Polská literatura má pět Nobelových cen, a pokud bychom přidali Isaaca Bashevise Singera, který psal celý život o osudech polských Židů, byť v jidiš, tak šest. My jen jednu, pro Jaroslava Seiferta. O čem to svědčí? Jistě o demografické velikosti, ale i o politické váze ve světě a o rozdílném vztahu Čechů a Poláků k zahraničí. O tom, jak se tam jedni i druzí dokázali či nedokázali prosadit, jak pochopili, jak to tam funguje a jak tam něčeho dosáhnout. A také o tom, jak početná a úspěšná byla obojí emigrace.

Bylo by naivní myslet si, že Nobelova cena je jen záležitostí jedince, že stačí dobře psát a zbytek už přijde sám. Je to komplikovaná, skoro válečná operace za účasti mnoha osob, na kterou by se klidně hodily postřehy Umění války Suna-c’.

Poláci pochopili zdánlivě jednoduchou věc, totiž že Nobelovu cenu udělují Švédové a ti že čtou švédsky. Takže pokud se k nim chtějí dostat, musí překládat do jejich jazyka. Že aby měla knížka šanci, musí se stát součástí švédského literárního života, ležet tam na pultech knihkupectví, její recenze se objevovat v literárních časopisech. Proto Polsko věnuje pozornost překladům svých autorů do švédštiny.

Podívá-li se český čtenář na seznam1 titulů, jejichž překlady podporuje české ministerstvo kultury, zjistí, že do švédštiny jich byla téměř nula. Mezi 2 136 tituly podpořenými v letech 1998 až 2024 figuruje švédština jen v 17 případech. Jako by se úřad tomu jazyku vyhýbal. V posledních letech se objevuje každoročně Egypt, občas Sýrie, Hongkong, Etiopie. Švédsko za poslední čtyři roky jen jednou jedinkrát s jednou knihou. Zřejmě nikdo z těch, kdo mají na starosti pronikání české literatury do zahraničí, nepochopil, jak je švédština klíčová. A nejspíš je nikdy ani nenapadlo pokusit se získat pro nějakého českého autora tu nejvyšší světovou literární cenu. Absence kulturní politiky. Nebylo možné za dlouhá léta vytipovat pár švédských nakladatelů, kteří by publikovali české autory, a oslovit je?

Za nobelovkou jsou léta týmové práce

Jak se stalo, že v ohromné světové konkurenci dostala Nobelovu cenu v r. 1996 Wisława Szymborska, básnířka, která v Polsku rozhodně nebyla zpoza literárních kruhů známá? Měla štěstí na geniální švédský překlad Anderse Bodegarda, díky němuž se ve Švédsku hojně četla a okouzlila publikum. Včetně porotců Nobelovy ceny, kteří jí dali přednost před desítkami jiných, už slavných jmen.

Z podobného těsta, jen už sofistikovanějšího, je poslední polská nobelovka pro Olgu Tokarczukovou (za rok 2018). Na šíření jejích knih v zahraničí pracoval polský Knižní institut, zařízení, jehož posláním je podporovat a šířit domácí literaturu po světě. Obdobné má většina evropských států, ač se jmenují různě. To polské nejen podporuje finančně překlady, ale vystavuje autorům jejich díla na mezinárodních veletrzích, organizuje jim výjezdy do zahraničí, veřejná čtení knih, rozhovory v zahraničních médiích. Zkrátka píár. Je to mnohaletá práce, vyžaduje strategické myšlení a jasný cíl. Vlastnosti, které české instituce většinou postrádají.

Světové ambice

Polský Knižní institut tohle všechno Olze Tokarczukové zajistil. Nejdřív přišla důležitá anglická Man Bookerova cena za Běguny, vzápětí vyšly díky polskému Knižnímu institutu švédsky její Knihy Jakubovy a po nich přišla Nobelova cena. Samozřejmě byla velkým překvapením, zároveň ale byla odpracovaná. Na wikipedii má spisovatelka medailony v osmdesáti jazycích, ty musel někdo napsat. Její knihy vyšly ve více než dvou stech překladech, přeložilo je devadesát překladatelů do sedmatřiceti jazyků včetně hindí, japonštiny nebo čínštiny. Tokarczuková je už zkrátka planetární autorkou. Kdo to má z českých spisovatelů? Poláci dovedou mít světové ambice, jaké se v Čechách a na Moravě nepěstují.

