Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!
Magie temných příběhů a terapeutická síla děsu. Proč jsme vlastně tak fascinováni temnotou? Z jakých důvodů vyhledáváme horory, thrillery, mysteriózní témata, a proč nás tak přitahuje žánr true crime? Může být vlastně strach léčivý?
Od chvíle, kdy jsem se ponořila do četby knihy Larse Keplera s názvem Hypnotizér, uplynulo minimálně deset let. Mohla bych teď vyjmenovat všechna ta klišé, která se v souvislosti s hororovými příběhy objevují: nad knihou se mi tajil dech, hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, zdály se mi strašlivé sny, zmocňovala se mě lehká paranoia, a to zvláště při nočních výpravách na toaletu. Přesto jsem román nemohla odložit. Po něm následoval přinejmenším snad ještě drásavější Písečný muž a v knihovně začaly přibývat další a další špičky žánru: Stieg Larsson, Jussi Adler-Olsen, Paula Hawkins, Stina Jackson, Jo Nesbø, samozřejmě Stephen King…
Myslím si, že za mou oblibou skličujících knih není jen zaujetí příběhem, ale i určitá fascinace hrůzou, to podivné napětí mezi odporem a přitažlivostí, úzkostí a touhou vědět, co se stane dál, kdo je vrah, co odkrývá temná minulost… Jak už jsem naznačila, hrůzy, byť jen zprostředkované, na mně zanechávají stopy. Patřím k těm citlivkám, co si po zhlédnutí hororu pouštějí ještě něco veselého „na uklidnění“ a pro jistotu rozsvítí světla v celém bytě. Mimochodem, jedna moje kamaráda viděla Kruh a začala mít strach z temných míst, takže si dokonce pořídila světelný řetěz do ložnice. To, že děsivé scény v nás skutečně mohou přetrvávat, usadit se do podvědomí a čas od času se vynořit, ukazují i sny. Tak schválně – kolikrát už vás psychopatičtí vrazi nebo obří pavouci pronásledovali i v noci?
Někteří lidé považují horor za podřadný nebo, dokonce směšný žánr. O literárním přínosu takových velikánů jako Edgar Allan Poe, H. P. Lovecraft, Bram Stoker, Stephen King, Thomas Harris nebo moje oblíbená Daphne du Maurier však nikdo soudný nepochybuje. A ani česká a slovenská próza tu nezůstává pozadu: Arnošt Lustig, Ladislav Fuks, Miloš Urban, Petra Klabouchová, Jozef Karika… Knihy plné napětí často překvapí nejen atmosférou a propracovanou psychologií, ale i vytříbeným jazykem. Možná je načase přestat se na horor dívat skrz prsty a podívat se spíš pod povrch.
Osobně si myslím, že schopnost vyvolat v člověku hrůzu vyžaduje velkou dávku talentu i empatie. Aby totiž autor někoho vyděsil, musí se nejprve „napojit“ na to, čeho se lidé opravdu bojí.
Před několika lety jsem se pokusila fušovat hororovým a thrillerovým autorům do řemesla a jala se psát strašidelnou povídku. Jako první logický krok jsem si stanovila úkol: vymyslet co nejbrutálnější modus operandi vraha. Jaký je jeho charakteristický „podpis“, kterým zohavuje své oběti? Co se mu přihodilo v minulosti? Byl týrán a zneužíván v dětském domově? Dumala jsem nad tím tak dlouho, až jsem zjistila, že povídka není strašidelná, ale groteskní. A možná právě v té bizarnosti byl klíč k pochopení děsu: hrůza nás dokáže nejen postrašit, ale i osvobodit. Umožňuje nám prozkoumat nejtemnější kouty lidské mysli, aniž bychom jim museli podlehnout.
Ale zpátky k literárnímu ztvárnění děsu. I tento žánr má pochopitelně své zákonitosti. Pokusím se to ukázat na rozboru dvou ukázek ze dvou slavných knih:
Vstoupí do šera karavanu a vidí, že oběma směry vedou po linoleu s parketovým vzorem tmavé stopy. Zahledí se do uličky napravo – jsou v ní dvoje zavřené dveře a malá koupelna. Všechno je tiché a nehybné. S pistolí sklopenou k podlaze vykročí k osvětlenému společenskému koutu. Ve stěnách i stropě s každým jeho krokem zapraská. Před sebou nevidí nic než kuchyňský stůl se čtyřmi židlemi. Nejasné světlo lampy v zadní části chabě ozařuje poškrábaný nábytek.
