Smuteční průvod prochází 27. srpna 2004 Krakovem, aby doprovodil na poslední cestě Czesława Miłosze, který má spočinout vedle Wyspiańského nebo Kraszewského v Kryptě zasloužilých v kostele na Skałce. Důstojné přijetí spisovatele žijícího desítky let v exilu? Jen zdánlivě, této události totiž předcházely medializované spory: nositel Nobelovy ceny za literaturu nemůže být na symbolickém místě pochován, protože tomu brání jeho averze

k polské identitě, Polsku a Polákům, kterou vyjadřoval ve všech svých knihách vydávaných od roku 1951 v exilu, jeho opakovaná prohlášení, že je Litevec, a negativní výroky o polské katolické církvi.

To napsali poslanci strany Liga polských rodin, zatímco profesorský sbor z Jagellonské univerzity jim odpovídal, že „národ, který má jen klaku a zaslepené obránce, ale nikoho, kdo by probouzel jeho svědomí, je hluboce nemocný“. Byť se nepochybně ztotožníme s druhou tezí, i ta vychází z přesvědčení o určité roli, kterou plní spisovatel a jeho tvorba vůči národnímu společenství. Toto přesvědčení je v polské kultuře zakořeněné silněji než v české. Autor se těší větší úctě, zároveň se ale střetává s očekáváním, že jeho dílo bude otevírat témata důležitá pro národní společenství, reflektovat a formovat polskou identitu.

S ozvěnami tohoto názoru se nepochybně setkáváme i v jednadvacátém století, zejména proto, že propojení kultury a politiky je u našich sousedů silnější. Naplno ovšem rezonovalo ve století dvacátém jako jeden z následků historické situace, kdy bylo Polsko na konci osmnáctého století rozděleno proti své vůli mezi sousední mocnosti, Rusko, Rakousko a Prusko. Silný proud romantické literatury se svými mesianistickými tendencemi potom ustavil představu básníka jako věštce a literatury jako prostoru, v němž se realizuje národní život. A tato vize ožívala silněji v dobách, kdy Polsko bylo opět okupováno: za druhé světové války nebo v době komunistické totality. S těmito požadavky se museli vyrovnat i spisovatelé, o nichž se v souvislosti s kulatými výročími v Polsku diskutovalo, a to nepochybně patří k nejvýznamnějším polským autorům moderní literatury. V roce 2024 uplynulo sto dvacet let od narození Witolda Gombrowicze, dvacet let od okamžiku, kdy se Czesław Miłosz vydal na poslední cestu Krakovem, a Zbigniew Herbert by oslavil sté narozeniny. Všechna tři jména dotvářejí i náš obraz středoevropské literatury, ačkoli čtení českýma očima otevírá často další možné výklady jejich díla: ať už je to zařazení Gombrowicze do podvratné linie modernistické prózy ke Kafkovi, nebo komparace Miłoszova pohledu na střední Evropu s názory Milana Kundery. Zkusme tuto recepci obohatit o několik pohledů vycházejících z domácího, polského kontextu – řada těchto principů ovlivňuje i současnou polskou literaturu a pozici spisovatelů ve společnosti.

Konec a bomba, kdo to čet, je trouba!

Zemanský dvůr v Małoszycích nedaleko Sandoměře, kde se 4. června 1904 narodil Witold Gombrowicz, nepředstavoval – jak bychom mohli očekávat – prostor idylického dětství. Autor Ferdydurke citlivě vnímal, jak se svět rozdělený na vyšší kastu majitelů panství a podřízené služebnictvo, vesnické podomky, kuchařky, kočí a posluhy začíná štěpit zevnitř. Zažíval nesoulad svého života v dobře šitých botách s guvernantkou a výukou cizích jazyků a života jiných dětí, které žily bosé a nevzdělané „ve dvoře“. Později popisoval, jak ho svět služebnictva přitahoval. Na rozdíl od svých příbuzných nedokázal toto jakoby odvěké rozdělení společenských rolí vnímat jako přirozené. Zejména blízká je mu komorná Aniela, s níž vede ironické hovory. A čte jí také fragment Ferdydurke, načež Aniela prohlásí: „Konec a bomba, kdo to čet, je trouba!“ Autorkou slavné věty citované v mnoha studiích není tedy nikdo jiný než služebná Aniela, s níž si Witold vyměnil z exilu i několik dopisů, jeden z posledních rok před smrtí.

