Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.
A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.
Někdy bych chtěl, aby mou řečí byly lodě. Aby jí bylo cinkání provazů o stěžně, troubení macatých výletních lodí předtím, než zahájí manévr otáčení, troubení takové, že prostoupí celým městem, že rozdrnčí okenní skla, že rozechvěje vzduch i zemi. Troubení táhlé a hluboké jako úlevný výdech. Troubení, který se ve finštině řekne humauttaa, proč ve finštině, na to se mě neptej. Ale poslouchej: humauttaa, humauttaa, humauttaa. Humauttaa, humauttaa, humauttaa.
Prostě bych chtěl, aby mou řečí bylo vrzání přídě o příď, pleskání slané vody o kovové boky a dunění nákladu, když dopadá na palubu. Zní to jako hřmění, ale i když je v dálce, zasáhne tě. Zanechá ti vzpomínku vypálenou do hlavy. Jizvu ve tvaru ostrého zvuku otupeného oparem moře. Chtěl bych, aby mou řečí byly všechny ty doky ohraničené betonovými zdmi. Doky s moly, na které se nesmí, ale ty po nich přesto jdeš, doky zanesené zahnědlými travami a stálezelenými řasami. Doky s ostře oranžovými kabely krmícími těla lodí elektřinou. Doky, které se ve finštině řeknou telakka. Vedle jednoho telakka je druhé telakka, až je to telakka na telakka.
Ale všechny ty zvuky jsou tak daleko. Daleko přesnosti. Nic z toho mě nevyslovuje dostatečně. Dostatečně zřetelně. Všechno se ztrácí v dešti, ale on to není déšť, je to jen taková vertikální mlha. Sumu. Sumu sumussa. Je to nepřetržitě přítomná vlhkost, která ti zvlní vlasy, která se dostane pod kůži i tvému poznámkovému bloku, kam si kreslíš kýly lodí, protože tě vždycky zajímalo hlavně to, co není vidět. Kýl je jako ploutev na břiše. Jako trn mířící někam do nevídaných hloubek. Kýl jako základ stability, jako páteř, od které se teprve odvíjí to ostatní, která všechno drží – která drží nad vodou. Drží i tebe? Co je tvůj kýl? Je to taky taková kovová ploutev na břiše, takový trn ve tmě moře?
Můj kýl je Kiel, říkáš. Je to město podél fjordu, podél pukliny prořízlé ledovcem. Díváš se na jeho světla a vidíš v nich přítomnost. A potom zmlkneš jako tma, která spolkne tu ohromnou dálku mezi tebou a horizontem a nechá ti jen stěžně a stěhy opřené do světel lamp.
Někdy bych chtěl, aby mou řečí byly lodě. Ale mou řečí jsou lintuja, říkám ti na oplátku. Vidíš tu labuť u břehu sedící na vejcích? Jak je opatrně zobákem posouvá a dělá si v nich pořádek? Vejce jsou velká a je jich hodně. Vedle stojí labuťák, se vztyčeným krkem. Je připravený postavit se komukoliv, ale zatím je klidný, nechává zvědavce přistoupit a dovoluje nakouknout do svého letního sídla. Díváte se na sebe a všichni mlčíte, všechno týkající se vajec a rozmnožování je přece tak křehké.
Mou řečí je tyk tyk tyk, řeknu do toho ticha. A ty se překvapeně otočíš, ano, to je přece zvuk, který dělá datel, finsky tikka, napadne tě. Mojí řečí je til til til til-tal-ti, pokračuju. To je přece zvuk, který dělá budníček menší, finsky tiltaltti, přikývneš. Mojí řečí je tikli tikli, ale vidím, že mě už neposloucháš. Utíkáš k lodím a někoho se na něco vyptáváš. Pak koukáš do mobilu, s obličejem svraštěným usilovným zkoumáním, a pak to přijde.
Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.
A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.
Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.
Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.
Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.
Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.
Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.