Lars Kepler, Náměsíčník
Už stála v klenutém výklenku, už viděla police na knihy a registratury a karetní stolky s kupami novin a spoustou obálek. Čarodějníci a čarodějnice seděli na druhém konci pokoje, chechtali se a tiše hovořili. Ve sklenicích cinkaly kostičky ledu. Stiskla nůž pevněji a pokročila vpřed. Zastavila se a upřeně se zadívala na jedno místo. Naproti v prostorném arkýři stála černá proutěná kolébka. Černočerná. Po stranách zdobená girlandovými závěsy z černého organtýnu. Na černé stuze, připevněné k černé stříšce, se točila stříbrná ozdoba.
Mrtvé? Ale ne, ještě tu hroznou myšlenku ani nedomyslela, když tu se organtýn zachvěl a stříbrná ozdoba zahoupala. Je tam. V té příšerné, obludné čarodějnické kolébce.
Ta stříbrná ozdoba byl křížek s Kristem, visícím hlavou dolů, s černou stuhou ovinutou a zauzlovanou kolem kotníků.
Ira Levin, Rosemary má děťátko
Kepler (přesněji řečeno švédský manželský pár Alexandra a Alexander Ahndorilovi, používající jednotný pseudonym Lars Kepler) je strohý a věcný. Hutnou atmosféru buduje pomocí detailního popisu prostředí, používá krátké věty a úsečné popisy. Prostor odhalujeme pomalu – postava kráčí vpřed, scéna se odkrývá postupně, což je až kinematografický postup. Děs tu vytváří ticho a nehybnost: čtenář se bojí, protože se nic nehýbe. V hororu vůbec častokrát děs nevychází ze samotného děje, ale v očekávání nějaké hrůzy a leknutí. Druhá ukázka z knihy Rosemary má děťátko netěží z náhlého nebezpečí, ale postupně odhaluje zrůdnosti ukryté v běžném světě. Důmyslně využívá gotickou atmosféru, jako je estetika temného interiéru s kolébkou nebo černým organtýnem (co je to vůbec organtýn?). I tady se ale hrůza rodí krok za krokem. Rosemary nejprve vidí celkem „obyčejný“ výjev, ale pak si začne uvědomovat, že je něco špatně. Vrcholným momentem je křížek s Kristem hlavou dolů – převrácení posvátného symbolu tu působí extrémně znepokojivě. Největší děs tak nespočívá v tom, že se něco stane, ale v tom, že si hlavní hrdinka uvědomuje pravdu, která se k ní plíživě přibližuje.
Proč toto všechno ale děláme? Proč se dobrovolně vydáváme do temnoty, i když víme, že nás čeká strach, bušení srdce a série leknutí? A není to nakonec právě strach, který nás k temným příběhům přitahuje? A v čem ze strachu můžeme těžit? Strach má pochopitelně svůj smysl. Je to univerzální lidská emoce, reakce na bezprostřední hrozbu, která připravuje člověka, aby udělal správné rozhodnutí: bojovat, nebo uprchnout? V dávných dobách nám pomáhal přežít – když se člověk bál, měl šanci uniknout šelmě, vyhnout se jedovaté rostlině, prostě přežít. Dnes se sice s divokými závody o přežití v běžném životě zase tak často nesetkáváme, ale mechanismus strachu v nás zůstal. Vyvoláváme si ho uměle, skrze filmy, knížky, hry. Všechno to nám dovoluje prožít rozličné hrůzy v kontrolovaném prostředí.
Lze se také, ehm, vymluvit na to, že temné příběhy nám umožňují nahlédnout do zákrut a hlubin lidské psychiky. Seriály a dokumenty o skutečných zločincích, jejich pohnutém dětství, dramatických zážitcích, které formovaly jejich zlovolnou duši, jako jsou třeba hity Netflixu Mindhunter nebo Making a Murderer, nám nabízejí pochopit to, co některé lidi dovádí k extrémním činům. Hledáme odpovědi na otázky, které nás děsí, ale zároveň i neodvratně fascinují.