Pro Gombrowicze bylo těžké přijmout předsudky a panská pravidla své rodiny. Přispělo k tomu nepochybně i to, že se v jeho sedmi letech s rodiči odstěhoval do Varšavy a do Małoszyc přijížděli jen na letní byt. Hlavní město žilo začínajícím dvacátým stoletím, modernizací, demokratizací a filosofickými debatami kulturních salónů, zemanský dvůr nadále zůstával věrný starým pořádkům. Gombrowicz dospívá v době, kdy vzniká meziválečné, svobodné Polsko. Zásadně ho ovlivní studia v Paříži na konci dvacátých let – od té doby setrvale promýšlí vztah své země k západní kultuře. Jeho eseje a romány vyrůstají z jeho citlivého vnímání společenských vztahů, světa hierarchie, nadřazenosti a podřízenosti lidí a států, diktátu formy, společenských konvencí a předsudků, tedy člověka tvořeného jinými lidmi. A jedním z témat bylo i Polsko: ostře se vysmíval národní povaze, přestože v celoživotním exilu toužil po tom, aby se jeho knihy doma vydávaly a uspěly.

Když opouštěl rodné hnízdo, rozhodl se neohlížet zpět, a pokud přece jen, jeho pohled je výsměšný a demaskující, deformující osoby rodičů a rodnou krajinu do jízlivé karikatury. […] Z rodného domu ale nelze utéct beztrestně, odvržené hodnoty se často stávají noční můrou, drama odchodu se mění ve věčně neuzavřenou otázku, kterou si uprchlík donekonečna přehrává v divadle své paměti, aby hledal argumenty na svou obranu a hanil své preceptory. Pokud se na Gombrowiczovu tvorbu podíváme touto optikou, zjistíme, že ten, který cíleně odmítl balast vlasti, se od ní nikdy nedokázal osvobodit,

píše ve své knize Šmírování Gombrowicze (Podglądanie Gombrowicza) profesor Jerzy Jarzębski.

V mnoha Gombrowiczových dílech sledujeme hrdiny, kteří jsou konfrontováni s existenciálním chaosem a podnikají své více či méně pomíjivé pokusy nastolit řád, pravidla, vzepřít se rozvratu a anarchii ve světě, kde žádné hodnoty nejsou jisté. Opakovaně se objevuje postava narušitele, který přichází zvenčí a svým chováním boří normy, demaskuje a dekonstruuje formu bytí, kterou si jiní budují. Ať už je to „zelené“ chování Josefa ve Ferdydurke, podvratné inscenování okolí, v němž si libuje pan Fryderyk v Pornografii, nebo postoj autora Deníků v jeho osobním, autobiografickém souboji se světem.

U Czesława Miłosze se naopak autobiografické psaní, texty otevřeně vzpomínkové, jichž napsal několik a z nichž mezi nejznámější patří Rodná Evropa vydaná v exilu v roce 1959, stávají nostalgickým návratem do místa a času, který je nenávratně ztracen. Miłosz se narodil 30. června 1911 v litevské vesnici Šetejny v prostoru, kde se po staletí mísili Litevci a Poláci nejdříve ve společné Rzeczpospolité obou národů, později po dělení Polska jako poddaní ruského cara – a tím byl i malý Czesław. Zdědil po svých předcích lokální patriotismus Litevského velkoknížectví, které pociťovalo odlišnost ve vztahu k centrálnímu Polsku a z nějž také pocházela řada významných politiků či spisovatelů – na prvním místě romantický básník Adam Mickiewicz.

Kde tedy má kořeny Miłoszovo kritizované „litevské nevlastenectví“? V této části Rzeczpospolité byly Vilnius, Riga, dokonce i Petrohrad bližší než Varšava. V Miłoszovi zůstala navíc hluboce zakořeněná dilemata polonizované litevské šlechty, která mluvila polsky, ale přesto zdůrazňovala svou odlišnost. Lokální patriotismus předcházející etnicky založené představy o národních státech klíčící v devatenáctém století byl pravděpodobně i základem Miłoszovy nechuti k nacionalismům všeho druhu. V dětství jeho domov určovalo údolí řeky Nevėžis, polsky Niewiaże, jednoho z přítoků Němnu, a svérázná babička Józefa Syruć. Až do roku 1918 to skutečně bylo dětství poměrně idylické. Poté se hranice začaly opět měnit a rozhořel se spor mezi obnoveným Polskem a Litvou. Ta odmítla konfederaci – Polsko ale nehodlalo o Wilno, kde většinu tvořili polští a židovští obyvatelé, přijít a polské jednotky město obsadily. Pro Miłosze, jehož otec se angažoval v osvobozeneckých bojích v polských oddílech, ač jeho identita byla rozhodně hraniční, to znamenalo divoký přesun i s rodiči právě do dnešní litevské metropole. Návštěvy rodných Šetejn už od té doby podnikali s matkou nelegálně.

