Karlovy Vary jsou pták s roztaženými perutěmi. Je to zvíře, které v zobáku drží nádraží, pod křídly schovává běžný život a pestrým ocasem se rozvíjí do dálky. Jeho kosti jsou tvrdé, ale křehké, protože duté. Některé domy jako by tu byly proto, aby pták mohl létat. Páteří je řeka Teplá s obratli kolonád. Posledním obratlem, srostlým s něčím nečekaným, jsou Císařské lázně a jejich vestavba rudé koncertní síně.

Dívám se na to roztažené zvíře a přemýšlím, kde mu tepe srdce. A je mi to jasné hned – u paty Thermalu pulzuje okysličená krev lidí proudících kolem stánků. Nevím, jestli je to právě Thermal, ten nevkusně vyvalený orgán, který je pravou i levou aortou města. Podivné uskupení tkání, jemuž jiné musely ustoupit. Zkuste ale někdy vejít dovnitř, do živoucího srdce. Jeho prostory, nepochopitelně plynoucí a matoucí svojí velikostí, tu nejsou bez příčiny. Vyjeďte výtahem nahoru, a nahlédnete celek. Uvidíte dech jako páru vřídel stoupající k nebi. Zahlédnete páteř i jemné kůstky křídel.

Zvíře vymodelované evolucí jako město terénem. Nebo naopak? Domy nasazené jen tam, kam až stačily. Maso sevřené kopci. Jsou to lesy a výhledy – léčivé víc než všechny prameny, které si tady dobývají cestu do světa povrchu. Příroda je nejen spojenec, ale i protivník. Co přece ty řeky, jež jsou bariérou mezi tvářemi obchodů. Řeka Teplá se ještě může utěšovat svými výlohami. Ale k Ohři se lísají jen tratě a dálnice. Jako by její trojjedinost byla mocnou zdí, do níž tento pták v letu narazil. Zdí ze skla, na kterou zapomněli nalepit siluetu dravce.

Karlovy Vary jsou městem skrytých potěšení. Autor vestavby ukazuje na rudé zábradlí rudého koncertního sálu a ptá se: „Chtěla bys k němu připoutat? Karlovy Vary by měly být městem hříchu. Jinak nepřežijí.“ – „Děkuji, ještě si to promyslím,“ odpovím zdvořile a rozhlížím se, kde má sál schovanou svoji multifunkčnost. „V některých věcech je tolik potenciálu, který tady zůstává nevyužit,“ tvrdí mi nejen rudé zábradlí, ale i zaměstnankyně Kanceláře architekta města. Nevědomky si promnu zápěstí a rozpačitě sklopím oči.

Ta dutost okamžiků i domů se mi líbí. Jako by čekaly na svoje naplnění. Na chvilkový moment rozcuchaného festivalu. Na mimořádnost v běhu každodennosti. Mohlo by snad k tomuto účelu sloužit jiné město? Možná. I když – zatímco se dříve festivalové aktivity vymýšlely na tělo specifických míst, dnes se ke své škodě vozí prefabrikované události, připravené kdesi v teple sterilních kulis.

Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života. Svá pozadí skrýváme, zatímco na nich se dějí ty upřímnější věci. Parkovaní aut, dodávání beden jídla, dveře do prádelen.

V Karlových Varech bydlím v bytě filosofky. První večer strávím v blízkosti její knihovny. Jako posledního beru do rukou Tomáše Hejduka a jeho spis Od Eróta k filosofii. Pohled se mi zachytí na otázce:

K čemu je Sokratovi erós? Proč se ho nechce nebo nemůže zbavit? Jak se jeho ‚milostné šílení‘ slučuje s filosofovou rozumností, uměřeností, odpovědností?

K odpovědi už se ale nedostanu. Do následujícího dne potřebuji napsat text o městě, které si mě na chvíli připoutalo. O městě, kde se hebké vločky snášejí tak dlouho, dokud se nestřetnou s horkým dechem vřídel. Kdo koho polapí? Zatím nevím. Ale možná budu vědět už příště.