Máme jedinečnou zkušenost, kterou Západ nepoznal, oni nevědí, co to bylo žít za komunismu, jsou naivní. To my jsme proti němu očkovaní.
Takovéhle myšlenky se u nás objevovaly hned po devětaosmdesátém a jejich autorům dodávaly pocit jakési morální výjimečnosti a apriorní převahy nad partnery ze Západu. Ta domnělá česká výlučnost ale do ničeho nevyústila a brzy vyvanula. Nedovedli jsme ji zpracovat.
Věděli jsme dobře, že co se týče samoobsluh, cestování, aut a veškerého konzumního materiálna i úrovně škol jsme za západní půlkou světa daleko a že před námi není nic než dohánění, z hlediska hrdosti a sebedůvěry nic příjemného. Abychom si to osladili, sáhli jsme po mýtu těch, kdo mají prožitek něčeho velkého dějinného, o němž druzí nemají potuchy. Jó, to bychom mohli vyprávět.
Jenže co jsme světu navyprávěli? Čím jsme přispěli k světovému poznání o tom, co to byl komunismus, jakými mechanismy se držel, jak zpracovával masy? Dosud nevznikla z českého pera snad žádná syntetická práce o tomhle smutném fenoménu evropských a světových dějin. Nemáme na to myšlenkové kapacity?
Kdo se chce ve světě dočíst o tom, jak komunismus jako fenomén fungoval, má coby velkou srovnávací syntézu k dispozici Černou knihu komunismu týmu francouzských historiků nebo trojdílné Světové dějiny komunismu Thierryho Woltona (také Francouze) či srovnání komunismu a fašismu od Françoise Fureta. Může samozřejmě také sáhnout po velkých syntetických pracích Američana Timothyho Snydera a další bichle, vesměs od západních autorů. Lidí a jejich týmů, kteří léta seriózně bádali a pracovali.
To u nich se český student může dočíst, jak komunismus jako celek vypadal. Některé vyšly česky. Ten student nemá ale ve své zemi ani žádné místo paměti, muzeum, které by ten režim jako celek mapovalo. Pár zachovaných původních předmětů z gulagu může vidět třeba v bruselském Domu evropské historie, v Praze nic.
Stále se tu čeká na stálou expozici Muzea paměti 20. století. Je pár soukromých tzv. muzeí komunismu, ale to jsou spíš komerční projekty pro turisty. Naopak některé seriózní projekty, které ale mapují jen výsek těch dob, si svépomocí vybudovali disidenti, jako třeba Jiří Gruntorád a jeho výborný archiv samizdatu Libri prohibiti.
Lépe na tom nejsou ani Poláci, Slováci či Maďaři, také nepřispěli žádnou středoevropskou syntézou. Rusové mají Solženicyna a řadu dalších, kdo přinesli svědectví o těch hrůzách, vždy ale omezené na sovětský svět.
Máme i problém, jak pojmenovat vlastní nedávné dějiny. Represím po sovětské invazi komunisté říkali normalizace, aby zfalšovali skutečnou tvář toho ponurého období. Člověk by čekal, že historik nebo politik tu dobu nazve tak, jaká byla. Když nic lepšího, třeba „období represí“ nebo „období lámání páteří“. Ale z nějaké myšlenkové lenosti se přebrala „normalizace“, a často dokonce i bez „takzvané“ a bez uvozovek. Falešné pojmenování ovšem falšuje podstatu věci, a tak se nelze divit, že dnes jsou lidé, kteří mají dojem, že to byly vlastně normální časy. O Osvětimi přeci nikdo neřekne „tábor na osvobození prací“ jenom proto, že to bylo napsáno nad bránou. Tak proč normalizace?
Syntéza, strategie a zasazení do mezinárodního kontextu je něco, co nám většinou chybí. A nejen v psaní knih, ale vůbec v uvažování – o politice, o veřejném životě, o řízení státu, o místní historii. Přitom bychom byli měli vnímat jako svoji povinnost vůči světu přinést souhrnné svědectví o politickém modelu, který druhá půlka Evropy nepoznala, a přispět nějak k tomu, aby se totalitarismy neopakovaly.
Možná jsme měli zvláštní zkušenost, ale nedovedli jsme ji zpracovat a dostat do světa. A někdy ani k vlastním dětem. Nenalhávejme si do kapsy. Takže výzva pro nové historiky.