Christopher Tolkien

V polovině ledna 2020 zemřel Christopher Tolkien (1924) a spolu s jeho odchodem se trvale uzavřely brány do světa J. R. R. Tolkiena (1892–1973). Rozumějme: Tolkienův svět bude žít dál a mít své nadšené čtenáře, ale neuvidíme již nová „zjevení“ z autorovy pozůstalosti. Christopher byl v tomto ohledu ve velice zvláštní pozici – byl nejen autorovým synem, ale od dětských let také posluchačem a konzultantem a později editorem nesmírné spousty nezpracovaných šuplíkových textů. Se vší svou pečlivostí, pílí, úctou a láskou, která je z jeho editorské činnosti zřetelná, ztělesnil jakýsi magický druhý život světa Středozemě. Je potřeba říci, že za života JRRT vyšly vlastně jen dvě knihy: Hobit (1937) a Pán prstenů (1954), zatímco Christopher nejen dovedl k vydání stále odkládaný Silmarillion (1977), ale také vydal Nedokončené příběhy a desetisvazkové dílo Dějiny Středozemě, stejně jako legendy Húrinovy děti, Beren a Lúthien a Pád Gondolinu.

JRRT měl v Christopherovi „syna snů“, který v jistém smyslu věnoval svůj život tomu, aby umožnil dozjevit otcovo dílo. Dovyprávět příběhy světa, v němž jako dítě vyrůstal – podle Christopherových vlastních slov pro něj jako malého chlapce byla místa a postavy otcova světa známější a reálnější, než historické lokace – „Gondolin byl skutečnější než Babylon“. V dětství dával Christopher otci zpětnou vazbu při psaní Hobita, nicméně jeho role při vzniku Pána Prstenů byla daleko významnější.

Zatímco jádro Tolkienových mytologických příběhů, které nakonec skončí vydané coby Silmarillion až po autorově smrti, vznikalo v zákopech a vojenských nemocnicích první světové války, Pán prstenů vznikal takřka na „domácí frontě“ během druhé světové války. Je skutečně pozoruhodné, nakolik se vznik díla s válečným obdobím překrývá (i když lehce přesahuje do prvních poválečných let). Čerstvě dospělý Christopher byl v tu dobu v Jižní Africe, kde trénoval na letce RAF, a posléze byl důstojníkem královského letectva. Právě v období těsně před koncem války se náhle Tolkien (který jinak většinu života bojoval s nedostatkem času a roztěkaností) rozepsal a posílal synovi přes půl světa nejen velmi srdečné dopisy, ale vždy také čerstvě napsanou kapitolu Pána Prstenů k přečtení a opoznámkování. Ve chvíli, kdy už bylo dílo dopsáno a posláno do nakladatelství a v závěrečném stresu se rychle připravovaly mapy, to byl Christopher, kdo otci vytrhl trn z paty a byl schopen z neustále upravovaných, ale nepoužitelných náčrtků vytvořit finální překrásnou mapu, která od té doby Pána prstenů vždy provází, a která se svým stylem stala vzorem pro mapy fantasy žánru následujících generací.

JRRT Christophera také přivedl mezi Inklingy, což byla neformální skupina oxfordských učenců a spisovatelů s pozitivním vztahem k teprve rodícímu se typu literatury, který bude později nazván „fantasy“. Mezi Inklingy patřil vedle JRR Tolkiena také C. S. Lewis, autor Letopisů Narnie, ale například též Owen Barfield, pozoruhodný filosof, který se věnoval takovým tématům jako povaha mýtu, lidského jazyka, role metafory v myšlení, zrod lidského typu vědomí a podobně. Setkání Inklingů tedy nebyla jen o vzájemném předčítání rozepsaných děl a zpětné vazbě, ale také místem diskuzí na filosofická a náboženská témata – JRRT byl katolík, Lewis byl protestant a Barfield byl antroposof a otázky víry a „života, vesmíru a vůbec“ pro ně nebyly jen teoretickými debatami, ale skutečně zásadními otázkami životní orientace. Hlavním centrem zájmu skupiny ale byla literární tvorba a jazyk. Už sám název Inklingové pěkně ilustruje jak vztah k literatuře, tak k historii i jazyku: jméno je minimálně trojnásobnou slovní hříčkou – anglické slovo inklings znamená „tušení, náznaky“, zároveň je ale narážkou na staroseverský rod Ynglingů známý ze ság a na výraz ink, česky „inkoust“, „tuš“. Jméno by se tedy dalo přeložit jako „Inkoustovci“, ještě lépe „Tušovci“, pokud chceme zachovat trochu oné slovní hříčky. (S nedávným odchodem Christophera Tolkiena tedy odešel také poslední z Tušovců.)

