Když začátkem prosince zasypaly zemi hromady sněhu, přineslo to krom obvyklé dopravní kalamity také obrovskou úlevu. Alespoň pro mě. V prosinci mrzlo a padal sníh a já jsem mohl mít na chvíli pocit, že je svět v pořádku, že se naše klima vrátilo alespoň na chvíli k tradičním hodnotám, pod kterými si představujeme nejspíš stabilitu a předvídatelnost, nebo absenci překvapení. To měly v případě počasí splňovat pranostiky, jež na základě data v kalendáři a dění za okny definovaly, co a jak bude. Pranostiky jsou ale rozbité už tak dlouho, že je ani hlasatelky počasí dávno nezmiňují ani z legrace a nejnovější generace dětí se už možná ani nikdy nedozví, že něco takového existovalo, leda by se o pranostikách dozvěděli jako o kuriozitě ve vyprávění nějaké bláznivé babičky.

Procházel jsem se po zapadlých polních cestách, po kolena ve sněhu kdesi na Svitavsku a má mysl byla na chvíli stejně umetená, čistá a prázdná jako okolní krajina. Chtěl jsem, aby celý rok – a možná několik posledních let – zavál sníh a nic z těch zběsilých let nezbylo. Nevím, jestli se to skutečně děje, nebo je to jen důsledek postupujícího fyziologického rozkladu, ale nemůžu se zbavit naléhavého pocitu, že lidské mysli zaplavuje rostoucí intenzita běsnění, zvláštní kombinace vzteku a úzkosti, iracionality a bezohledné racionalizace, nejistoty a hrozivé sebejistoty.

Mluvit o začátku a konci roku ztratilo v posledních letech smysl. Stejně jako se rozmazala roční období, kdy sníh a mráz v prosinci je překvapení, a nikoli jistota, rozmazal se i čas. Odmítá začít a skončit. Epidemie rozleptala naučené časové rytmy a myslím, že už jsme je nikdy nevrátili do jejich pracně vyhloubených koryt. Útok Ruska na Ukrajinu krom mnoha jiných věcí rozmetal zbytky jistot ohledně toho, co je a není možné, a že tedy možné je všechno, jak tematicky navázaly hrůzy z Izraele a Gazy. Co mělo zůstat historií, je znovu současností.

Konec roku ztrácí smysl, neplní příslib zakončení, smíření a nového začátku. Nekončí vůbec nic, a pokud něco začne, vzbuzuje to leda obavy. Ty živí domácí dění, jako je oznámené další zdražení energií nebo potravin a stále chybějící bydlení. Všechny války pokračují a destrukce klimatu je evidentně neodvratná.

Přesto rok skončí a začne další, tak jako každých šedesát minut skončí jedna hodina a začne ta následující. Nic víc čekat nelze. A protože se nic neuzavírá, není co bilancovat, musíme si počkat a doufat, že se dočkáme, že ještě přijdou nějaké klidnější časy, v nichž bude možné nějak uspořádat zmatek, kterým se brodíme. Že přijde nějaký čas, který bude možné ohraničovat a třeba se to, co žijeme teď, stane jen další uklidňující kolonkou v učebnicích dějepisu rámovanou lety, kdy to všechno začalo a kdy to skončilo.

Jdu polem, po kolena ve sněhu, jdu rovně a doufám, že to nikdy neskončí. Museli bychom putovat bílou mrazivou plání roky, než by se nám zklidnil dech i rozběsněné mysli přepálené množstvím tísnivých podnětů. Zatím se roztékáme jako sníh při oblevě a bloudíme mlhou kolabujících myšlenek a emocí. Možná bychom měli ukončit celý letopočet a začít všechno počítat znovu. Sedím ve sněhu, dýchám potichu a jsem rád, že se alespoň v tuhle chvíli neděje nikde okolo mě vůbec nic. Nikdo nekrvácí a nesténá bolestí, víc od dalšího čísla v kalendáři nechci.