Něco na způsob Knižního institutu máme teprve osm let, jako snad poslední země EU. Je ale ve srovnání s oněmi evropskými institucemi jejich malou obdobou, nedisponuje ani penězi na podporu překladů, jež si drží ministerstvo, není ani samostatným subjektem a má jen pár zaměstnanců.

Světový úspěch Milana Kundery je podobného druhu jako Tokarczukové. V šedesátých letech byl slibným mladým spisovatelem, takových ale bylo v Československu víc. Jak se stalo, že je dnes globálním autorem, jehož knihy vyšly snad ve všech myslitelných jazycích? Když to hodně zkrátíme, za jeho úspěchem je Francie a Gallimard, pařížský nakladatel se světovou působností a marketingem. Kdyby Kundera zůstal doma a neodjel do Francie, nikdy by světovou slávu neměl. Měl by na kontě jistě trochu překladů jako Vaculík, Klíma, Hrabal a další, ale neprorazil by.

Nakyslé gratulace Tokarczukové

V Polsku byla cena pro Tokarczukovou ohromnou událostí, zvlášť pro vzdělanější liberální kruhy, pro ně to bylo v prostředí, kde tehdy vládl PiS, velké povzbuzení, lidské i politické. Stockholmskou ceremonii s králem a fraky sledovali nadšení lidé i na velkých obrazovkách na náměstích. Autorčinu děkovnou řeč však veřejnoprávní televize, ovládaná tehdy politiky PiS, nevysílala; udělala to ovšem soukromá TVN. Polský prezident a premiér autorce pogratulovali jen na twitteru, bylo cítit, že se do toho nutí. Podle médií nedošlo k žádnému přijetí v prezidentském či premiérském paláci. Žádné oficiální nadšení. Proč?

Polská společnost je už léta rozdělená na dva v podstatě nesmiřitelné tábory, zjednodušeně řečeno na otevřené, víceméně ateistické proevropské liberály a levici, versus národovecko-klerikální sociální konzervativci, kterým se tam říká „pravice“ a politicky ji ztělesňuje Jarosław Kaczyński a strana PiS plus ještě radikálnější Konfederace. Ti by chtěli přeměnit celou společnost k obrazu svému, Kaczyński mluvil otevřeně o vytvoření nových „elit“ a během osmi let svých vlád, jež skončily v r. 2023, v tom hodně pokročil. Podrobnosti jeho projektu, jak převrátit zemi vzhůru nohama, včetně vytváření nové národovecké nomenklatury, se lze dočíst v knize rozhovorů autora tohoto textu se známými jmény polské společnosti Polsko vejpůl,2 jediné publikaci o současném Polsku na českém trhu.

Tokarczuková je moderní žena, feministka, svobodomyslná liberálka, vegetariánka, nechodí do kostela. Angažuje se v obraně menšin a utečenců, práv člověka, chodila pravidelně na gay pride, podpořila Stávku žen. Dostávala dokonce výhrůžky smrtí, jednu dobu musela mít bodyguardy.

Tehdejší oficiální režim nebral její ocenění jako chloubu celého Polska, ale jen toho druhého, které by nejraději vytlačil na okraj společnosti. Ještě pár dní před udělením ceny řekl ministr kultury (za PiS), že „nedočetl“ jediný autorčin román. Potom to samozřejmě žehlil.

Dál šla ovšem národovecká pravicová média, napsala například, že Tokarczuková teď bude moci „dál psát o Polsku jako o zemi kolonizátorů, majitelů nevolníků a vrahů Židů“. Narážela tím na laudatio Pera Wästberga ze Švédské akademie, podle nějž spisovatelka „rozkrývá historii Polska jako země, jež byla obětí zkázy ze strany velkých sil, ale která má zároveň svou vlastní historii kolonialismu a antisemitismu“.