Pán prstenů se po vydání v roce 1947 stal nečekaně úspěšným a populárním. Nebyl to raketový start, spíše pomalu narůstající ale o to silnější vlna trvalého zájmu, který nepohasínal. Skutečně masovou senzací se dílo stalo díky paperbackovému vydání v šedesátých letech, v němž se kromě široké populace shlédli také mladí lidé sympatizující s kontrakulturním hnutím, takže například grafitti nebo transparenty typu „Frodo žije“ nebo „Gandalfa prezidentem!“ byly v té době docela častým úkazem. Vydavatelé i publikum toužili po dalších příbězích ze Středozemě, ale JRRT nedokázal během posledních zhruba patnácti let svého života dotáhnout do konce mytologický Silmarillion, který byl paradoxně (v jisté verzi) napsaný jako úplně první dílo mnoho let před Hobitem. A byl to právě Christopher, kdo se po otcově odchodu „mimo okruh světa“ tohoto úkolu zhostil. Christopher kráčel v otcových stopách profesně a v době kdy JRRT zemřel, přednášel na Oxfordu. Podle vlastních slov však s radostí akademické prostředí opustil (dokonce prý zahodil klíč od koleje, který učitelé symbolicky dostávají, do roští) a zasvětil svůj život práci na otcově pozůstalosti.

Tolkienovy dopisy jsou místem, kde lze nahlédnout alespoň trochu do vzácného a intimního vztahu otce se synem. JRRT píše Christopherovi nejen o každodenních setkáních a myšlenkách, ale velmi otevřeně o tak komplexních otázkách, jako jak fungují nebo by měly fungovat vztahy mezi muži a ženami, o politice a lidské společnosti. O tom, co prožívá při mši, své myšlenky o Bohu a víře. Je to pohled do (v mnohém ohledu) již minulého věku, alespoň pokud jde o jazyk, který je k tomu používán, a myšlenkové vzorce, které se tím vyjevují. Ale v dopisech najdeme i momenty, které nijak nestárnou, ani nemůžou – třeba okamžik, (dopis č. 89, 1944) kdy JRRT jede na kole, kdesi uprostřed temných válečných časů, a najednou mu všechno na malou chvíli začne dávat smysl, dokonce vykřikne nahlas: „Ale ovšem! Takhle přesně to je!“ s pocitem, jako kdyby ono poznání vyplynulo z logického argumentu, nicméně bez schopnosti si onen argument vybavit. Je to krátký okamžik, kdy cosi problikne skrz „řetězy smrti“: „náhlý záblesk pravdy skryté za domnělou Ananké [Nutností] našeho světa, záblesk, který je paprskem světla pronikajícím skrze štěrbiny vesmíru kolem nás.“ Pak samozřejmě ten okamžik pomine. Nelze si v tomto kontextu nevzpomenout na pasáž v Pánu prstenů:

Vysoko na západě nad Ephel Dúath bylo noční nebe dosud matně bledé. Mezi tříští mraků nad černou skalní věží vysoko v horách spatřil Sam chvíli probleskovat bílou hvězdu. Její krása ho ranila do srdce, jak vzhlížel ze zavržené země, a naděje se mu vrátila. Vždyť jako jasný a chladný paprsek jím projela myšlenka, že Stín je koneckonců věc malá a pomíjivá: že světlo a vznešená krása trvají a Stín na ně nikdy nedosáhne.

