Jste stoupencem / stoupenkyní používání politicky korektního vyjadřování? Proč ano? Proč ne? A jak ve vztahu k politické korektnosti vnímáte atmosféru, která panuje ve veřejném prostoru v České republice?

Záleží na tom, co se politickou korektností rozumí. Ten pojem je v českých poměrech velmi gumový, z různých reakcí na články například na našem webu zjišťuji, že zřídkavé není ani naprosto protikladné chápání. Pokud se jím ale rozumí slušnost, obyčejná lidská slušnost, pak jsem jejím stoupencem. Agresivity a sprostoty je náš veřejný prostor plný. Používá se běžně jazykový materiál, nad nímž se otřásám štítivostí. Lidé vykřikují vulgarity a mají zřejmě pocit, že realita si jiné označení nezaslouží. Zapomínají, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jako by všem těm mluvkům a šrajbrům nedocházelo, že tím, co vypouštějí do sdíleného prostoru, společenskou realitu teprve tvoří. Jakou si ji uděláme, takovou ji budeme mít. Brutalita není lék.

Politická korektnost je ustálené lhaní, nikoli forma zdvořilosti. Za zdvořilost bych se přimlouval a všemi silami se o ni v životě snažím. Mělo by být přísně zakázáno záměrně urážet příslušníky jiných národů, náboženství, ras, pohlaví atd., ale všech stejně; to, co provádíme, je zcela podobné pokrytectví minulého režimu – někteří jsou „chráněni“, na jiné se může útočit po libosti. Výsledkem je pokrytectví a ovocem příliš velkého pokrytectví je v posledku společenský krach…

Rozumím dobromyslným motivacím pro politicky korektní vyjadřování. Bylo by to jistě krásné, kdybychom dokázali napravit jazyk, a tím i všechny mrzutosti mimojazykové skutečnosti. Jenže to, co stojí proti strůjcům ušlechtilejšího jazykového a potažmo společenského řádu, je jazyková pragmatika. Tu si lze představit jako záludnou energii, která je schopná hodnotově přepólovat, zesměšnit a znemožnit sebenevinnější výrazivo. Navíc zde ve střední Evropě máme spíše než se svobodou slova zkušenost s jejím nedostatkem a s tím souvisejícím přejmenováváním kdečeho. Tedy dobře víme, že potíráním „pánů“ (pohříchu nejen v jazyce) jsme se sobě rovnými soudruhy opravdu nestali. Idea politické korektnosti navíc vytváří ten nepříjemný efekt, že pouhá tucha o její existenci dává povstanout jejím potíračům, kteří lidu sdělují dosud utajované konspirační pravdy. Těchto demagogů a manipulátorů král navíc zrovna sedí na Hradě, tedy jde o praktiku zcela oficiální. Politická korektnost je prostě na pošramocenou společnost nejen krátká, ale nepřímo jí i zajišťuje prosperitu.

Politickou korektnost považuju za převážně prospěšný vynález 80. let, ačkoliv se termínu, jak známo, začalo v USA užívat jako sebekritické ironie a dodnes je nejrozšířenější jeho pejorativní sémantika. Nicméně platí-li za hulvátství používat třeba o různých skupinách obyvatel hanlivá označení, působí to společensky příznivě. To ukazují i české poměry, které jsou v tomto ohledu ve srovnání s mnoha zeměmi Evropy zaostalé, jak ukazuje i slovník plný pokleslých sprostot a urážek, užívaný veřejně činnými osobami. Jiná věc je, že politická korektnost ze své podstaty vybízí k tomu, aby byla porušována, a děje-li se tak v rámci opodstatněných provokací (třeba v umělecké tvorbě), je to jen další naplnění smyslu této konvence, která je samozřejmě mnohým a mnohdy k smíchu, jako většina konvencí.

