Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží.

Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají.

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.