 

Tolkien, samizdat a ságy

V Československu v době před revolucí za železnou oponou prošel cenzurou pouze Hobit. Příběh působil dostatečně dětsky a nevinně a navíc se dal snadno vykládat ve prospěch režimních hodnot: skupina ožebračených trpaslíků (tj. dělníků, pracujících) se vydává získat poklad, který jim ukradl zlý drak („kapitalista“), jenž na pokladu jen sedí a své bohatství s nikým nesdílí. Pán prstenů takové štěstí neměl. Důvody, proč cenzurou neprošel, mi známé nejsou, ale snadno si je lze domyslet (internetem kolují vymyšlené – i když trefné – výklady v podobném smyslu): Zlo se nachází na Východě, má evidentně totalitní podobu, hrdinové jsou privilegovaní aristokraté z bohatých poměrů, nepřátelé jsou skřeti, kteří jediní se v onom světě věnují těžkému průmyslu a působí zřetelně jako „pracující třída“, zatímco elfové nepracují (nejspíš proto, že na ně dře někdo jiný!). Celý příběh je evidentní reakcionářská fantazie někoho, kdo má odpor k vědeckému a společenskému pokroku, mohl by poprávu říci hypotetický režimní kritik.

A měl by pravdu, Tolkien skutečně z duše nesnášel „pokrok“, počínaje fabrikami, auty a moderní architekturou a konče kácením stromů, aby se udělalo místo na parkoviště a další fabriky. Tolkienův odpor ale nebyl namířen primárně proti komunistické formě „pokroku“, vadily mu všechny formy industrializace, ať již západní, nebo východní. Ať už byly nakonec důvody jakékoliv, faktem bylo to, že Pán prstenů byl u nás zakázaný. To však lidi nezastavilo. Stanislava Pošustová celou masivní knihu přeložila (čili po revoluci vyšlý překlad je jen opravenou verzí předrevolučního) a v undergroundu se šířilo samizdatové „vydání“.

A zde si dovolím trochu osobních vzpomínek, díky kterým jsem zůstal k Tolkienovu dílu připoután už v dětství a později po letech mě tatáž fascinace dovedla až k jednomu dílu Christophera Tolkiena, které nejspíše většině čtenářů nebude známé. Moji rodiče (otec byl politický vězeň) se v předrevolučním undergroundu pohybovali a nedlouho před rokem 1989 získali (od Martina Machovce, syna filosofa Milana Machovce) právě jedno z oněch kouzelných samizdatových vydání: tři masivní fascikly svázané polofunkčními šrouby plné stran textu, v němž každé písmenko bylo dílem pilných přepisovačů. Text byl psaný na stroji, přes několik kopíráků, a posléze xeroxů.

Výsledek byl ne nepodobný středověkým manuskriptům, s řadou chyb a překlepů, s místy obtížně čitelnými pasážemi, kde si člověk musel domýšlet, zdali je dané písmenko „o“, „e“ nebo „a“. Z těchto vpravdě magických knih nám rodiče četli příběhy, které byly jako z jiného světa – zvlášť v kontrastu s normalizačním depreso-realismem, jenž člověka obklopoval. Bylo to skutečně jako kdyby prasklinou v tkanivu šedého vesmíru na dětskou duši odkudsi dopadalo elfí světlo. Vzpomínám si doposud, jak jsem i během dnů pokradmu otevíral mohutné fascikly a s jistými obtížemi luštil pasáže, které nám byly čtené předchozí večer, nebo nedočkavě zkoumal, co bude dál. Již tehdy jsem cítil zvláštní napětí mezi tím, že příběh sám nepochybně je pouze fantazií, na druhou stranu mě ale zasahoval tak silně, že jsem měl pocit, že musí být v nějakém smyslu „pravda“. V jakém smyslu ale? Na takovou otázku jsem jako dítě rozhodně odpovědět nedokázal a i nyní, po dvaceti letech studia mýtu a náboženství, je odpověď stále ještě skrytá za maskou metafor a hradbou teorií.

