Nova et vetera: Tak se nazývala řada sborníků, které vydával Josef Florian ve Staré Říši od roku 1912, namísto dřívější řady Studium, do níž svého času vydatně přispíval i mladičký Jakub Deml. „Nova et vetera“, „nové věci a staré věci“. Sestava sborníků bývala přerozmanitá, přece však základní struktura podobná, totiž „vetera et nova“: Nejdříve „staré věci“, tedy překlady klasických duchovních textů starokřesťanských, středověkých či barokních. Poté „nové věci“, tedy moderní texty filosofické nebo beletristické, a to překladové i původní. Obvyklý závěr sborníků by bylo možnost nazvat „novissima“, „nejnovější“, protože v nich hovoří Florian, Deml nebo někdo jiný ze staroříšských o vlastních záležitostech, o životě komunity, o chystaných knihách a obzvláště o sporech s nepřáteli všeho druhu. Také tedy s nepřáteli „novými i starými“.

Nova et vetera: Tak by mohl znít také alternativní název Demlových Šlépějí, sborníků zjevně inspirovaných těmi staroříšskými. Obzvláště to platí pro ona čísla Šlépějí, vydaná od jara 1919 do jara 1921. Nejprve „vetera“, tedy autorovy překlady starých mystiků a teologů (v šestém svazku Bernard z Clairvaux a Dionýsius Kartuzián, v sedmém svazku Robert Bellarmin). Poté „nova“, tedy texty beletristické či esejistické: Kromě vlastních textů pořadatele texty jeho osob nejniternějších (Pavla Kytlicová), přátel toho času blízkých (Jaroslav Durych) i jen letmých (František Odvalil); texty jeho ctitelů a napodobitelů (Miloš Dvořák, Rudolf Suchý); či texty „svědků“ jeho slovenského pobytu (Stanislav Todt) a vůbec věcí slovenských (Júlia Piesocká). Na závěr pak „novissima“ – tedy pokračování „bílé knihy“ autorových (obvykle žabomyších) válek. Té knihy, která předtím vyplnila první trojici Šlépějí – a ještě předtím Rosničku – a ještě předtím Demlovy příspěvky do staroříšského Studia. Ve čtvrtých Šlépějích nese soubor název Slovo závěrečné, v šestých Aby se do toho vidělo, v sedmých Zametám před svým prahem, Co píšou přátelé a Závěrečné slovo vydavatelovo, v osmých Pata, špička, celá noha.

Tuto strukturu ovšem Deml porušuje, kdy chce a jak chce. Ve čtvrtém svazku je teologická klasika nahrazena Demlovou studií Příroda v díle Otokara Březiny; jeť tedy Březina prezentován coby duchovní klasik rovnomocný oněm pradávným. Osmý svazek začíná rovnou beletrií. Pátý svazek se vymyká vůbec, neboť ten obsahuje sesypání básní, vzniklých po Prvních světlech a sesypaných později ještě jednou, spolu s ještě novějšími, do Veršů českých (1938). I v této totální libovolnosti či chaotičnosti je Deml zcela „staroříšský“…

Nova et vetera: Tak by ovšem mohl znít popis Demlova duchovního světa v éře Šlépějí IV–VIII, shrnutý do jednoho hesla.

„Staré“ je v něm mnohé: Staré zbožňované vzory (Březina), staří přátelé (Šalda, Durych, Bílek), staří nepřátelé (biskup Huyn a celá prorakouská hierarchie, páteři Hodr a Koubek a celé společensky úspěšné kněžstvo).

Stará je vášeň pro mystiky. Staré je rovněž „nadinterpretování“ textů Otokara Březiny, jako by byly opravdu posvátným textem, v němž každá iota skrývá mystické tajemství. To, co provede Deml ve studii Příroda v díle Otokara Březiny v Šlépějích IV, dovede do důsledku, ba až do absurdity a nechtěné parodie jeho obdivovatel, student a budoucí kritik Miloš Dvořák, ve studii Pohádky v díle Otokara Březiny ve Šlépějích VIII, klada vedle sebe Březinu a Erbena…

Staré je konečně i vtahování „soukromých“ a „náhodných“ osob, svých korespondentů a sousedů a dobrodinců i lidí jen opravdu kdesi letmo potkaných a nedobrovolně vstupujících do literatury „schodištěm pro služebnictvo“.