Nabízí se nejen otázka, proč si tak rádi navozujeme pocity, jako je strach, znechucení a odpor, ale ptejme se také na to, co s námi prožívání děsu vlastně dělá. Neurovědecké okénko: když sledujeme horory nebo čteme děsivé knihy, v mozku se aktivují struktury odpovědné za zpracování emocí a stresu a vnímání hrozeb. Při zpracování strachu hraje klíčovou roli amygdala, která je zodpovědná za detekci hrozeb a emoční reakce. Když sledujeme něco děsivého, aktivuje se podobně, jako kdybychom byli v reálném nebezpečí. To vysvětluje fyziologické reakce, jako je zvýšený tep, pocení a svalové napětí, které jsou součástí evoluční reakce „boj, nebo útěk“. Jakmile amygdala vyhodnotí něco jako hrozbu, vyšle signál hypotalamu. Ten aktivuje autonomní nervový systém, což vede ke zvýšené hladině adrenalinu a kortizolu – tělo se připravuje na nebezpečí, ačkoliv ve skutečnosti v bezpečí jsme. Proto cítíme napětí, husí kůži nebo zrychlený tep. Přední část mozku (prefrontální kortex) nám pomáhá vyhodnotit situaci a uvědomit si, že se jedná jen o film nebo knihu.
Výzkumy naznačují, že lidé, kteří často sledují horory, mohou být odolnější vůči stresu a lépe zvládat krizové situace. Horor nám simuluje stresové situace, díky kterým jsme lépe připraveni na případné hrozby. Protože při četbě či sledování hororu víme, že ve skutečnosti nejsme v ohrožení, dáváme tím mozku možnost zažít stres a pak ho zpracovat, což může vést k lepší psychické odolnosti v reálném životě. Některé studie dokonce ukazují, že lidé, kteří často sledují horory, mají menší tendenci panikařit v krizových situacích. Thrillery mnohdy vyobrazují situace, ve kterých je nutné se rychle a efektivně rozhodnout, vyhodnotit nebezpečí a hledat cestu k přežití. Čtenáři a diváci se tím podvědomě učí strategii přežití – jak například reagovat při napadení nebo přírodní katastrofě.
Postupná expozice – metoda, při níž se jedinec opakovaně vystavuje podnětům, kterých se bojí – je základním prvkem kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Sledování strašidelných příběhů tak může pomoci lidem, kteří se bojí určitých věcí, tím, že jsou strachům opakovaně vystaveni v bezpečném prostředí. Další stránku tvoří uvolnění napětí neboli jakýsi efekt katarze. Ponor do děsu může přinést psychickou očistu, po které následuje úleva. Dalším faktorem je neurochemie: společné sledování hororů může vést k uvolňování oxytocinu, hormonu spojovaného se sociálním poutem a důvěrou. Kromě oxytocinu náš mozek vyplavuje adrenalin a endorfiny, podobně jako při sportu. Po intenzivním hororu můžeme pociťovat euforii, protože tělo vyplavuje endorfiny jako součást přirozené reakce na zvládnutý stres. Takže i když se horory mohou zdát jako čistá zábava (nebo dokonce jako sebemučení), ve skutečnosti mohou mít překvapivě pozitivní vliv na naši psychiku, vztahy i schopnost zvládat stres.
Ve své terapeutické praxi se často setkávám s dětskými strachy. Podle mé vlastní zkušenosti mezi ně nejčastěji patří obavy ze tmy, ze strašidel (která až podezřele často připomínají monstra z hororů, například klauna Pennywise) a z pavouků – ty se mimochodem týkají i mě…
Proč ale máme z pavouků takový strach, když jen zhruba 0,3 % jejich druhů představuje zdravotní riziko? Odpověď souvisí s evoluční teorií. Naši předci si během vývoje vytvořili tendenci vyhýbat se tvorům, kteří mohli být jedovatí, i když šance na setkání s nebezpečným druhem byla nízká. Lidský mozek se vyvinul tak, aby rychle rozpoznával potenciální hrozby – a pavouci se svým nevyzpytatelným pohybem a mnoha nohama do této kategorie zapadali. Tento instinkt přetrval dodnes, i když v běžném životě pro nás pavouci reálné nebezpečí nepředstavují.
Studie naznačují, že strach z pavouků (arachnofobie) může být částečně vrozený – například i malé děti reagují na jejich obraz s větším neklidem než na jiná zvířata. Zároveň ho posiluje kulturní dědictví: pavouci jsou v příbězích a filmech často zobrazováni jako hroziví tvorové, což naši úzkost umocňuje.
Pro některé lidi je hororový žánr vzrušující. Znamená to, že s nimi něco není v pořádku? Že jsou divní? Nebo snad rovnou nebezpeční? Kdepak. Lidé, kteří si libují v děsivých příbězích, mívají překvapivě dobrou emoční regulaci a lépe zvládají stres. Hrůza na plátně či na stránkách knihy jim nabízí bezpečný způsob, jak si sáhnout na vlastní adrenalin, aniž by museli čelit skutečnému nebezpečí. Mozek sice spustí poplach, jako by šlo do tuhého, ale zároveň ví, že jde jen o „nácvik“. A tak se ze sledování hororu stává něco jako psychologický trenažér – panika nanečisto, sezení bez poplatku.