O mnoho let později, v závěru svého studia na univerzitě, jsem se konečně k Tolkienovi zase vrátil, tentokrát ale nikoliv k JRRT, ale k Christopherovi. Objevil jsem, že Christopher se sám při svých studiích věnoval jedné konkrétní staroseverské sáze – Sáze o Hervaře. Jakmile jsem ságu otevřel, pochopil jsem, že tento zájem neměl nic společného s náhodou. Sága byla doslova plná tolkienovských pokladů: od postavy poutníka Óðina v přestrojení („Gandalf“), a obří Temný hvozd, přes hlavní hrdinku Hervaru, která se vydává za muže, a bojuje v bitvách („Éowyn“), a prokazuje neochvějnou statečnost při setkání s mohylovými přízraky svých předků, po nichž žádá své dědictví („Aragorn na Stezkách mrtvých“), až po vzácnou sbírku hádanek (srov. hádanky v Hobitovi) – jedinou dochovanou sbírku staroseverských hádanek, o které víme. Christopher ságu vydal v bilingvě a s komentářem, tak jsem jej napodobil a připravil ságu také v bilingvě a s masivním komentářem pro českého čtenáře. Spolu s překladovou prací na dvou Tolkienových eposech Legenda o Sigurdovi a Gudrún a Pád Artušův, rovněž vydaných a komentovaných Christopherem, mám dojem, jakoby část mého života byla prostě snahou poctít ten dotyk mýtu, jehož JRRT je zdrojem a Christopher tlumočníkem. Ani Sága o Hervaře ani Legenda o Sigurdovi a Gudrún nejsou příběhy ze světa Středozemě, vytvářejí však jakýsi most z našeho světa do světa Tolkienova mýtu.

Tolkien a Ztracená cesta

S odstupem času jsem pochopil, že můj dětský a neinformovaný dojem, že příběh Pána prstenů si nějak zahrává s „realitou“, odpovídá tomu, co byl skutečný Tolkienův záměr. Jeho vědomým záměrem bylo stvořit mýtus. Nikoliv mýtus jako „zavádějící historku“, ale mýtus jako „záblesk pravdy“. Tolkien samozřejmě byl příčetný člověk a věděl, že píše prostě literaturu. Na druhou stranu měl řadu zvláštních zkušeností, které dávaly jeho „sekundárnímu stvoření“ pozoruhodný charakter. Množství (nebo snad většina) spisovatelů má zkušenost toho, že jim postavy ožívají pod rukama a děj po chvíli začne mít svou vlastní logiku, takže se někdy nedá úplně racionálně ovládat. Tolkien tuhle zkušenost měl také, někdy i v poněkud extrémnější formě, kterou výjimečně zmiňuje v dopisech, totiž že se spíš než autorem cítí být „nástrojem“ odkrývání světa, jenž tam v nějakém smyslu je. Další moment, který se k jeho mýtotvorbě váže, se týká určitých snů a vizí, zvlášť opakujícího se snu o obří vlně, jenž splachuje svět. Sám tento obraz nazývá „Atlantis complex“a je zdrojem jeho vyprávění o dávné říši Númenor, kterou stejně jako Atlantidu kdysi pohltilo moře. Moře ale v Tolkienově legendariu pohltilo také všechny západní krajiny, na nichž se odehrává většina příběhů Prvního Věku.

Trochu lépe tento „komplex“ pomáhá odkrýt Tolkienův nedopsaný román Ztracená cesta (The Lost Road), který vypráví o hrdinovi, jemuž se zdají sny o Númenoru/Atlantidě a ve snech se mu zjevují útržky dávných jazyků, které se posléze za bdělého stavu snaží dát dohromady a jazyky tak víceméně rekonstruuje, nikoliv vymýšlí. Celý příběh je až příliš průhledně autobiografický – hlavní hrdina je evidentně Tolkienovo alter ego – studuje staré jazyky, posléze se stává profesorem na univerzitě a trápí ho stejné otázky, jaké řešil JRRT. Hrdina v románu se jednoho dne probudí ze sna s větou na rtech: „Westra lage wegas rehtas, nu isti sa wraithas“, které rozumí jako „Na západ dříve vedla přímá cesta, nyní je však zahnutá“. Tato věta se v mnohých obměnách vrací i v jiných Tolkienových dílech a vyjadřuje vztah jeho světa k našemu světu.

Kdysi dávno byl svět plochý a na dalekém Západě byl pozemský ráj, kterému Tolkien říká Aman, k němuž bylo možné fyzicky doplout na lodi. Vznešení předkové lidí žili na ostrovní říši Númenor a stýkali se s elfy z dalekého Západu, třebaže jako smrtelníci měli zakázáno vylodit se u břehů, kde žili neumírající. Časem však narostla jejich pýcha a poslední král Númenoru se pokusil nesmrtelnost získat silou. V reakci na tento přečin se Númenor navždy potopil pod hladinu moře, ba co víc, sama země změnila svůj charakter: zakulatila se, tedy stala se planetou, jak ji známe dnes. Kdo se vydá na západ, nakonec vypluje na východě. Jenom několik málo povolaných mohlo v době, kdy se odehrával děj Pána prstenů, ještě nasednout na loď a najít pradávnou čarovnou Přímou Cestu, která vede mimo okruh pokaženého světa do Amanu. Později i tato cesta byla ztracena (odtud „Ztracená cesta“) a záblesky Elfie bylo možné zahlédnout jen ve snech, vizích a odražené v mýtech a pohádkách. Tolkien sám by opatrně dodal, že to vše je myšleno „jen jako“, ale z jeho textů a dopisů lze vyčíst, že sám nad tím trochu váhal.