Střet s velkoměstem spojený s další novinkou – školní docházkou – byl pro malého Czesława šokem a teprve pomalu si zvykal na všechna pravidla. „Vyrůstal bez nudných povinností diktovaných kinderstube, díky nimž mohl člověk sklízet povrchní společenské úspěchy. Bylo tu ale ještě něco víc: názory a hierarchie hodnot, které byly pro řadu jeho vrstevníků, vychovaných v étosu mizející šlechtické kultury, čímsi samozřejmým. V jeho případě nebyly tak jednoznačné, nebo je dokonce nesdílel,“ komentuje Miłoszovu odlišnost literární vědec Andrzej Franaszek, autor jeho posledního obsáhlého životopisu (Miłosz: Biografia, 2012).

Miłoszovi příbuzní nepěstovali na rozdíl od těch Gombrowiczových šlechtické tradice, všemožně překračovali normy společenského chování a bylo pro ně mnohem přirozenější neohlížet se na rozdíly mezi různými vrstvami obyvatel. Ačkoli byl od studií Miłosz součástí vilenských polských kruhů, jeho perspektivu vždy rozšiřovalo vědomí náboženské i národnostní pestrosti, s níž se od dětství setkával – s pravoslavnou i katolickou církví a lidovými obřady, s lidmi litevského, běloruského, židovského, ruského nebo tatarského původu. Nemohl tak bez výhrad souznít se svými spolužáky bránícími polské Wilno, stejně jako nesdílel antipolské nálady Litevců, nesnášel antisemitismus, stejně jako se mu protivily proruské nálady v židovské komunitě.

Pocit jinakosti i tendence zpochybňovat národní a kmenové mýty a představy o výjimečnosti některých skupin mu zůstaly. V hlubokých vrstvách paměti se také uložily obrazy krajiny jeho dětství, v níž se mohl volně toulat a zkoumat přírodní svět, v té době ještě divoký a opředený pověstmi a lidovými pověrami. Tenhle domov ale zmizel mnohem dříve, než Miłosz odešel exilu. Po dramatických událostech spojených s rokem 1918 rostly ve společnosti napětí, nacionalismus a antisemitismus a druhá světová válka byla konečnou tečkou za bývalým multikulturním světem a životem nejen na litevském venkově.

Tam kdesi v mé otčině,
kam se nevrátím,
je veliké jezero v lesích schované.
Na divukrásné mraky, větrem trhané
si vzpomenu, když pohled nazpět obrátím,

píše Miłosz ve Varšavě v roce 1937 v básni „V mé otčině“, kterou do češtiny přeložila Iveta Mikešová.

O místa, kde Miłosz vyrůstal a studoval, Polsko po druhé světové válce definitivně přišlo – spolu s celým pásem východních území dnes tvořících součást Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Odtrženy byly nejen rozhodnutím Stalina, který posunul Polsko výrazně na západ, ale také vším, co se tam mezi lety 1939 a 1945 událo. Timothy Snyder je příslovečně pojmenoval Krvavé země, protože míra krutosti byla v této části Evropy nevýslovná. Pro ty, kteří museli opustit svá města a usedlosti, se „Kresy“ – jak Poláci tato území souhrnně nazývají – staly často mytickou zemí, mnohdy idealizovanou, jak to bývá ve vzpomínkách na něco, co se definitivně nevrátí, někdy spojených s revanšismem. Miłosz se podílel na tvorbě arkadických představ o kresové minulosti, ale ostře vystupoval proti jakýmkoli národnostně založeným animozitám. Kresové kořeny, byť mnohem starší, měl i Gombrowicz, jehož předci mívali zemanský dvůr nedaleko zmíněné řeky Niewiaże, ten byl ovšem zkonfiskován již za účast v lednovém povstání ve druhé polovině devatenáctého století.