Milovníci hororů nejsou násilníci – naopak, spíše je fascinují temné stránky lidské psychiky a zajímá je, čeho všeho je člověk za určitých podmínek schopen. Horory mohou být dokonce společensky prospěšné: pomáhají nám zpracovávat strachy, uvolňovat napětí a paradoxně nám dávají pocit kontroly nad vlastním světem.
Takže pokud horory milujete, nejste ani divní, ani nebezpeční. Naopak, pravděpodobně jste zvědaví, inteligentní a psychicky odolní jedinci, kteří rádi testují své hranice – a dobře vědí, že bezpečný strach může být skvělou zábavou. Už zmíněný Edgar Allan Poe ve svých povídkách buduje tíseň důmyslně: jeho hrdinové obvykle nebojují s monstry, ale se svou vlastní myslí. Stephen King jednou prohlásil, že horor je formou tréninku:
Učíme se bát v bezpečném prostředí, abychom byli připraveni na skutečnou hrůzu.
Čtení hororových příběhů může sloužit také jako únik před realitou: podobně jako jiné druhy fikce. Zatímco romantické příběhy nás přenášejí do světa idealizovaných vztahů a sci-fi nám umožňuje snít o budoucnosti, horory nabízejí jiný druh úniku – do světa, kde jsou hrozby konkrétní, jasně definované a platí tu určité zákonitosti (a ano, i určitá klišé).
Nepravděpodobné zápletky, jako třeba klaun požírající děti nebo dům posedlý zlými silami, paradoxně poskytují úlevu od abstraktních a neuchopitelných úzkostí běžného života. V realitě často čelíme neurčitým obavám – nejistotě ohledně budoucnosti, existenciálním otázkám nebo stresu z nekonečných povinností. Naproti tomu hororový svět má jasná pravidla: pokud se objeví duch, existuje způsob, jak ho vymýtit; pokud hrozí nebezpečí, lze s ním bojovat. Nebo před ním utéct.
To přivádí k odvážné úvaze: co když nás horory vlastně uklidňují? Na první pohled to zní absurdně, ale dává to smysl. Ve srovnání s chaotickým a nepředvídatelným skutečným světem může být hororový vesmír až překvapivě přehledný. Často v něm existuje jasná hranice mezi dobrem a zlem, ale také jasná pravidla přežití a hrdinové, kteří se mohou proti hrozbě postavit. Je to paradox: strach, kterému rozumíme a který můžeme sledovat z bezpečné vzdálenosti, nám může dodat pocit kontroly. Horory nám umožňují nahlédnout do propasti – ale nezahučet do ní.
V Japonsku existuje koncept misogi – rituálu očistného strachu. Lidé se dobrovolně vystavují děsivým situacím, aby si „vyčistili duši“. Původně šlo o očištění těla a mysli ponořením do ledové vody nebo vystavení se drsným přírodním podmínkám, ale širší interpretace zahrnuje i intenzivní emoční zážitky. Horory mohou v tomto smyslu fungovat podobně – jako moderní psychologická očista, při níž se v bezpečném prostředí konfrontujeme se svými nejhlubšími obavami. Co když čteme horory právě proto, abychom se zbavili vlastních vnitřních démonů?
Tento efekt můžeme přirovnat k rituálům odvahy v různých kulturách – průchodu strašidelným domem, nočním výpravám na opuštěná místa (bobřík odvahy) nebo strašidelným příběhům u táboráku. Cíl je vždy stejný: zažít strach, překonat ho a posílit se. V tradičním misogi je klíčová právě transformace – člověk vstoupí do rituálu zatížen strachem, aby z něj vyšel psychicky silnější.
Možná proto nás horory tolik přitahují – umožňují nám bezpečně čelit svým strachům a zbavit se vnitřního napětí. Čím děsivější zážitek, tím větší úleva po něm. Proto po dobrém hororu často zažíváme paradoxní pocit klidu, nebo dokonce euforie – podobně jako po intenzivním sportovním výkonu nebo ledové sprše. V tomto smyslu jsou horory moderní verzí očistných rituálů: umožňují nám symbolicky „přežít“ děsivé situace a vrátit se do reality s pocitem, že jsme silnější než náš strach.
Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!
Autorka je psycholožka a spisovatelka
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí.
Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova.