Tolkien a mýtus

Máme-li hovořit o Tolkienově mýtu, je nutné nejprve zmínit jazyk. Tolkienova primární fascinace patřila jazyku, jeho zvukům a kouzlu obsaženém ve slovech. Citlivost k estetice slov, jednotlivých hlásek a jejich kombinací, „fonoestetika“, byla pravděpodobně Tolkienovou největší specialitou a silnou stránkou. Postupně nacházel slova, která se mu skládala do několika jazyků, provázaných podobnými vazbami, jako příbuzné jazyky v našem světě. Zvuk určitých jmen v něm pak probouzel kontury příběhů, které s tím nebo oním jménem mají nebo „musí“ být spojeny. Jeho první příběhy byly právě silně mytické případně heroicko-legendární zkazky, které vyšly až po jeho smrti v knize Silmarillion.

Silmarillion vypráví o stvoření světa, na jehož počátku stojí Eru, Jediný, který nejprve stvoří – nebo možná spíše „emanuje“ – nesmrtelné bytosti jménem Ainur, které jsou jakoby individualizovanými a oživlými aspekty jeho myšlenky. Ainur před ním na jeho pokyn hrají Velkou Hudbu. Tato hudba je poté učiněna světem, zvaným Arda. Někteří Ainur vstoupí do Ardy a jmou se realizovat to, co bylo ponejprv načrtnuto Hudbou. Nejmocnější z Ainur, Melkor, však propadne sebestřednosti, a myslí si, že nejlepší hudbu, a posléze nejlepší tvoření, je takové, které vzniká z jeho vlastní vůle bez ohledu na činnost a vůli ostatních. Již při Hudbě samotné to způsobuje kakofonii a později v Ardě to přivodí hrozné války a tragédie. Činí to svět věčně pokřiveným a strastným. Ainur, kteří sestoupí do světa (těm se říká Valar), v něm pak plní roli bohů a snaží se svět učinit krásným místem pro život, zatímco Melkor plní roli Ďábla a je zdrojem hrůzy a neštěstí, protože usiluje celý svět uchvátit po sebe. Valar mají moc utvářet svět dle svojí vůle (a protože patří mezi síly dobra, tak to dělají podle vzoru Hudby), ale jeden aspekt Stvoření jde zcela mimo ně – příchod elfů a lidí. Ten je v režii Erua. Elfové a lidé tak nejsou výtvory bohů, ale vyšší síly, která stojí mimo svět a garantuje celou realitu. Jejich vůle je svobodná a Valar to musí respektovat. Hlavní rozlišnost lidí a elfů spočívá v tom, že elfové přišli na svět dříve a jsou nesmrtelní, zatímco lidé procitli až tehdy, když vyšlo poprvé slunce, a jsou navíc smrtelní. Elfí duše je svázána se světem, zatímco lidská po smrti odchází kamsi mimo okruh Ardy.

Toto budiž tedy extrémně zkrácená a zjednodušená verze Tolkienovy „kosmologie“. Sám Tolkien, když svůj mýtus shrnuje ve dvou různých dopisech, tak se nedostane nikdy pod tři strany plné jmen, věků a naznačených příběhů. Dnes již na téma Tolkienovy mytologie existuje nesmírně bohatá sekundární literatura (několik nejdůležitějších titulů najdete na konci textu). Zde však nemáme prostor na to, se mytologii věnovat nijak zevrubně, snad jen zkusit z ptačího pohledu říci pár poznámek k tomu, čemu se takováto mytologie podobá v našem světě.