Také Lvov, v němž se 29. října 1924 narodil básník Zbigniew Herbert, patří k místům, na něž řada Poláků vzpomínala desítky let po druhé světové válce s nostalgií. Herbertova rodina měla pestrý rodokmen, v němž se mísily anglické kořeny s rakouskými a také – po babičce – arménskými. Prošel-li Gombrowicz ukázkovou výchovou šlechtického synka, Herbert byl vychován ve vlasteneckém duchu středostavovské rodiny. Otec, vzděláním právník, bojoval v polských legiích a Zbigniew stačil ještě zahájit studia na lvovském gymnáziu, která přerušila válka – nejdříve sovětská okupace, během níž byl jeho otec zatčen NKVD a vězněn, potom německá okupace, kdy bylo Polákům zakázáno jakékoli jiné než základní vzdělání, a nakonec návrat Rudé armády, před níž v roce 1944 Herbertova rodina prchla do Krakova. Lvovská zkušenost se sovětskou i nacistickou agresí Herberta silně zasáhla a nepochybně měla vliv i na jeho rozhodný postoj k poválečné situaci, kdy byla Polsku vnucena komunistická vláda. V období stalinismu se neúčastnil veřejného života a jeho opožděný debut přichází až v roce 1956.

Polsko mimo (komunistické) Polsko?

Za podobných okolností jako Herbert utíkal i Miłosz z Wilna, ale už v roce 1940 – zbytek války strávil ve Varšavě, kde byl svědkem povstání ve varšavském ghettu, které hořelo a bojovalo před očima obyvatel polského hlavního města, ale také s bratrem aktivně pomáhal Židům. Do varšavského povstání v roce 1944 se aktivně nezapojil, a minul ho tak jeden z formujících zážitků většinou o deset let mladších lidí. Jeho „vychovalo“ meziválečné Polsko a zkušenost války už vnímal z jiné perspektivy. Za nejproblematičtější kapitolu v Miłoszově životopise je všeobecně považována jeho poválečná diplomatická kariéra, tedy prakticky práce ve strukturách komunistické vlády – předtím, než požádal o azyl ve Francii, plnil mimo jiné roli kulturního atašé ve Spojených státech. Ve své knize Zotročený duch později vytvořil celý filosofický koncept vysvětlující angažmá intelektuálů v budování nového lidového Polska. Ti nedokážou vzdorovat zapojení do socialistické společnosti a nejsou ochotní zůstat na okraji, ale jejich obranou je Ketman – různé způsoby vyrovnání se s vlastní rezignací na obranu pravdy a přijetí totality. Miłosz ve svých esejích použil životní příběhy kolegů spisovatelů, i když je ukryl za kryptonyma. Pobouření v komunistických kruzích se dalo očekávat, s nesouhlasem se ale setkal i u značné části polského exilu. Řada lidí, mimo jiné spisovatel Gustav Herling-Grudzińský, bývalý vězeň sovětských lágrů, považovala jeho teorii za příliš intelektuální, filosoficko-morální koncept daleký skutečnosti. Hlavní protiargument byl ten, že většina lidí spolupracuje s totalitním státem z nepřekonatelného strachu vyvolaného terorem, v šoku z bezskrupulózních metod, ve stínu mučíren tajné policie a monstrprocesů. Anglosaští intelektuálové nebo německý filosof Karl Jaspers ale přijali Zotročeného ducha s větším zájmem – jako univerzální morální zpověď, jednu z prvních zpráv zpoza železné opony.