Agnieszka Holland jako nepřítel lidu

Politici PiS zašli mnohem dál o pár let později v případě filmařky Agnieszky Holland, na kterou uspořádali v souvislosti s jejím filmem Hranice, pojednávajícím o zoufalství a beznaději uprchlíků na bělorusko-polské hranici, opravdový hon. Ještě se ten film neukázal v kinech a nikdo ho neviděl, a už se ozvali nejvyšší politici včetně členů vlády s těžkými obviněními, že to je útok na Polsko a zneuctění armády. Dokonce otevřeně vyzývali, aby lidi na ten film nechodili, prezident Duda tehdy prohlásil, uchyluje se k citátu: „Jenom svině sedí v kině“. Tehdejší ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě napsal: „Za třetí říše Němci dělali propagandistické filmy, v nichž ukazovali Poláky jako bandity a vrahy. Dnes k tomu mají Agnieszku Holland.“

A potom se roztrhl pytel s nenávistnými články v krajně pravicovém tisku. Dostávala nejrůznější výhrůžky, a chtěla-li chodit po Varšavě, musela si také najmout bodyguardy. Jednou museli dokonce zasahovat.

Film šel do kin v době parlamentních voleb (2023) a vládní pravice měla paranoidní dojem, že byl vyroben a načasován proto, aby ovlivnil jejich výsledek. Myšlení o nepřátelském spiknutí trochu jak z komunistických časů. Veřejný hon na režisérku a její film ale způsobil, že ten měl rekordní návštěvnost. A film nefilm, PiS volby výrazně prohrál.

Přepsat dějiny k obrazu svému

Takové intenzivní soustředění Kaczyńského pravice na svět kultury a především institucí paměti je něco, co z Čech a Moravy ani z jiných států neznáme. U nás se kultura bere jako okrasa, něco, co nemá s politikou nic společného, nemá sílu ovlivnit volby ani změnit mocenské vztahy. Česká populistická krajní pravice se zajímá víc o benzinové motory než o historii.

Polská národovecká pravice vychází z toho, že pokud přepíše dějiny k obrazu svému, pokud se jí třeba skutečně podaří, jak to dělá už mnoho let, vymazat z dějin Lecha Wałęsu jako velkého lídra, který měl gigantický podíl na pádu komunismu, a nahradí ho zesnulým Lechem Kaczyńským, Jarosławovým bratrem, bude mít v hrsti i současnost. A kdo má vládu nad minulostí, má ji i nad budoucností.

Proto se Jaroslaw Kaczyński, po osm let skutečný vládce země, ihned po svém nástupu k moci v r. 2015 soustředil nejen na opanování veřejných médií a soudů všech stupňů, ale i institucí paměti. Vyměnil vedení téměř všech kulturních institucí, které podléhaly státu, za lidi, kteří mu byli loajální a jeli na vlně nacionalismu vyšperkovaného úlitbami katolické církvi. Eliminoval tak spoustu známých historiků a manažerů kultury, kteří nahlíželi na dějiny Polska kriticky, zvláště na vztahy Poláků a Židů před válkou, během ní i po ní, a kteří vnímali kulturní dějiny v evropském kontextu. Vyměnil je za ideology, ve svém oboru většinou nepříliš známé. Velmi se to podobalo praktikám, jež jsme zažili v období Husákovy tzv. normalizace.

Vůdčí ideou nově dosazených tváří bylo, že Polsko jednak v historii trpělo a přineslo oběti jako nikdo jiný, jednak že projevilo hrdinství jako nikdo jiný, a proto si od světa zaslouží zvláštní pozornost a zacházení. Takovéhle pojetí dějin mělo lidem Kaczyńského pomoci upevnit dnešní moc. A smyslem budování kultu Lecha Kaczyńského bylo nepřímo vytvořit kult jeho bratra Jarosława. Sebekanonizace skrze vlastního bratra, jak to charakterizoval historik prof. Dariusz Stola.