Svojí strukturou je Tolkienova kosmologie nepochybně monoteistická. Ve srovnání s křesťanstvím ale vyjevuje určité prvky, které ji posouvají směrem na jednu stranu k polyteismu a na druhou ke gnosticismu. Polyteistický prvek je v Silmarillionu přítomen v postavách Valar, kteří plní v mnohém role bohů, jak je známe z antického Řecka nebo pohanské Skandinávie – Vala jménem Manwë je král bohů podobný Diovi, Yavanna je paní plodnosti podobná Démétře, Tulkas je bojovník podobný Hérakleovi, Mandos je vládce mrtvých podobný Hádovi atd. Struktura Jednoho skrytého Boha, který stojí nad světem, a plurálního panteonu specializovaných bohů dost upomíná na „kosmologii filosofů“, kterou známe z klasických polyteismů, např. řeckého či indického, kde se poměrně záhy objevují myslitelé, kteří tvrdí, že za pluralitou bohů uctívaných lidmi se skrývá jakési tajuplné Jedno, které je zdrojem vší mnohosti.

Jakmile ale uvedete na scénu Jedno (které je obvykle vykresleno jako „dokonalé“), ihned se vynoří problém Zla. Jak je možné, že toto dokonalé Jedno (ať už osobní, jako v křesťanství nebo u Tolkiena, nebo neosobní, jako u novoplatoniků nebo v indických upanišadách) je počátkem a stvořitelem světa, v němž je tolik utrpení, bolesti a zla? Zde se odpovědi různých kosmologií liší. Křesťanství má příběh o pádu člověka a prvotním hříchu. V době vzniku křesťanství ale existovaly konkurenční tradice, které přinášely jiné vysvětlení, a to byli již zmínění gnostici.

Podle gnostiků bylo na počátku Jedno (zvané také Hlubina), které bylo dokonalé, a to ze sebe zrodilo bytosti zvané Aióny (pozoruhodná, ale nejspíše náhodná, podobnost s „Ainur“), které jsou stejně jako u Tolkiena individualizované aspekty Jednoho. Tyto Aióny vytvářejí vždy páry a dohromady jsou ve stavu kolektivní harmonie zvané Pléróma, „Plnost“. Poslední z Aiónů, Sofia, se ale rozhodne plodit bez svého párového doplňku a bez spojení s celkem Plérómatu. Výsledkem tohoto aktu oddělení a částečnosti je to, že zplodí monstrum, „Potrat Noci“, a to je podle gnostiků Jahve, Démiúrgos, bůh stvořitel.

Sofie, která se za svůj potrat stydí, jej ukryje do oblaku, takže Jahve nemá ponětí o tom, že existuje cokoliv jiného než on sám, a začne se považovat za jediného pravého boha a tvořit fyzický svět, který je kvůli jeho vlastní částečnosti a padlosti plný utrpení a nevědomosti. Zároveň má ale sám v sobě ukryté prvotní světlo Plérómatu, protože z něj pochází, a toto světlo je v jím stvořeném světě zamčeno jako v žaláři. A protože toto světlo volá o pomoc, přicházejí z Plérómatu poslové s cílem jej vysvobodit a tito poslové jednají takříkajíc „guerillově“ přímo pod rukama despotického pána světa a nabízejí střípkům světla, tedy lidským duším, pravé poznání o tom, že tento svět je vězení a že existuje úniková cesta v podobě gnostického učení a praxe.

Jak je možno vidět, Tolkienův svět není rozhodně čistě gnostický, protože stvořitelem světa zůstává Eru, svrchovaná a dobrá bytost, a svět tedy není vězením (alespoň tak nebyl původně zamýšlen). Stejně jako u gnostiků zde ale nacházíme jakýsi vyšší svět nad fyzickým světem, v němž se pohybují netělesné andělské či božské bytosti a stejně jako u gnostiků je počátkem zla odpojenost jednoho z Aiónů/Ainur od celku a jeho egoistická touha tvořit jen ze sebe. Je paradoxní, že v této touze je vlastně onen Ainu podobný Eruovi, který také tvoří jen ze sebe. Podle Tolkiena je dokonce Melkor nikoliv poslední, ale první z Ainur, největší z nich a držitel nejvíce darů, řekli bychom tedy „nejpodobnější Otci“. Přesto, nebo právě proto, je právě on Padlý. V tomto ohledu je zas podobný křesťanskému Luciferovi, který je „první mezi anděly“.

