K čemu se přimknout
Rozhovor s Martinem Davidem

K čemu se přimknout

Ptá se Svatava Antošová

S Martinem Davidem o proměnách poezie, gregeriích a postmoderní kocovině.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 17/2015

U tebe se vždycky prolínala poezie s hudbou a v tvých tvůrčích počátcích v osmdesátých letech i s divadlem. Můžeme se na úvod tou dobou trochu „projít“?

Hudba měla u mě před literaturou vždycky trochu náskok. Projevilo se to třeba v tom, že jsem se naučil jakž takž hrát na kytaru už v šesté třídě na základce, kdežto první literární pokusy začaly až na stavební průmyslovce v Děčíně. Tam jsem zapadl do party o rok starších spolužáků, půjčovali jsme si navzájem knížky, chodili na koncerty Vladimíra Mišíka a Etc., Marsyas, Framus 5 a dalších kapel, písničkářů Vladimíra Merty, Dáši Voňkové-Andrtové, Petra Lutky, Oldřicha Janoty. Jardu Hutku a Vlastu Třešňáka jsme mohli poslouchat už jenom z kazeťáku. Texty všech těchto zmíněných byly „o něčem“. A když si k tomu přidám dvojí recitační vystoupení Mirka Kováříka ve školní učebně v rámci hodiny češtiny – nepochybně jeden z iniciačních obřadů – bylo, jak se říká, zaděláno.

To bylo na počátku osmdesátých let. V jejich druhé půli jsem pak doma, v Teplicích, nemohl nepotkat podobně jaté a tknuté lidi, jako byli například Pavel Rajčan, Roman Szpuk, Miroslav Wanek a další. Většina z nás se taky aktivně účastnila večerů poezie v teplické okresní knihovně, v KaSSu (Kulturní a společenské středisko) Teplice, popřípadě někde v plenéru parku. Míra Wanek, v té době frontman punkové skupiny FPB, v současnosti kapely Už jsme doma, přišel s nápadem založit DiPoT (Divadlo Poezie Teplice). Pravda je taková, že v repertoáru jsme měli pouze jednu jedinou „hru“, jež se jmenovala Oldřich Wenzl. V kostce řečeno, jakási montáž z úryvků Wenzlových básní. Jeli jsme s tím dokonce i na celostátní soutěžní přehlídku malých divadel Wolkerův Prostějov, kde jsme ovšem nijak nezabodovali. O to nám ale samozřejmě vůbec nešlo. Derniéra se poté odehrála v Mělníku, kde v publiku seděl i dávný Wenzlův přítel Ludvík Kundera. Psal se rok 1987.

To byla doba, kdy jsme se začali potkávat na básnických srazech Skupiny XXVI. Co pro tebe tohle poněkud nesourodé společenství autorů různé literární úrovně znamenalo tehdy a jak je vnímáš dnes?

Byla to pro mě především příležitost setkat se s dalšími lidmi. Pravda, literární úroveň byla někdy hodně rozkolísaná, ale o tu jako by ani nešlo. Když jsme se vydali na nějaký výšlap – třeba na Milešovku nebo šumavskými hvozdy – každý si mohl cestou s kýmkoli popovídat. Ta debata při chůzi, nebo v hospodě, večerní předčítání textů, anebo jen tiché sdílení se – to je fenomén, pro který stálo a stále stojí za to se setkávat. Dřív jsem na srazy jezdil, i když ne pravidelně, rozhodně častěji než dnes. Na katolické faře v Příchovcích jsem byl všehovšudy asi jen čtyřikrát. Ale nikdy na to nezapomenu! Příkladným zážitkem bylo setkání na tamní faře před dvěma lety. Alžběta Trojanová tam večer zazpívala a zahrála na harfu. Úžasný výraz a projev!

Měl jsi potřebu do nějaké „tvůrčí skupiny“ patřit, nebo tě to spíš odrazovalo?

Potřebu patřit do nějaké skupiny jsem nikdy neměl. Byla to jen shoda náhod, že Roman Szpuk, zakladatel, organizátor a tvůrčí duch „Šestadvacítky“, byl Tepličák, a nemohli jsme se tedy minout. Obecněji vyjádřeno, nikdy mě ani žádné jiné tvůrčí skupiny nepřitahovaly. Spíš mě už z dálky odpuzovaly – svou jednostranností anebo vyžadováním disciplíny. Já jsem byl vždycky tak nějak mimo, stranou.

Jak jsi v této souvislosti vnímal KAT (Klub autorů Teplicka), do něhož byli před listopadem 1989 doslova nahnáni téměř všichni, kdo na Teplicku psali (v jiných městech to bylo zřejmě podobné), aby byli pod kontrolou tehdejší nomenklatury a netvořili si něco „podvratného“ stranou?

Lovím v paměti, která začíná být děravá víc, než bych si přál, a vybavuje se mi akorát budova KaSSu, ve které seděl takový nazelenalý, od cigaret vyuzený dědek jménem Viktora – něco jako žába na prameni v teplickém okrese. Čas od času nám milostivě vydal sponkovačkou sešitý sborníček, kde jsme si mohli nalistovat, co každý jeden píšeme. Z dnešního pohledu to byla neuvěřitelná doba.

Před necelým rokem byla založena Asociace spisovatelů, letos v červnu se v Praze konal Sjezd spisovatelů. Vítáš tyto aktivity, nebo tě míjejí?

Periferně jsem zaznamenal, že se vedla jakási diskuse ohledně smysluplnosti takovéto instituce. Přiznávám se: víc jsem to nesledoval, tyhle věci mě míjejí. Nepotřebuju se nikde registrovat, nevím, k čemu by mi to mělo prospět. Že bych měl šanci dosáhnout na nějaký grant nebo nějaké jiné prebendy? Že by mi vedli ruku při psaní…?

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Martin David

    Martin David (nar. 1964 v Teplicích), básník a hudebník. Vystudoval SPŠ stavební, vystřídal řadu zaměstnání, v současnosti pracuje jako strojník sklářských zařízení. Své básně publikuje od 80. let v různých ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Marií Iljašenko

    Osip jsem já

    Ptá se Adam Borzič

    S básnířkou Marií Iljašenko o Maďarsku, nenávisti k literatuře a ptačích cestách.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2015
  • Kulturní politika
    Rozhovor s Kateřinou Kalistovou

    Kritiku beru – a nemusí být konstruktivní

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    Aktivismus je naprosto nutný, aby demokracie fungovala a státní správa nezdegenerovala. To je v podstatě hnací motor státní správy. Bez něj si to ani nedovedu představit.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2015
  • Hudba
    Rozhovor s M. Smolkou

    Šlajsna a smrž

    Ptá se Jaromír Typlt

    Můj nejcennější nástroj je propadání do hlubinné koncentrace, ve které, dá-li Bůh, se otvírá intuice.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2015