Stalo se mi, že jsem se v průběhu posledních měsíců pohyboval nepravidelně po tzv. periferiích Česka, kde jsem se zabýval vzděláváním a celkovými podmínkami k životu. Opakovaně jsem se dostával a dostávám do střetu s otázkou, jak se „tam“ žije a co by „jim“ mohlo pomoci, na což se s různou mírou úspěchu snažím odpovídat, abych jen nekrčil bezradně rameny.

Ale vlastně nevím, jestli ta otázka dává smysl. Může vůbec periferie prosperovat? Život na okraji z principu nikdy nemůže být dostatečný, protože bude vždy za centrem klopýtat v mnoha různých ukazatelích. Všechno je nějak dál nebo není vůbec, práce je méně, platy nižší, služby většinou horší, lékařská péče jak kdy a jak kde a tak lze pokračovat.

Většina českých periferií centra nedožene ani rozdíl nezmenší či nezkrátí. Spíše naopak. Z tohoto pohledu život zde bude vždy neúplný a pořád se bude vnucovat otázka, jestli to vůbec stojí za to, jestli je to vůbec ještě život. Ale přesto zde život je a při pohledu zblízka to nevypadá, že by přitom lidé žili nebo dýchali jen napůl.

Pohled z centra, když už sem padne, pak připomíná spíše dohled či asymetrický vztah kolonizátora vůči ovládanému a podřadnému, než rovnocenný vztah odlišných způsobů života. Vztah „více“ a „méně“ v našem světě pozdního kapitalismu definuje celou kvalitu žití.

Nerad bych se pustil do jakékoli romantizace chudoby, prostého života či estetizace úpadku. Jet nemocný hodinu za lékařem nijak osvobozující není. Ale jsou tady i jiné věci. Třeba zvláštní roztažení prostoru a času, což mě zde opakovaně překvapuje, i když jsem v tom vlastně sám vyrostl. Při hodinové chůzi městem si ani nevšimu, kolik kilometrů musím ujít, protože jsou smysly pod permanentní palbou podnětů, ale jít hodinu z jedné vesnice do druhé uprostřed polí je pouť srovnatelná s populární cestou do Santiaga. Jenom to neprodáte na sociálních sítích.

Každý pohyb prostorem vyžaduje více energie, což znamená, že i z nákupu pečiva se stává zážitek, který dokáže život naplnit i bez toho, aby se jednalo o řemeslný, ručně dělaný produkt s příběhem o délce jednoho kratšího románu. Ze statusové záležitosti je zpátky účelnost, kterou je vyřešení hladu.

Život vnějšku je nedostatečný, ale klade centru otázku, jestli jeho naplněnost není přeplněností, v níž se všechno utápí a věci i životy ztrácí smysl. Jestli ta hromada všeho není jen jiným vyjádřením nedostatku. Na periferii je ticho, jehož přemíra je mnohdy nesnesitelná, ale současně uklidňuje základním sdělením, že člověk žije, i když se vůbec nic neděje a všechny tzv. události jsou extrémně daleko.

A jejich vzdálenost a nedosažitelnost také eliminuje jejich přímý vliv a důležitost. Mnohem více věcí je jedno. Co hýbe každodením životem centra jeden den, si už druhý den vůbec nikdo nepamatuje. Na periferii takové události nedolehnou skoro nikdy. Což se zase v extrému překlápí do periferní letargie.

Pokud je nicméně trendem svět zpomalit a růst zastavit, periferie mohou nabídnout nekonečnou zásobu vědění a praktických zkušeností. Zde se učí žít s nulovým růstem a mnohdy vyloženě setrvalým poklesem již několik dekád. Není to žádná ctnost, jen nutnost, to ale neznamená, že by periferie nemohla být centrem vědění či umění žít v setrvalém útlumu, kdy největší událost je vítr, slunce, déšť či padající sníh.