Přestože Tolkienova Arda není Démiúrgovým vězením v gnostickém slova smyslu, má k němu napůl nakročeno, což je vyjádřeno konceptem „Melkorova prstenu“. Celá Arda je v jistém smyslu obřím Prstenem Moci temného Melkora, protože přelil velkou část své moci do samotné látky světa ve snaze se jí zcela zmocnit. I když je na konci Prvního věku světa podle Silmarillionu Melkor vyhnán za hranice světa do Prázdna, na světě stále zůstává jeho vliv. Arda je pokažená a díky tomu mohou lidé kdykoliv také podlehnout pokažení. Teprve až na samotném konci věků, kdy budou všechny Eruovy děti zpívat Druhou Hudbu Ainur, bude svět konečně zahojen.

Tolkienovská spiritualita

Síla mytologické vize obsažené v Silmarillionu a pozoruhodná konzistence jím vybudovaného světa, včetně jazyků a historie, stejně jako náznaky toho, že Tolkien dílo spíš zapsal, než napsal, nakonec vyústily v to, že na světě již od šedesátých let existují komunity, které praktikují různé formy „tolkienovského náboženství“, tj. např. skutečně vzývají Erua, mluví k Valar či se k nim modlí a věří v to, že Tolkien popisuje skutečnou minulost našeho světa. Tyto skupiny věřících se pohybují na celé škále: od extrémně iracionálních až po komunity s propracovanou a reflektovanou teologií a praxí. Mezi těmi iracionálnějšími lze zmínit například jednu skupinu, která se v šedesátých letech v Nevadské poušti pokoušela vykopat Minas Tirith (fiktivní město z Pána prstenů), nebo dodnes existující skupiny, které věří, že existuje „elfí gen“ a že právě oni ho mají. Na druhém konci spektra jsou lidé, kteří věří, že Tolkienovo dílo je v nějakém smyslu inspirované (tedy „zjevené“) a provozují náboženskou praxi, která obsahuje prvky známé z většinových náboženství (modlitba, meditace) případně z New Age tradic (rituály, věštění), a mají-li vyložit svou víru, kombinují často elementy hlubině-psychologického výkladu, antroposofie a novopohanství.

Tolkienovo dílo tedy nemá jen nadšené a věrné čtenáře a fanoušky, kteří jej berou pouze jako krásnou literaturu, ale stojí také u počátku jednoho z nových náboženských směrů. Tato dvojtvářnost velmi dobře ilustruje ambivalenci samotného díla, které stojí na pomezí „literární mytologie“ a „reálné mytologie“. Tolkien je de facto zakladatelem žánru fantasy a jako takový stojí na hranici mezi světy – v jeho díle se teprve hledá, co to fantasy má být. Během hledání se alespoň v Tolkienově případě jasně ukazuje, že jednou z nejdůležitějších přísad fantasy je znovuoživení mýtu. Tolkienovou původní motivací je doplnit mýtus, který podle něj chyběl anglické literatuře, avšak po vydání a úspěchu Pána Prstenů s údivem zjistil, že mýtus chyběl všem, že po něm prahnou milióny čtenářů žijících v odkouzleném moderním světě.

Přestože po Tolkienovi přišly stovky dalších autorů, kteří přinesli fantasy světy plné elfů, čarodějů, skřetů a temných pánů, Tolkien zůstává nepřekonán a jedinečný. Nikoliv proto, že byl prvním (ve skutečnosti úplně prvním nebyl, i před Tolkienem existovali autoři, jejichž příběhy obsahovaly podobné elementy), ale právě proto, že jeho setkání s mýtem mělo existenciální charakter. Že byl napůl autorem beletrie a napůl tlumočníkem mýtu.

Závěr

Jak již bylo řečeno výše, bohatství témat spojených se světem a tvorbou JRR Tolkiena je téměř bezbřehé. Na předchozích stranách jsme letmo nahlédli do tří ze stovek možných sálů – na jedné straně jsem shrnul něco málo o roli Christophera Tolkiena, který nás nedávno opustil, na druhé straně nabídl pár reminiscencí na Tolkiena v českém samizdatu a o mé vlastní cestě k překladům Tolkienových děl a na třetí straně předestřel několik postřehů o Tolkienově mytologii, kosmologii a spiritualitě, protože to jsou aspekty díla, které mohou být překvapením pro toho, kdo zná jen Pána prstenů či Hobita a blíže se o dílo JRRT nezajímal.