Česko obchází strašidlo hyperkorektnosti. Je to nejspíš velký bubák, protože strašit může především tam, kde mají ke korektnosti daleko. Tam, kde jakýkoli požadavek působí jako drzost, či přímo šílenství. Možná pramení z obavy, že jsme korektní tak akorát a že problémem je pouze extrémní poloha korektnosti, která přesahuje všechny meze.

Každý pojem operuje v určitém čase a sociálním prostoru. Také korektnost, či hyperkorektnost nebo šílená korektnost vypadá všude trochu jinak. Jelikož sami máme po málu, a kdybychom měli řešit jen kauzy domácí, není skoro co řešit, musíme si dění do domácích debat dovážet, abychom se mohli rozčilovat.

To vrhá jisté podezření. Buď je tady vše v pořádku, všichni zdvořilí a slušní tak nějak akorát, nebo máme na hlavě vagon žluklého másla. S tímto vagonem se otázka – při pohledu na „malicherné“ problémy v zahraničí – vrací k nám coby výhružka: pokud jim tam u nich vadí dokonce i tohle, co by pak proboha řekli na všechen ten bordel, ve kterém si tak hezky hovíme? Proč nemůže zůstat všechno tak, jak je?

Jako bychom budovali mrtvou latinu v podobě státu, zdechlý a vyhaslý svět, který se nehýbe a všechna pravidla a obyčeje drží pevně na místě přesně tak, jak jsme je kdysi našli. Byť je to paradoxní, odehrává se tento boj u nás zvláště na uměleckém poli, kde bych čekal dynamičtější postoj ke světu, než je oprašování pyramid v poušti.

Debata se halí coby bezmála národní boj proti cenzuře. Reálně se nebojuje za pravdu, ale třeba za možnost vytěžovat bez následků oběti zneužívání, křičet na studentstvo nebo dělat vtipy o tělesných proporcích, případně za možnost, aby mrtvý autor v některých z vydání svých knih pro děti měl zachováno, že je někdo tlustý nebo černý. Přiznám se, že jsem si vždycky boj za pravdu či svobodu maloval jinak. Nakonec i v neustále omílaném 1984 mažou ze světa nepohodlnou pravdu, a nikoli slova označující tělesné proporce. Divím se, že to Orwella nenapadlo. Ale to by pak nejspíš nebyl autorem světovým, ale provinčním. A místo obdivu by se těšil leda posměchu.

Některé věci jsou důležité a stojí za to je říkat a hájit za každou cenu, jiné možná ubližují jen tak pro nic za nic. Je pro mě přinejmenším komplikované smířit se s tím, že žiju někde, kde se bojuje především o to druhé. Je to pohodlné, nic to nestojí a druhá strana je slabší, až bezbranná. Je to zhruba level počmáraných záchodků základní školy, což je důležité kolbiště kreativity. Pokud jste tedy na prvním stupni základní školy.

Snad nejen pro mě je překvapivé, že když dostane celá řada lidí, kteří by povětšinou měli patřit k té bystřejší části společnosti, tu stejnou otázku, vyprodukují takřka všichni každý po svém tu stejnou odpověď. I ChatGPT zvládne obsáhnout více úhlů pohledu v každé své odpovědi, i kdyby se týkala nejlepší pizzy.

Přitom je téměř povzbudivé, že je literatura pořád tak důležitá, že někomu stojí za to vydávat staré věci a přepisovat je do nové doby. Když si projíždím nekonečný tok démonického TikToku, v kolážích všeho se vším se na autorskou licenci ani záměr nikdo neptá. V bezbřehém proudu je jasnější, že boj o trvanlivost a neměnnost vlastních pomníků je jen legrační zábava privilegovaných, kteří by chtěli pomíjivý prach nahradit betonem a do něj vyrýt na věky věků hovno.