Ale jsou tu i osoby nové a témata nová. Nový je nejen vztah s Pavlou Kytlicovou, druhou ze čtyř Demlových fatálních žen. Nový je, pro literaturu podstatněji, způsob, jakým se tento vztah vtěluje do Demlova psaní. Ne už vznešená mysticko-erotická stylizace „sestry“, jež je současně nevěstou, v duchu Písně písní, jak to bylo v případě první ženy, Elišky Wiesenbergerové. Naopak, prezentování Kytlicové jako praktické a obětavé „mamičky“; realistické (což neznamená historicky věrné a faktograficky přesné!) popisy společných zážitků a patálií na cestách mezi Šternberkem, Topolčiankami a Bělou pod Bezdězem; citování všednodenních dialogů s Kytlicovou; a dokonce publikování literárních textů samotné Kytlicové – přesněji, textů podepsaných „Pavla Kytlicová“. Deml byl přinejmenším do nějaké míry jejich spoluautorem.¹ Tento realismus se ve třicátých letech radikalizuje až v naturalismus v sérii textů, psaných po smrti Kytlicové a líčících mimo jiné její umírání. Tam se zradikalizuje i okázalé předvádění infantility této vztahové konstelace, které je nicméně naznačeno již zde:

Ing. Stanislav D. Todt říká mně „bratře“, je-li to v dopisech, a „Jatoubtu“, je-li to ústně, a Pavle Kytlicové „maminko“.
(Šlépěje VII).

Pokud pro mikrodějiny Demlovy sebemýtizace je novost Kytlicové tou hlavní novostí Šlépějí IV–VIII, pak pro duchovní makrodějiny české a československé přicházejí novosti daleko důležitější: nový stát; prudké církevní a náboženské pohyby jeho úvodních let; Slovensko; židovství. To proto mohou být Šlépěje IV–VIII nazvány plným právem ŠLÉPĚJEMI ČESKOSLOVENSKÝMI.

Základní Demlův postoj k novorozenému Československu je kladný až nadšený, jak to manifestuje závěr Šlépějí čtvrtých neboli prvních „republikánských“:

Sloužil jsem dnes mši svatou za Tomáše Masaryka, chci říci, za našeho presidenta. Má svátek. Můj otec, dej mu Bůh nebe, měl Masarykův obraz na zdi, orámovaný trikolorou a naučil svou jednoroční vnučku odpovídati na těchto dvé otázek: „Kde je Pámbiček? – Kde je Masaryk?“

Deml splývá se všeobecnou kvazináboženskou euforií oněch počátků natolik, že se na konci téhož odstavce dopustí výroku, označitelného z hlediska nejen katolické, ale vůbec křesťanské ortodoxie ze těžké rouhání: „To ti chtěl říci tvůj děd, uče tě znáti Tomáše Masaryka a nazývaje ho naším spasitelem.“ Jistě, Deml není mezi dobovými literáty zdaleka osamocen v blouznění této masarykovské mystiky, viz třeba soudobé výroky Arne Nováka.² Jest ovšem mezi nimi osamocen tím, že je píše coby spisovatel a římskokatolický kněz, a dokonce že je těsně připojuje k tak výsostně římskokatolickému motivu, jímž je mše.

Pro Demlovu tvorbu ovšem z této euforie mnoho nevyplynulo. Báseň Vítězům. Na přivítanou našim legionářům ze Šlépějí VII, původně otištěná ve sborníku Národ legiím (1920/1921), je spíš zajímavým dokumentem, jak se autor pokouší použít svou (a Březinovu, a žalmovou), notně již zmechaničtělou rétoriku opěvání kosmických vyvolenců, pro naprosto odlišný objekt oslavy.

Že ovšem Československo naprosto není březinovskou ani biblickou obcí vyvolenou a duchovně jednotnou, ukazují už první dny a týdny nového státu. V nich dojde k událostem tak rozdělujícím, jako je stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a k množství dalších kontroverzí mezi jednotlivými ideovými tábory, jak je výstižně popisuje kupříkladu Ferdinand Peroutka v Budování státu (1933–1936). Jak se staví Deml k nim?

Předně se zcela distancuje od katolického milieu. Ukazuje se to na mnoha a mnoha příkladech, možná nejvýrazněji na právě připomenuté kauze mariánského sloupu. Pro české římskokatolické milieu, nebo přinejmenším pro jeho konzervativnější a tradičnější část, byl tento akt symbolického vandalismu povýšen na ještě symboličtější akt násilí vůči celé římskokatolické církvi, jejího vystrčení na okraj společnosti a možného příštího pronásledování. Celých sto let od stržení sloupu vydrželo mnohým českým katolíkům naříkání nad touto křivdou a zaříkání pomsty „uražené“ Panny Marie. Dokonce právě v době psaní tohoto článku znovu eskalovaly snahy části katolického milieu vztyčit na Staroměstském náměstí novodobou napodobeninu sloupu, ať to stojí, co to stojí, po dobrém či po zlém.³

A co na to Deml?

