JO

Lidé

Joanna Oparek

Medailon

(1967) je polská básnířka, spisovatelka a dramatička. Debutovala už v 80. letech v literárním časopise Przekrój. Vystudovala psychologii na Jagellonské univerzitě v Krakově, postupně pracovala jako novinářka, scenáristka, redaktorka a kurátorka kulturních programů. Vydala básnické sbírky Po kostki w niebie (Po kotníky v nebi, 2003), Czerwie (Červi, 2012), Berlin Porn (2015), Mocne skóry białe płótna (Tlusté kůže bílá plátna, 2019, kniha nominovaná na literární cenu Gdyně), romány Mężczyzna z kodem kreskowym (Muž s čárovým kódem, 2004), Jesień w Nowym Jorku (Podzim v New Yorku, 2006), Loża (Lóže, 2012). Jako dramatička spolupracovala se Starým národním divadlem Heleny Modrzejewské, s Novým divadlem v Krakově a s Městským divadlem v Gliwicích, kde režírovala svou poslední hru Całe życie (Celý život, 2021). Je autorkou řady divadelních her, její básně jsou přeloženy do několika cizích jazyků. Kromě sbírky Malé povinnosti mohli básně Joanny Oparek slyšet v češtině návštěvníci ostravského festivalu Inverze, kde její texty zazněly v překladu Jana Fabera. Ve spolupráci s krakovskou galerií Otwarta Pracownia organizuje Joanna Oparek pravidelné akce, které propojují vizuální umění a literaturu. Od roku 2021 je členkou programové rady dramaturgické ceny Tadeusze Różewicze. Žije v Krakově.
 

 

Autor fotografie

Wojtek Nurek

  • 03_rozhovor
    Polsko
    Rozhovor s Joannou Oparkem

    Poezie o hrůzných věcech může fungovat jako protijed

    Ptá se Lenka Kuhar Daňhelová

    Moje máma a babička jsou příklady silných, nezávislých žen. Vždycky jsem je považovala za emancipované, i když přijímaly tradiční rodinné role. Moje máma byla inženýrkou hornictví, to mluví samo za sebe. To ona řídila celou domácnost. Kouřila, nadávala, klela a držela všechno pevnou rukou. Také měla velmi silný cit pro spravedlnost, ten mám asi po ní. Myslím, že feminismus má ještě stále co na práci – můj způsob zaangažování je literatura.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2025
  • 03_rozhovor
    Polsko
    Rozhovor s Joannou Oparkem

    Poezie o hrůzných věcech může fungovat jako protijed

    Ptá se Lenka Kuhar Daňhelová

    Moje máma a babička jsou příklady silných, nezávislých žen. Vždycky jsem je považovala za emancipované, i když přijímaly tradiční rodinné role. Moje máma byla inženýrkou hornictví, to mluví samo za sebe. To ona řídila celou domácnost. Kouřila, nadávala, klela a držela všechno pevnou rukou. Také měla velmi silný cit pro spravedlnost, ten mám asi po ní. Myslím, že feminismus má ještě stále co na práci – můj způsob zaangažování je literatura.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2025
Vyhledávání
Starší obsah

Pro obsah starší roku 2015 můžete zapátrat na našem starém webu: http://old.itvar.cz.

Pokud Vám můžeme s čímkoliv pomoci, napište nám!

Edituje