Jakub Deml: Bosenské zlomky (editorský komentář)
Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…
Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…
Příprava Sebraných spisů Jakuba Demla přináší nečekané objevy – a to i na nečekaných místech. V říjnu 2016 uspořádal jsem pro studenty výjezdový seminář v Bosně. V Sarajevu bydleli jsme ve starobylém penzionu v centru města, hned vedle Baščaršije. Když se majitelka, stará kultivovaná dáma, dozvěděla, že jsme z Čech a zabýváme se vztahem kultury a náboženství, blýsklo jí v očích a pravila, že má něco, co by nás mohlo zajímat. Z rodinné komody vyňala dva listy s rukopisy básní. Básně byly psány česky, nadepsány „Sen o Japoně“ a „Proroctví o pontifikátu Benedikta XVI.“ a podepsány „Jakub Deml“. K rukopisu náležela i rozlepená obálka, na níž bylo toutéž rukou napsáno pouze: „A toto pošlete domů, do Bosny!“ Podle vyprávění staré Sarajevanky tento rukopis dorazil v květnu 1935 na hlavní poštu v Sarajevu, kde tehdy pracoval její dědeček, pan Mehmed Hadžimuratović. Dopis byl odeslán z Dubrovníka, dále však již nedoputoval. Pan Hadžimuratović, nadšený stoupenec slovanské vzájemnosti, byl zaujat českou větou „domů do Bosny“, neodolal – a nedoručitelný dopis po uplynutí zákonné lhůty otevřel, ba dokonce si ho tajně ponechal. Po více než osmdesáti letech se dopis takto konečně dostal do patřičných rukou – tedy do rukou ctitelů Demlova díla. Žel, originál rukopisu nám vnučka pana Hadžimuratoviće nevěnovala, dokonce ho nedovolila ani vyfotografovat. Směli jsme si ho pouze přepsat do příručního počítače.
Že jde zcela nepochybně o dosud neznámý Demlův rukopis, svědčí řada okolností.
Za prvé, Deml v Dubrovníku v květnu 1935 skutečně pobýval – toto místo a tento čas jsou ostatně uvedeny u několika jeho básní („Podobizna“, „Pohádka“, „Proměna“).
Za druhé, Deml byl v této době krajně rozrušen, jak svědčí jeho Zapomenuté světlo, vydané o rok dříve. Tím by se vysvětloval zmatečný úkon, totiž poslání vlastní básně na adresu „domů, do Bosny“. Bosnou, jak známo, nazývá se část Tasova, v níž si Deml nechal postavit svou vilu. Jak píše Josef Pěnčík v knize Hledání ráje (Arca Jimfa 1996), název vznikl tak, že Josef Vala, veterán z rakouského tažení do Bosny 1878, si tu roku 1890 postavil první chalupu s výrokem:
„Dež sem pré bel v ty Bosně a první tade stavím, že se to bode menovat Bosna!“ (s. 19).
Za třetí, Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivis-tickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy. K tomuto žánru patří například jeho epigramy ze staroříšského Studia, nově otištěné ve třetím svazku Sebraných spisů (2015) nebo cyklus básní z roku 1960, otištěný ve svazku Básně veršem (Vetus Via 1999) – viz básně „Koupil si synek motorku“ nebo „Čtu Rudé právo“.
Za čtvrté, jako v raných epigramech a v pozdních básních, Deml i zde zjevně naráží na konkrétní události a osoby. V případě básně „Proroctví o pontifikátu Benedikta XVI.“ jde patrně o ironickou variaci na všemožná proroctví o příchodu antikristů a apokalyps, které Stará Říše tak ráda tiskla – zvláště pod vlivem A. L. Stříže, Demlova konkurenta ve Florianově přízni. Že má své mimotextové pozadí i báseň „Sen o Japoně“, o tom svědčí Demlův přípisek na spodním okraji téhož listu papíru: „Tak dlouho jsem se s nimi snažil mluvit rozumně. Tak dlouho jsem mlčel, když na mě metaly špínu. Tak co mi zbývá?“ O kom a o čem však Deml mluví – to se můžeme zatím jen dohadovat.
1. dubna 2017
Měl jsem sen,
v něm hustá řada fen.
Podrbat se nedaly,
v rytmu zbožně štěkaly:
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Kdopak Pam-Bi-Nar je ten tu?
Strašný démon z Orientu,
až ze Zabajkalí car.
Již se zjevil Pam-Bi-Nar:
JEDNU KNIHU! na mě hekl,
já se tak moc ve snu lekl,
až neznámé arcidílo
z prdele mi vyskočilo.
Démone, pryč! Feny, ticho!
Kateřino Emmericho!
Pavlo! Roso! Mamičko!
Březino, má sestřičko!
Panna Maria to vidí,
že za všechno můžou židi.
Ratzi paci pacičky,
klérus przní dětičky.
Klidně žijte ve hříchu,
pokud je to potichu.
Lefebvristy vítáme,
ve skandálech lítáme,
buzny za ně viníme,
když už židy nesmíme.
Učené a zbožné knihy svatý otec píše rád,
když většině teologů léta zakazoval psát.
Kdo by nám položil otázku nemilou,
hubu mu zacpeme přesvatým Wojtylou.
Hlavně ale ze všech sil
zapomeňme na koncil!
Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.
Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.
Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.
Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.
Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.