Naříkáte, Farizeové a Zákonníci, nad osudem „Mariánského Sloupu“ pražského, ale vy, Huynové, vy Skrbenští, vy Kleinové, vy Tvarůžkové, vy Habsburkové: pobořili jste tisíce a statisíce „mariánských sloupů“ duchovních, což jest milionkrát zločinnější a plným právem může se takto říci, že ten mariánský sloup v Praze strhovaly ruce vaše, vy svatokrádežní nájemníci. Strhovali jste jej tři sta let, až se vám to konečně podařilo a teď to svádíte na nevěrce, vy mnohoplodní otcové nevěrců! Nejedná se vám o víru, která hyne tím, že jste na místech, kde vás ani Kristus, ani národ nechce, nejedná se vám o víru, nýbrž o panování, nejedná se vám o evangelium, nýbrž o porobu Čechů!

Tak pravil Jakub Deml ve Šlépějích VI. Jeho horlení proti horlitelům proti stržení mariánského sloupu celkem zapadlo. Zato jiná jeho invektiva proti římskokatolickým klerikům, kteří želeli stržení starého Rakouska, se vztyčila v dlouhotrvající kauzu, která se řešila jak v římskokatolické církvi, tak v sekulární veřejnosti. Šlo o „kauzu Tvarůžek“. Deml byl pozván do Třebíče na kněžskou schůzi, na níž podle jeho svědectví farář Arnošt Tvarůžek a další duchovní „uklidňovali“ své spolubratry, že nový bezbožný stát nepotrvá a Rakousko se tak či onak vrátí. Deml své svědectví publikoval – a dotyční se ohradili – a tak dále, jak bylo lze očekávati a jak se k tomu Deml ve Šlépějích znovu a znovu vrací.

„Kauzu Tvarůžek“ lze jistě pokládat za náhodnou – za jeden z mnoha příkladů autentického smýšlení části římskokatolického kléru oněch let, a ovšem za příklad Demlova smýšlení oněch let. Nejen „Tvarůžek versus Deml“ – ale „klérus versus Deml“:

Autorita-hierarchie jest jako Jan Křtitel a ten prohlásil o sobě a o Kristu: „On musí růsti, já pak menšiti se!“
(Šlépěje VI).

Či:

Spisovatel „Listů anonymních“, svědomitý pozorovatel života, jak víte, přesvědčen jest, že jest ještě příliš mnoho kněží
(tamtéž).

Či:

V Křeseticích dal farář (toť se rozumí, že katolický) kozlovi jméno „Habrman“ a kozu volá jménem „Alice“. Jakub Deml žasne, že tento „duchovní otec“ není dosud suspendován nebo aspoň zavřen do prasečího chlívka, kam svou konfesí jistě patří, proti čemuž sotva by mnoho namítal i republikánský vlastenec, ač spolubratr, Arnošt Tvarůžek, jestli právě nebečí nad tím „Mariánským sloupem“.
(tamtéž)

Všeobecného zhnusení z římskokatolického kléru není ušetřen dokonce ani papež: Výrok „to není řeč papežova, to mluvil Wilson ke kongresu“ (Šlépěje VI) zní hořkým zklamáním nad tím, že pro mír a pro svobodu Čechů a Slováků se nezasadil Benedikt XV., ale autorita dočista jiná, dočista světská.

„Nova et vetera“, ještě jednou: V kontextu nejnovějšího rozhořčení nad kněžstvem českým nabývá aktuality i Demlovo překládání starých duchovních textů latinských. Neboť pokud je z Bernarda z Clairvaux otištěn ve Šlépějích IV výklad mariánského, ano vlastně Mariina biblického hymnu Magnificat, v němž kněz dvanáctého století horlí proti posedlosti svých spolucírkevníků mocí a majetkem – není to jen dokument o církevních dějinách dvanáctého století. Je to i Demlovo slovo k církevním dějinám jeho vlastní doby. Mariino Magnificat zaznívá v českém kontextu počátku dvacátých let tak, jak zaznívá ve světě v kontextu teologie osvobození:⁴ jako hymnus duchovního vítězství nad světskou mocí kléru. Jako hymnus revoluce.

Revoluce? Ano, revoluce. Jedním z ideových táborů v česk(oslovensk)é společnosti po roce 1918 je ten levicově revoluční. A právě tento tábor se nyní Demla zastává, konkrétně časopis Socialistická budoucnost v „kauze Tvarůžek“. A Deml nejenže se zastání z této strany nebrání, nýbrž uvažuje – či spíš aforisticky a často provokativně komentuje –, co má s tímto táborem společného.