Paralelní instituce paměti

Tam, kde Kaczyńského ministr kultury nemohl vedení institucí vyměnit, protože spadaly pod města (ta byla vesměs v opozici vůči PiS) či jiné zřizovatele, zkusil jinou taktiku. Buď založil paralelní instituci a tyto dvě vzápětí sloučil, což mu umožnilo vyměnit vedení a v případě muzeí i ducha expozice. To byl třeba případ Muzea druhé světové války, moderní gdaňské instituce na světové úrovni, kterou sloučil s téměř neexistujícím Muzeem Westerplatte, jež krátce předtím čerstvě založil a obsadil údajně jedním zaměstnancem. Nebo ministr vytvořil vedle světoznámého varšavského Muzea historie Židů zvaného Polin paralelní instituci s názvem Muzeum varšavského ghetta, které mělo nabídnout národovecký narativ. Podobně tomu bylo s Evropským centrem Solidarity v Gdaňsku.

Změny v čele polských kulturních institucí jsem sám zažil. Při jednom jednání s vedením Knižního institutu, obsazeného už lidmi Kaczyńského, jsem se zmínil, že nikdo neudělal pro povědomí o Češích v Polsku tolik jako novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł. Protistrana ale protáhla obličej a řekla: „To ale není žádný spisovatel, máme lepší,“ a dostalo se mi nabídky vydat v češtině pár neznámých jmen. Pochopil jsem, kdo je tím plurálem „my“ a že Szczygieł se octl na černé listině. Přitom se politicky nijak neangažoval, bylo jen jasné, že není člověkem příchylným PiS.

Podobně tomu bylo s režisérkou Agnieszkou Holland, které nové vedení Filmového institutu nepřikleplo na film Hranice ani halíř, ač je nejznámější filmařkou v zemi. Zato se hledaly a podporovaly filmy, které by oslavovaly polský válečný heroismus a mučednictví, samozřejmě spojené s katolictvím.

Proto když před rokem vyhrála volby široká koalice vedená pravicovými liberály Donalda Tuska, přistoupila ihned k výměně většiny těch, koho si na místa kulturních institucí dosadil PiS, odborníky. Jde to ovšem ztěžka, za cenu odstupných i žalob, ti lidé měli svoje místa dobře pojištěná. Nová ministryně kultury, bývalá ředitelka Muzea současného umění, provádí výměny většinou formou konkurzů, což je sice transparentní, ale zdlouhavý proces. A část kulturní veřejnosti ji už kritizuje, že změny jdou pomalu a ztěžka.

Pohnuli i světovými dějinami

Mezi světovými jmény Polsko ovšem nemá jen umělce Olgu Tokarczukovou, Agnieszku Holland, Czesława Miłosze nebo Witolda Gombrowicze. Má tam také lidi, kteří přímo ovlivňovali politiku a běh světových dějin. Měli Zbigniewa Brzezińského, který podstatně modeloval americkou zahraniční politiku jako poradce prezidentů Johnsona a Cartera. Měli papeže Jana Pavla II., jehož zásluha o pád komunismu je nebetyčná. Do svého globálního myšlení oba zahrnovali zájmy Polska a způsob, jak ho vymanit ze sovětského sevření. A tím i nepřímo nás. A měli a mají samozřejmě Lecha Wałęsu, dalšího nositele Nobelovy ceny, v jeho případě za mír. Bez něj by Solidarita nejspíš nebyla tak úspěšným fenoménem, jakým byla, to mimo jiné díky jeho vyjednávacímu géniu dělníka se komunismus v Polsku vzdal. A pár měsíců potom i u nás.

Dnes Polsko aspiruje na lídra střední Evropy, v kontextu slabých vlád ve Francii a v Německu dokonce na lídra Evropské unie. Je to dáno jak jeho výrazným premiérem Donaldem Tuskem, který zná dobře Brusel, tak jeho sousedstvím s Ukrajinou. Tam má Polsko prvořadou roli jako země, která přijala snad nejvíc ukrajinských uprchlíků, jako země, přes niž proudí většina západní pomoci a která bere ruské nebezpečí velmi vážně. Vždyť až do r. 1918 byla Varšava okupována jako součást ruského impéria a úředním jazykem tam byla ruština.