Samozřejmě jsem zastánkyní toho, aby jazyk našich institucí a lidí, kteří je reprezentují, vyjadřoval respekt a uznání všem jedincům a skupinám. Samotný koncept politické korektnosti je ale problematický, protože se jedná o velmi minimální požadavek. Termín politická korektnost je navíc často dezinterpretován jako nějaké umělé omezování svobody veřejného projevu. Já v tom ale nevidím nic špatného, naopak je dobře, že nežijeme ve zcela chaotickém světě, kde je vše dovoleno, a že sdílíme určitou morálku, která našemu jednání a vyjadřování určuje hranice. A tyto hranice se samozřejmě vyvíjejí v čase. Hybatelem progresivních společenských změn jsou ovšem jen zřídkakdy vládnoucí vrstvy, jejichž zájmem je udržení statu quo. Pozitivní společenské změny jsou výsledkem společenských bojů mimo centra moci, jež zpochybňují tzv. zavedené pořádky, a tak je tomu i ve vývoji jazyka. To, že je nutné neustále upozorňovat, že je nepřijatelné, aby oficiální jazyk hlavních sociálních a politických institucí diskriminoval některé skupiny, byl xenofobní či znevažující, je smutnou ukázkou toho, že naše společnost není tak civilizovaná, jak bychom si přáli či jak ji někteří prezentují zejména v hyperbolickém kontrastu k jiným kulturám. Trochu zjednodušeně můžeme říci, že nejhlasitější odpůrci politické korektnosti mají vlastně problém s tím, aby přistupovali ke všem lidem jako k rovnoprávným jedincům a aby se neuchylovali ke skupinově stereotypním dehonestacím. Což je bezesporu zneklidňující tendence, protože od verbálního násilí může být k fyzickému násilí jen krok, jak jsme nedávno viděli v Praze.

Politicky korektní vyjadřování vnímám jako způsob, jak se vyvarovat jazyka moci, nadvlády či nenávisti. Používání bezpříznakových tvarů oproti emotivně zatíženým, pejorativním označením znesnadňuje šíření a vzbuzování nenávisti. Není to nic nového – podobný princip, jaký dnes uplatňujeme při polit-korektním vyjadřování, používali už naši předci, když např. děsivému a nebezpečnému zvířeti říkali „medvěd“, „zmije“ či „lasice“, nebo když vymýšleli náhradní výrazy pro původní označení genitálií a proces jejich interakce. Problém nastává v okamžiku, když se přijde s nápadem udělat z pravidel politické korektnosti obecně závaznou normu. Institucionální zásahy do jazyka, předepisující, jak se má mluvit, bývají zpravidla zkratkovité a neproduktivní. Politická korektnost pochopitelně nepatří do umění. Literatura má výsadu pojmenovávat věci bez eufemismů a bez obalu. Děsí mě představa politicky (hyper)korektního editora, který upravuje Huckelberryho Finna od Marka Twaina nebo třeba Ševčenkovy Hajdamaky.

Jsem velkým nepřítelem politické korektnosti, charakterizoval bych ji jako ohleduplnou nepravdu. O problémech se nemluví otevřeně a pravdivě, a to znamená, že se pak tyto problémy ani neřeší. Lidem se neměří stejným metrem: o někom se hovoří pouze kladně a nesmí se říci nic byť jen nepatrně kritického – to je hned člověk nálepkován jako homofob, homograf, misofob, homogyn, rasista, ba i misograf a já nevím co ještě… Někoho prostě nelze kritizovat za žádnou cenu, někoho naopak beze všeho. Nu a člověk se vyjadřuje radši politicky korektně, aby nenarazil, aby se nevystavoval potížím. Dokonce i v této své reakci se autocenzuruji. V Písmu stojí: Pravda vás osvobodí (a to i když je třeba nepříjemná, doplnil bych), nikoli lhaní si do kapsy.

Byla bych radši, kdybychom vystačili s inteligencí, slušným vychováním a taktem. Nicméně politicky korektní vyjadřování je v pořádku, pokud se nepoužívá jako filtr na cezení pravdy, a nezačíná se tak blížit cenzuře. V takové pokleslé podobě považuji politickou korektnost za nebezpečnou a je mi protivná. Ale u nás je momentálně větším problémem spíš hulvátsví, buranství, nekompetentnost, netolerance a malá schopnost vést věcnou diskusi prakticky o čemkoli.