U Demla zaznívá nota, že revolucionáři jsou jakýmsi nástrojem Božím, který má potrestat zhůvěřilou církev. Ve Šlépějích VII dlouze cituje pasáže o církevním bohatství z knihy Rozluka církve a státu, kterou napsal aktivista Volné myšlenky Jaroslav Štych. Dobrá slova najde i pro sociálně demokratické radikály, budoucí komunisty:

A takový Muna, Stivín, Šmeral jest škůdcem na roli té, pokud jest tvořivým záporem toho duchovního.

Sebe sama pak klade ne sice do řady aktivních sociálních revolucionářů – ale do řady těch, za něž revolucionáři bojují:

[…] také my, které chudý dělník klamně počítá mezi „pány“, ale pravý pán dobře mezi „dělníky“. Tak napsal Jan Neruda v r. 1890 o sobě a – hádejte, o kom ještě. Já to mám narafičeno ještě méně záviděníhodně, protože jezdívám třetí třídou.

Tak pravil Jakub Deml ve Šlépějích VI, a ve Šlépějích VII dodal:

Proč jsme se dali ke komunistům.

Zvláště poslední výrok je samozřejmě čirou provokací. Celá tato sebestylizace do chudého, jehož přirozenými spojenci jsou levičáci a revolucionáři, však má hluboký i široký kontext. Hluboký je kontext podobné sebestylizace Léona Bloye a v jeho stopách sebestylizace Josefa Floriana: já chudý – já trpící – já osamocený – já vyvolený – já proletář, PROTOŽE skutečný katolík. Široký je kontext soudobého „nahlížení přes zákopy“, které probíhá na počátku dvacátých let: Někteří revolučně naladění literáti, s Jiřím Wolkerem v čele, užívají náboženských metafor a někdy slévají „to revoluční“ a „to náboženské“ do zvláštního amalgámu – a někteří katoličtí literáti vyjadřují sympatie k proletariátu, někdy i přímo k revoluci a/nebo ke komunismu. „Někteří“ – konkrétně Demlův tehdejší přítel Jaroslav Durych, který tyto sympatie vtělí do cyklu próz, počínajícího Třemi dukáty (1919), o nichž mluví i ve Šlépějích IV, i do cyklu esejů, vrcholícího Estetikou proletariátu (1925).⁵

Mezi Durychovým a Demlovým literárním proletářstvím jest ovšem dvojí rozdíl. Za prvé, Durych v „proletářsko-revolucionářském“ klíči poměrně dlouho a poměrně systematicky tvoří, než se mu toto téma vyčerpá – kdežto Deml si jen „proletářsko-revolucionářsky“ ulevuje a uplivuje, ale ne více. Pokud se ve Šlépějích VI zdá, že je zaděláno na velké téma a třeba i velké dílo – následující Demlovy knihy se obracejí zcela jinam. A za druhé Durych se rozněžňuje nad krásnými chudými dívkami – kdežto Deml jen sám nad sebou.

Hnutí levicové, socialistické a brzy i komunistické však není jediným revolučním hnutím prvních let republiky. Vedle „velké“ revoluce proletářské někteří chtěli i „malou“ revoluci v rámci římskokatolické církve. Není celý český klérus prorakouský: Jiná jeho část, v čele s Jindřichem Šimonem Baarem, zakládá ještě ve dnech rozpadu Rakouska-Uherska Jednotu katolického duchovenstva, která stojí jednoznačně na straně republiky, vítá Masaryka a žádá reformy římskokatolické církve. Když Řím zareaguje odmítnutím, výhrůžkami a tresty, zakládají radikální reformisté, už bez J. Š. Baara, novou Církev československou.⁶

Celé toto dramatické dění probíhá v letech, kdy Deml vydává Šlépěje IV–VIII. Věnuje mu nemalou pozornost i Peroutka v Budování státu. Deml si naopak jen okrajkem a nepřímo řekne své, a to v pasáži Šizma! ve Šlépějích VII. Když biskupové označili hnutí za schisma čili církevní rozkol – Deml opáčil: To ne Jednota, ale prorakouští hierarchové konali, ba stále konají rozkol:

Schisma je vůbec dítko teroru, co dím! schisma je panchart teroru! schisma, ano, schisma, nastojte, jest samo v sobě zároveň zárodkem a patriarchou – bolševismu! Nesmíte se ptát, co zavinilo Trockého, co zavinilo Lenina, nýbrž ptejte se, co Lenin a Trocký napáchali a co ještě napášou! Tak se má ptát, kdo není socialistou a tedy zrádcem národa… Nuže, schisma jest nízký (kaplanský, farářský) bolševismus a ten sám sebou se zatracuje a poráží! […] Austrokatolicismus byl schismatem našich biskupů.