Zotročený duch mohl vyjít v roce 1953 díky člověku, bez nějž by polská exilová kultura vypadala zcela jinak – Jerzymu Giedroyćovi. Ten vedl nedaleko Paříže nakladatelství Instytut Literacki a časopis Kultura, pro nějž získával významné polské autory, umožňoval jim publikovat a neztratit kontakt se čtenáři. Knihy i časopis se pašovaly do Polska a samotné sídlo redakce bylo zázemím, kam se mohli exulanti uchýlit. První Miłoszova léta v exilu rozhodně nebyla jednoduchá – francouzská levice hleděla podezřívavě na jeho odchod ze socialistického Polska, pro exilové kruhy svých krajanů byl podezřelý pro své angažmá v diplomacii. Giedroyć bránil autora před útoky konzervativnější londýnské emigrace. Rozuměl také tomu, že významným intelektuálům a spisovatelům, zvyklým zapojovat se do veřejné diskuse, je zapotřebí otevřít jiný prostor, protože v komunistickém Polsku byli zakázáni. Každý v jiné míře, Miłosz byl ale prakticky exkomunikován – zakázáno bylo nejen vydávání jeho děl, ale i jakákoli zmínka: v žádném textu se jeho jméno nesmělo objevit. Tento stav změnila až Nobelova cena za literaturu, kterou Miłosz převzal v roce 1980. Teprve tehdy přijel poprvé z amerického exilu do Polska. Jak klíčové byly instituce jako Giedroyćova Kultura a Instytut Literacki v době, kdy cenzura bránila vydávání textů exilových autorů, si nepochybně umíme představit na roli Tigridova Svědectví nebo Škvoreckých ’68 Publishers. Giedroyćova role nespočívala pouze v otevírání prostoru, nastoloval také důležitá témata, o nichž se v komunistickém Polsku nesmělo mluvit – jedním z nich byly vztahy s Ukrajinou, Běloruskem a Litvou. Giedroyć mluvil o nutnosti otevřeně hovořit o křivdách, problémech a také jejich řešení. Připravoval tak cestu pro dobré sousedské vztahy v budoucnu snad svobodných států. Miłosz se svým vztahem k Litvě a averzi k nacionalismu a národovectví byl v této diskusi jednou z klíčových postav.

Giedroyć měl ale také zásluhu na tom, že vyšly zásadní Gombrowiczovy texty. Cesta autora Ferdydurke do exilu byla poměrně netypická. Víceméně náhodou se v roce 1939 ocitl na palubě parníku Chrobry směřujícího s novináři do Buenos Aires. Po náhlém vypuknutí války 1. září už byl návrat nemožný a Gombrowicz zůstal v jihoamerickém exilu, kde několik let živořil, než získal místo v bance. Krajané v Argentině ho za významného spisovatele nepovažovali. Právě Giedroyć si s ním začal dopisovat – ostatně tehdy korespondenčně probíhala téměř celá jeho redaktorská práce – a publikoval na začátku padesátých let v Kultuře první fragmenty Deníků a později vydal knižně pastiš Trans-Atlantik, kde se nechtěnými hrdiny stávají argentinští Poláci. Zprostředkoval Gombrowiczovi spolu s Konstantym Jeleńským kontakty s francouzským prostředím a stál tak na počátku jeho světové slávy. Romány Pornografie a Kosmos byly přeloženy do mnoha jazyků, jeho hry se hrály na světových jevištích, v roce 1968 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Gombrowiczova umělecká vize člověka uvězněného v mezilidských vztazích rezonovala ve francouzských kruzích, kde si existencialisté kladli podobné otázky o fungování jedince ve společnosti.

V Polsku nebyl Gombrowicz na rozdíl od Miłosze veřejným nepřítelem. Jeho odchod do exilu nebyl tak spektakulární, proběhl před válkou a neměl ideologické pozadí. Autor Ferdydurke byl spíše pozapomenut, v době tuhého stalinismu jeho díla nesměla vycházet zkrátka z důvodu, že byla publikována v Kultuře. Pro Poláky ho podruhé objevil Artur Sandauer, který Gombrowicze znal ještě z meziválečného období, a jeho dílo po roce 1956, stejně jako například dílo Bruna Schulze, protlačil k vydání. Gombrowiczovi, jak vyplývá z korespondence s Giedroyćem, na vydávání knih v Polsku velmi záleželo. Vedli spolu polemiku o tom, za jakých podmínek za železnou oponou publikovat. Giedroyć zastával principiální názor, že polská nakladatelství musí přijmout exilové vydání za relevantní a o autorská práva žádat Instytut Literacki. Gombrowicz chtěl své knihy tisknout za jakýchkoli podmínek. Když ovšem přišel do bližšího kontaktu s praktikami cenzury a byla proti němu v době pobytu na Fordově stipendiu do Berlína vedena v komunistických médiích dehonestující kampaň, odmítl jakékoli zásahy do celistvosti díla. Rozhodl se, že jeho knihy mohou vyjít v Polsku jen v případě, že bude publikován nekrácený Deník, což se nakonec stalo až v roce 1986, patnáct let po jeho smrti.

