Vládnoucí koalici se nedaří dohodnout. Čeká se. Oba hlavní tábory mají vyrovnané síly. Já jednu stranu nepotlačím násilím, pořád jí naslouchám a výsledek je váhavé, tápavé, měnlivé chování. Zvenku to může vést snad až k dojmu amorálnosti. Názorové nepevnosti.
Mnoho lidí má v životě jasno. Má jasno v tom, jakou partaj volit, má jasno v tom, kdo je na geopolitické úrovni Dobro a kdo reprezentuje Zlo, má jasno v tom, jaké životní hodnoty jsou správné a jaké špatné, koho doopravdy milují, kdo v jejich okolí je debil. Mají zkrátka jasno. Možná občas, výjimečně, projdou jakousi konverzí, ale pak je to vždy naprosté překvapení, věc se otočí vzhůru nohama. Z někoho milovaného se vyklube naopak debil, ze správného politika ten špatný, z protivného známého se stane sympaťák. Většinou takové změny vysvětlují způsobem: „Předtím jsem nevěděl, teď jsem prohlédl.“
Já takto vůbec nefunguji. Mám v hlavě parlament. Žádný názor, člověk nebo společenský fenomén pro mě není jednoznačný, vždycky se o něm v mém vnitřním parlamentu vede dlouhá diskuse. Například vlastně nikoho, koho znám, nemám neproblematicky rád nebo nerad. Pokud mám někoho rád, znamená to, že většina různohlasých stran v mém parlamentu došla k tomu, že z různých hledisek a z různých důvodů říkají tomu člověku „ano“. Ty důvody jsou od nejpřízemnějších po nejvznešenější. A nikdy to není jen jeden důvod, vždy se ozývá vícero hlasů a mnoho stran. Vždycky v tomto parlamentu ale zůstává alespoň malý kousek těch, kteří remcají a přinášejí protiargumenty: „Tuhle na nás zapomněl“, „Vždycky mluví hodně o sobě…“
Podobně to mám i s velkými a malými tématy a společenskými fenomény. Lidská oběť? Většina stran z různých důvodů říká „ne“, ale je tam pár hlasů, které namítají, že v určitých kontextech přeci jen, historie nám ukazuje… Pravicová politika? Většina mých vnitřních stran má různé námitky, ale existuje i nemalá skupina těch, která když slyší dobře argumentovanou pravicovou politiku, tleská vestoje.
V čem je vnímání sebe jako parlamentu výhodné? Málokdy bývám překvapen nějakou změnou svého postoje. Již dlouho ji slyším v zesilujících hlasech opozičních stran. Nemám potíže si přiznat i velmi neortodoxní a divné názory, protože je denně slýchám od extrémistických stran svého parlamentu. A to není parlament tam venku. Vím, že jsou součástí mě. Moc dobře je znám.
V čem je taková sebekoncepce nevýhodná? Vede k váhavosti, nerozhodnosti. Můj parlament, podobně jako poměrné parlamenty řady zemí, často skončí v patové situaci. Vládnoucí koalici se nedaří dohodnout. Čeká se. Oba hlavní tábory mají vyrovnané síly. Já jednu stranu nepotlačím násilím, pořád jí naslouchám a výsledek je váhavé, tápavé, měnlivé chování. Zvenku to může vést snad až k dojmu amorálnosti. Názorové nepevnosti.
Zkušenost vnitřního parlamentu přitom není nějaká abstraktní konstrukce, cítím ji velmi bezprostředně v každodenním životě. Je večer, hoří oheň v krbu, sedím před svou knihovnou v lesnatém údolí. Ve městě se chystá večírek. Strany se v mém parlamentu perou. Je to parlamentní krize: Nechce se nám do kopce a padesát minut tramvajemi! (to říká „Strana lenochů“); U krbu je krásně! („Strana klidných samotářů“); Máme spoustu nedodělávek! („Strana workoholiků“); Ale budou tam ti, co je máme rádi! („Strana přátelství“); Určitě se tam stanou super věci! („Strana těch, co se bojí, že propásnou život“); A nejde tam tahle krasavice? („Strana flirtovníků“); Hele, pustíme si radši tři hodiny trvající podcast na YouTube! („Strana Proč vlastně žiju?“).
Výsledek tohoto parlamentního prožitku mého nitra je to, že si leckdy připadám poněkud zvláštně, jako kdybych měl mnohočetnou poruchu osobnosti. Moje mnohočetné osobnosti o sobě ale vědí a mluví spolu. Jsem legie.
Jungův koncept Selbst je především nástroj a pomůcka. Pomáhá člověka orientovat do budoucnosti namísto minulosti, nabízí mu představu úplnější bytosti, kterou by mohl být, ale neslibuje odkrytí nějakého konkrétního jádra Já.
Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál.
Tvrdím, že mýty jsou necelé, protože jsou hraniční, totiž nacházejí se vždy na horizontu, kam jen tak tak dohlédneme, a to, co tam vidíme, je způli ponořené v mlhách.
Tolkien je de facto zakladatelem žánru fantasy a jako takový stojí na hranici mezi světy – v jeho díle se teprve hledá, co to fantasy má být.
Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti.