Demlovi je tedy kauza reformní Jednoty a jejího odsouzení dobrá k dalšímu útoku na prorakouský klérus – ale neřekne nic dobrého na adresu Jednoty samé, natož Církve československé. Neřekne nic dobrého, třebaže Jednota fakticky smetla jeho staré nepřátele, veleproklínané biskupy Huyna, Kleina a Skrbenského. Neřekne nic dobrého, třebaže Jednota je pro republiku a pro Masaryka. Neřekne nic dobrého, třebaže jedním z ústředních požadavků reformistů je zrušení celibátu – což je v této době jednoznačně i Demlův postoj:

Z této příčiny ve zrušení nuceného celibátu vidím zdravý pokrok, ale i z toho důvodu, že nemravné je všecko, co jest proti přírodě a žádné dobro nemůže nahraditi zla zplozeného ze lži a proti zákonům přirozeným, které do všech bytostí Tvůrce dal a jim tedy je i podrobil. […] Návod. Chyťte slepici, strčte jí hlavičku pod křídlo, motejte jí pět minut v povětší, položte ji na zem a řekněte „celibát“. Nebude-li z ní za tu dobu lokaj, opakujte pokus.

Tak pravil Jakub Deml ve Šlépějích VI, a ve Šlépějích VII přidal zoufalý výrok kněžské samoty, jež se mu děsivě připomněla při setkání se slovenskou holčičkou:

Jak se to stalo, že my jsme tři, Anka, Marka a Cilka a ty jdeš domů a žádné dítě tě tam nečeká? Tady máš ještě nás, na nějakou tu minutu, ale co potom? Jaký to strašný život bez dítěte, vždyť ta ryba a ten rak – to nic není! Byl tam u vás na Moravě nebo v Čechách, či odkud jsi, ty, který se nazýváš knězem – co to je? – byl tam u vás Herodes?

Proč Deml neřekne o reformistech nic dobrého? Že jsou i oni jeho starými nepřáteli, že jim ještě v době Katolické moderny spílal v listech rozesílaných kdysi ze Staré Říše – to by nebyl důvod dostatečný. Deml přece umí měnit postoje k lidem, k dobrému i ke zlému.

Ne: Deml neřekne nic dobrého, protože nepřátelé jeho nepřátel se nestávají automaticky jeho přáteli. Deml neřekne nic dobrého, protože bývalí modernisté a dnešní reformisté, natož zakladatelé Církve československé, natož ti, kdo odešli z Katolické moderny až k Volné myšlence (jako jedenkrát letmo zmíněný Ladislav Kunte) nemohou být jeho přáteli – protože on se stále pokládá za římskokatolického kněze. Navzdory všemu spílání blbé hierarchii, navzdory vší ironii i hořkosti na adresu celibátu stále pokládá onen status kněze za bytostnou součást své osobní identity.

Svým jednáním i svými politickými a společenskými názory již Deml fakticky opustil římskokatolické milieu. Obklopen a podporován je lidmi, kteří je opustili rovněž, ať jsou to oni výše zmiňovaní levičáci, nebo makrodějinám neznámí podporovatelé, jako je mecenášský ubytovatel z Bělé pod Bezdězem Karel Josef Pravda („Pan Pravda […] z Církve vystoupil už na gymnáziu, ale mne si neoškliví, aniž se za mne stydí a přijdem-li do hospody, vždycky za mne platí a vůbec mi přeje.“). Nemůže však, nechce se odhodlat k tomu, aby udělal ještě další, mnohými kolem něj očekávaný krok, a opustil ho i formálně. Opuštění kněžského stavu a/nebo římské církve je pro něj červenou linií:

Vloni vstoupil jsem do „Republikánské ligy“ a letos poslali mně jakýsi tiskopis, ve kterém mne vyzývají, abych vystoupil z římsko-katolické Církve. Tím okamžikem, kdy jsem četl tuto výzvu, vystoupil jsem z „Republikánské ligy“.

Tak pravil Jakub Deml ve Šlépějích VII. V reflexích v témže svazku vyvrcholil konflikt jeho dvojjediné identity vnitřní i společenské, tedy identity republikánského nadšence, který nesnáší celé klerikální prostředí – ale který současně zdůrazňuje, že zůstává římskokatolickým knězem.

A tak mu asi není pomoci.