Sugestivnost otázky zahaluje nejasnost předmětu: co je politická korektnost? Pokud by šlo o synonymum slušného vyjadřování, pak jsem jejím stoupencem – v žumpě českého veřejného a mediálního prostoru je slušnost bezmála radikálním postojem. Jenže politická korektnost je také prostředkem prosazování levicově liberálního konsensu, který řeč oponentů elitářsky vytlačuje do roviny „podřadného“ idiolektu. Jde také o jazykovou praxi ve stínu všeobecné viny – ale vybranou mluvou zločiny historických imperialismů Západu neodčiníme. A čistě jazykově: myslím, že politická korektnost vychází z představy, že významy slov (nevhodných zvlášť) vzcházejí z nich samých; jenže význam je určen také kontextem, je proměnlivý. Takže uzavírám: stoupencem politické korektnosti nejsem. Jsem stoupencem slušného vyjadřování, mnohoznačnosti (která hýbe naším jazykem – tedy naším myšlením) a znejisťující ironie.

Pokud se politickým korektním jazykem myslí prostá slušnost a bourání stereotypů, pak se ho nejen zastávám, ale na veřejnosti ho i sama používám – nejspíš proto, že nemám ráda zatuchlé, „tradiční“ škatule a uřvanost. V České republice sice stoupence slušnosti mnozí označují za zbabělce a zapšklé suchary, ale to je mi v celku jedno; třeba se dožiju dne, kdy burani konečně nebudou „in“.

Už samotným použitím termínu „politická korektnost“ (který je málokdy použit bez despektu) přistupujeme na hru konzervativců, kteří toto spojení zavedli v USA jako reakci na strategii liberální levice, jež začala s integrací dosud znevýhodňovaných menšin – ať už se jednalo o ne-muže nebo o osoby ne-heterosexuální a ne-bílé. Pokud politickou korektností nazýváme něco, o čem se cíleně nemluví, co se zamlčuje, jsem proti. Vytváření takových slepých bodů je dnes politicky nepřípustné, protože v rychle se hrotící době pouze podpoříme podezíravost politických oponentů. Bohužel mnohem horší je, že za politickou korektnost je často považována obyčejná slušnost, ohleduplnost, solidarita nebo odpor k rychlým závěrům. Takovou korektnost podporuji bezvýhradně. Ze všech stran dnes slyšíme, že politická korektnost je nástroj ideologické propagandy levičáků, sluníčkářů nebo dokonce vlastizrádců a dá se říct, že z okázalého potírání korektnosti se dnes stala móda, která dělá zdánlivé hrdinství z cynismu a jazykového násilí. Za zástěrkou takzvané svobody slova, jíž se bojovníci proti korektnosti zaštiťují, klíčí zavádějící hra dezinterpretací, manipulací, osobních útoků a paranoidních interpretací reality. Tyto komunikační strategie mají mnoho společného s prostředím sociálních sítí a internetových „diskusí“, jejichž agresivní a především afirmativní charakter většinou nemá s podstatou diskuse nic společného. A od násilí a nenávisti v jazyce ve virtuálním prostředí je jen malý krok ke skutečnému násilí v anonymitě zfanatizované masy frustrovaných spoluobčanů, kteří se jaksi ztratili v dnešním světě a snaží se nalézt tím, že si svou kolektivní identitu budují na nefunkčních konceptech 19. století. Postupné přesouvání těchto nebezpečných výlevů z prostředí internetu do ulic je po okolnostech provázejících demonstrace 6. února více než zřejmé. Pokud bude pokračovat boj proti politické korektnosti (rozuměj: boj proti slušnosti, toleranci a odporu ke snadným řešením), můžeme se brzy dočkat okamžiku, kdy se budeme bát chodit po ulicích jen proto, že jsme jiní.

Sousloví „politická korektnost“ bylo tak dlouho nadužíváno a pak zneužíváno, že ztratilo všechen smysl. Pojďme vymyslet nějaký jiný způsob, jak vyjádřit ideu „nechovat se jako kretén“.