Z československého pohledu byl přesto kulturní život v Polsku, možnosti publikovat i zahraniční autory a prostupnost hranic směrem na Západ mnohem svobodnější. Například řada spisovatelů mohla cestovat do Francie, Itálie nebo Spojených států, byť se objevovaly problémy s vydáváním pasu a následnými výslechy, nemluvě o otázce financování podobné cesty. Zbigniew Herbert tak ve druhé polovině padesátých let mohl vycestovat do zahraničí se skromným stipendiem sto dolarů. Podnikal podobné mnohaměsíční cesty až do začátku osmdesátých let, spřátelil se mimo jiné s Miłoszem ještě v době jeho pobytu ve Francii. Setkávali se i později a důkazem jejich blízkého přátelství je pravidelná korespondence. Herbert se nikdy nerozhodl definitivně emigrovat, jeho cesty přes železnou oponu byly ale traumatické a prohlubovaly jeho těžké psychické stavy, jak o tom Miłoszovi píše v dopise z 18. června 1969 z Berlína – po své zkušenosti s následnou návštěvou tajné policie:

V poslední době jsem hodně plaval a zdá se, že se mi podařilo smýt pobyt v Polsku. Nečekal jsem, že je tam tak špatná situace. […] Zděšeně jsem zjistil, že jsem si odvykl, že se tak nějak nedokážu procházet, když mi přitom někdo kálí na hlavu, a že jsem zbabělec, protože se bojím o zbytek života. Odstonal jsem to (nespavost, deprese), ale teď už je to lepší a pracuju.

Pro Herberta se návštěvy západní Evropy staly lékem – jezdil tam především za starým uměním. V Paříži ho oslnil Notre-Dame a donutil ho objíždět další gotické katedrály místo toho, aby se seznamoval s nejmódnějšími pařížskými básníky. Vždycky zdůrazňoval, že mu nezáleží na salonech a jejich názoru, ostatně měl zásadní problém s francouzskou i americkou kulturní levicí a jejím pohledem na komunismus, který sám na vlastní kůži zažíval. Ze svých cest psal eseje, které pro čtenáře doma představovaly i cosi jako cestovatelské reportáže. Vyšly později v souborném vydání pod názvem Barbar v zahradě a Herbert v nich projevuje nejen svou fascinaci hlubokými kořeny evropské kultury, ale také rozhodnutí stát vždycky na straně těch, kteří nedostávají slovo.

Úmysl vytvořit tuto skicu jsem pojal v Chartres ve chvíli, kdy jsem stál na kamenné galerii tzv. Clocher Neuf. Vzhůru ubíhající mraky vytvářely iluzi letu. Pod nohama jsem měl mohutný omšelý pískovcový blok s vyrytou šipkou, značkou stavitele. Možná by namísto psaní o vitrážích, které modulují světlo stejně, jako gregoriánský chorál moduluje ticho, a o tajemných chimérách, přemýšlejících nad propastí staletí, bylo příhodnější zamyslet se nad tím, jak tento kámen doputoval sem nahoru. Uvažovat spíš o dělnících stavějících zdi, o opracovatelích kamenů a o architektech než o tom, co se odehrávalo v jejich duších, když stavěli katedrálu,

zaznívá v eseji Kámen z katedrály, který česky vyšel v překladu Josefa Mlejnka.

