, ale o přítomnost. O odvahu být s druhými bez záměru, bez posuzování, bez řešení. Opravdový vztah v Buberově pojetí není plný projekcí, ale spolubytí. A právě tento typ setkání – hluboký, ale ukotvený – je v přímém kontrastu k zahlcení z empatického přepětí, které často vychází z toho, že druhého přetváříme ve „své vlastní zrcadlo bolesti“.

Racionální soucit a pevná hora

Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu. Nebo se soucitem „vyčerpat“ dřív, než dojde na konkrétní čin. Bloom volá po racionálním soucitu: tedy schopnosti jednat eticky, nikoliv nutně proto, že cítíme bolest, ale protože víme, co je správné. Tento přístup nabízí jiný model etiky než empatie – méně emocionální, více ukotvený v rozhodnutí.

Zajímavou rovinu nabízí také buddhismus, kde se rozdíl mezi soucitem a empatií promýšlí už po staletí. V buddhismu se rozlišuje mezi karunā (soucitem) a dukkha (utrpením). Skutečný soucit není stav pasivního sdílení bolesti, ale aktivní přítomnost, vědomé bytí u bolesti druhého – bez připoutání a bez ztotožnění. Jak říká dalajlama, soucit není lítost, ale „rozšířená vřelost mysli“, která zahrnuje moudrost a odstup. Budhistický mnich Thich Nhat Hanh pak hlásal, že chceme-li skutečně pomoci, musíme být schopni sedět u bolesti druhého „jako pevná hora“. Bez strachu, ale i bez nutnosti tu bolest převzít. Tato představa soucitu jako zakotvené přítomnosti – nikoli sentimentálního přetížení – je blízká současným poznatkům neurovědy a psychologie: pomáhá zachovat empatii, aniž bychom shořeli jako list papíru.