Konradův plášť

„Moje vlast je svobodná, svobodná… / a tak shazuji z ramen plášť Konráda,“ píše v roce 1918 ve své básni Černé jaro Antoni Słonimski. Toto radostné gesto člena básnické skupiny Skamander, která po sto dvaceti třech letech byla prvním literárním uskupením tvořícím v opět svobodném Polsku, odkazuje opět k romantickému dědictví. Konrád je slavný hrdina Mickiewiczova básnického dramatu Dziady, který se ve vězeňské cele z individualistického Gustava mění v hrdinu připraveného „obětovat se za miliony“ – Konráda. Symbolický plášť se objevuje i později jako metafora role polského básníka, národního věštce. Ostatky Adama Mickiewicze spočinuly na královském hradě Wawel a ve stínu posmrtně budovaného mýtu velkého spisovatele pak žily další generace autorů. Toto dilema se netýkalo jen umělců, požadavek věrnosti vlasti a nadřazení svobody své země vlastním zájmům byly z pochopitelných důvodů klíčové po celou dobu, kdy bylo Polsko rozděleno mezi záborové mocnosti, Prusko, Rakousko a Rusko. Důležité postavení spisovatele bylo spojené se zachováním rodné řeči, byť v exilu. Tyto vzorce se později opakovaly v dalších situacích, kdy byla existence státu ohrožena. Ostatně společný útok wehrmachtu ze západu a Rudé armády z východu v září 1939 byl vnímán jako nové dělení Polska. Stejné mechanismy se ale objevily i v okamžiku, kdy byla země rozhodnutím mocností ponechána v sovětské sféře vlivu. Básně najednou měly sílu zbraní a jejich autoři se často proti své vůli stávali symboly odporu – jako Zbigniew Herbert, jehož zhudebněné verše, ale samozřejmě i rozhodný morální postoj v padesátých letech mu přisoudily po zavedení výjimečného stavu v roce 1981 roli básníka Solidarity, hrdiny protikomunistického hnutí.

Herbert vždycky cítil silnou sounáležitost s generací Varšavského povstání, básníky, jako byli Tadeusz Gajcy nebo Krzysztof Baczyński, kteří také v létě 1944 v hlavním městě spolu s tisíci dalšími padli. To snad byla i příčina ostrého konfliktu mezi ním a Czesławem Miłoszem, který velmi rád provokoval a nevynechával ve svých útocích ani válečný odboj. V rozhovoru pro Tygodnik Solidarność řekl v roce 1994 Herbert, že Miłosz v šedesátých letech použil bonmot, že by Polsko mělo být připojeno k Sovětskému svazu. Zda tato věta během večírku s množstvím alkoholu skutečně zazněla, není možné potvrdit ani vyvrátit. Herbert ovšem zároveň svého někdejšího mistra a přítele obvinil z toho, že se prohlašuje za Litevce, protože je to výhodné a umožňuje mu to vyhnout se závazku vůči své zemi. Jejich spor odhalil hloubku generačního rozdílu: zatímco Miłosz se vymezoval vůči nacionalismu meziválečného Polska, pro Herberta, který byl v té době dítětem, to bylo v době dospívání za 2. světové války jediné období Polska dosud reálně svobodného. Miłoszovy provokace byly možná i přirozeným obranným mechanismem proti roli věštce a národního básníka po získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1980. Miłosz nechtěl zradit svoji intelektuální svobodu a právo říkat si, co bude chtít, přestože se to mnoha lidem nemusí líbit. Herbert, který v komunistickém Polsku skutečně prožíval každodenní marasmus, snad lépe chápal, jak moc lidé potřebují podobný vzor. Přesto se ironicky prohlašoval za „textaře Gintrowského“ – tedy slavného písničkáře zhudebňujícího jeho poezii. Herbertův básnický subjekt Pan Cogito mnohokrát upozaďuje sám sebe. Ve střetu s historií a totalitou je nejdůležitější nezradit elementární základy lidství, „být věrný“.

Spor o Konradův plášť se vedl také v exilu: Gombrowicz už v roce 1951 v časopise Kultura zveřejnil svůj pamflet Proti básníkům, kde se vysmíval roli pěvce, který se natřásá před davem. Forma básníkova vystoupení Gombrowiczovi připadala zcela falešná. Miłosz v odpovědi zareagoval – polemických textů bylo ostatně několik – přijetím jeho obvinění, pokud se týkají poezie sloužící ideologii. Pokouší se ovšem načrtnout změnu, která se odehrála v polské poezii, reagující nakonec na tragédii holocaustu a zkušenosti nelidského násilí a rozpadu hodnot, jimž lidé ve středovýchodní Evropě čelili během války. „Lze mluvit o vzniku nového jazyka, který se liší od jazyka před rokem 1939 tak, jako by uplynulo třicet let.“ Miłosz měl bezpochyby na mysli poezie Tadeusze Różewicze a Zbigniewa Herberta, ti se – každý po svém – snažili znovu psát poezii po Osvětimi. A dodává, že přesně to Gombrowicz udělal s jazykem prózy ve svém románu Trans-Atlantik, jenž je mimo jiné pastišem Mickiewiczova romantického eposu Pan Tadeáš. Gombrowicz, který celou válku i poválečné období strávil v Argentině, dokázal vycítit a jazykově vyjádřit proměnu společnosti daleko od něj. Jeho názory na Polsko a Evropu – jak se snadno můžeme přesvědčit v jeho Denících (přeložených Helenou Stachovou i do češtiny) – byly ještě mnohem radikálnější než Miłoszovy. Ostatně v jednom z dopisů Herbert příteli, který mu popisuje jedno ze svých setkání s Gombrowiczem, píše:

Dávej si na něj pozor, je to demoralizátor, i když umělec.

Člověk po apokalypse

Witold Gombrowicz, Czesław Miłosz a Zbigniew Herbert se i v současném Polsku stávají oběťmi ideologických válek. Byl to spor kolem Miłoszova pohřbu, ale také diskuse, jestli Witold Gombrowicz patří do kánonu četby pro středoškoláky, pokud je mistrem v oboru, jemuž se říká „káleč do vlastního hnízda“. Zbigniew Herbert je součástí skupiny autorů, které si rád přivlastňuje konzervativní tábor. Z českého pohledu můžeme sice pociťovat lítost, že by u nás žádný – ať už živý, nebo mrtvý – spisovatel takové emoce u politické elity ani veřejnosti zřejmě nevyvolal, snad s výjimkou Milana Kundery. Z diskusí je ovšem zřejmé, že vzrušené nálady vyvolává spíše obraz složený z několika stereotypních představ o díle, hrstky citátů a nejasné představy o názorech těchto tří spisovatelů, jejichž dílo vydá na celoživotní studium. To, že obstálo mimo národní kontext, svědčí o jeho univerzálnosti.

Myslím, že umění nemůže mít důležitější úkol než právě to: vyjadřovat sebe. Neměli bychom nikdy ztrácet z očí pravdu, že každý styl, každý konkrétní postoj je formován eliminací a je vlastně ochuzením. Neměli bychom proto nikdy dovolit, aby jakýkoli postoj příliš redukoval naše možnosti a stal se roubíkem v ústech,

píše Witold Gombrowicz v pamfletu Proti básníkům, který vyšel jako součást Deníků, česky v překladu Heleny Stachové. Jeho autobiografické texty i romány jsou přehlídkou této geniální podvratnosti, zpochybňování, existenciálního zakoušení nejistoty, pluralitního „já“, složeného z různých „jakoby-já“ tvořených společností a jejím očekáváním. A jakkoli se „já“ pokouší z této pasti vymanit, je si vědomo bezvýchodnosti svého snažení. Gombrowiczův bytostně kritický duch se projevuje ve všech jeho textech.

Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova. V záběru jeho díla od básní přes esejistiku až po román sledujeme onu základní víru v popisování, zachycování světa slovem – mnohem více narušenou v Herbertově generaci s její zkušeností s šoa a nevýslovnou krutostí oné kdysi vzývané moderní společnosti a civilizace. Tradice, ať už mytologie, středověká filosofie, nebo renesanční malířství, je u Herberta vyjádřením nedůvěry k neustálé cestě kupředu, která má být optimistickou řadou směřující k tomu lepšímu. Je odpovědí na chaos a rozpad hodnot „po Auschwitzu“. Na rozdíl od Tadeusze Różewicze, který po Osvětimi nevěří v růži, se k pramenům evropské kultury obrací jako k východisku z malosti a ošklivosti doby. „Jakkoli byl Herbert ve svých morálních postojích principiální, nemůže – a dokonce ani nechce – popírat, že zděděné normy a zakoušená praxe spolu nelícují,“ píše Jan Blonski v eseji „Tradice, ironie a hlubší význam“. Onen nesoulad mezi ideály a zkušeností, tradicí a každodenností okolo něj se stává pro Herberta prostorem jemné ironie, jejímž cílem je lyrický subjekt. Odhaluje se tak jeho ochota nést „směšnost“ své urputnosti a poukazovat tak na krále, který je nahý. Pan Cogito je člověkem po apokalypse. Před dveřmi jeho bytu na něj nečíhá propast „Pascala nebo Dostojevského“, ale propast obyčejná, propast každodennosti, odhalené existence člověka ve světě. Gombrowicz, Miłosz i Herbert do této propasti, která se otevírá za naším prahem, nahlédli – a jejich texty spojuje to, že neodvrátili oči, ale každý po svém se s tímto pohledem vyrovnávali.