Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?
Ve Tvaru č. 5/2025 se analytický filosof Tomáš Koblížek zabývá pasáží z rozhovoru mezi Michelem Onfrayem a Michelem Houellebecqem v revue Front Populaire:
Zřejmě největší rozruch vyvolala ta část debaty, kde Houellebecq odpovídá na Onfrayovu otázku, zda věří teorii ‚velké výměny‘. Houellebecq bez rozpaků odvětí, že jej šokuje označování tohoto konceptu za teorii, neboť to není teorie, ale fakt, a rovněž uvede, že ‚když budou celá území pod islamistickou kontrolou, myslím, že dojde k aktům odporu. Nastanou útoky a střelba v mešitách, v kavárnách navštěvovaných muslimy – zkrátka Bataclan naruby‘.
Koblížek nabízí vlastní pohled na „velkou výměnu“:
O čem zde vlastně světoznámý literát mluví? Vezměme to popořádku. Velká výměna je krajně pravicová konspirační teorie, podle níž je migrace organizovanou akcí s cílem nahradit původní bílé obyvatelstvo v Evropě obyvatelstvem nebílým a neevropským. Jak lze tušit, problém této myšlenky – jejíž kořeny sahají až do francouzské literatury 19. století – spočívá v tom, že má rasistické pozadí: předpokládá, že v Evropě žije nadřazená bílá rasa, která je nyní nahrazována nižší rasou nebílou. Koncept velké výměny, který následně zakořenil i ve Spojených státech a jinde, navíc pracuje s představou, že existuje zlovolná skupina lidí, která toto vyhlazování bílého obyvatelstva potajmu organizuje. Velmi často je zde poukazováno na Židy, tedy tradiční terč konspiračních teorií, případně má jít o skupinu vlivných ‚nebílých elit‘ – novinářů, politiků či intelektuálů, kteří takto ‚bojují‘ proti ‚bílým lidem‘.
Koblížkův článek lze brát za součást jeho tažení proti hate speech. Čtenářům Tvaru toto anglické sousloví netřeba překládat. Jde o široký pojem, podléhající poměrně libovolnému vymezení, které pokud je příliš přísné, dělá původnímu konceptu medvědí službu. Anti-hate speech, pokud je příliš bohorovné, vystupuje proti freedom of speech, což by mělo být záležitostí jen té nejvyšší emergency. Kritizovaný rozhovor je tři roky starý. Člověk by čekal, že se Koblížek podělí o názor spíš na Houellebecqovy výroky z loňského října, kdy Francouz v rozhovoru na dotaz ohledně války na Ukrajině řekl: „Co je mi do toho? Na začátku války jsem byl překvapený, protože jsem myslel, že Ukrajina je ruská. Je lepší, když rozhodne příroda.“
Skoro jako by Koblížkův článek v Tvaru byl šuplíkovým artefaktem, který autorovi v minulosti odmítl nějaký západnější outlet. A Houellebecq přece věc sám dávno reflektoval, jak Koblížek uvádí: „Slevil ze své pověstné neoblomnosti a v přímé návaznosti na popisovanou kauzu se sešel s čelním představitelem Velké pařížské mešity Chemsem-Eddinem Hafizem, aby rozruch uklidnil.“ Není dobře, že spisovatel téma zvedl a nakonec znesvářené strany usmířil? Nemá právě tohle veřejný intelektuál, novodobý šaman, dělat?
Koblížek píše, že idea „velké výměny“ se z Evropy dostala do USA. Nebylo to spíš naopak? V USA obava z pomsty osvobozených černých otroků celkem dávala smysl a úmysl je „repatriovat“ do Afriky tam byl věčným politickým tématem, jak nastínil článek Michala Bystrova v Reflexu 17/2025. Obyvatelé Spojených států jsou ostatně příkladem „velké výměny“ – vyměnili původní obyvatele „nového světa“ stejně, jako to udělala „moderní“ civilizace se všemi „primitivními“ národy, na jejichž území kápla, nebo aspoň s jejich zvyklostmi. Nyní přistěhovalí Američané podporují stejný postup u svého blízkovýchodního spojence Izraele. Francie se svou dřívější koloniální politikou v muslimských zemích také nemá nejlepší karmu. Když ustoupíme od zjitřené přítomnosti a podíváme se do historie, velká výměna střídá velkou výměnu. A v dnešní éře, kterou někteří nazývají antropocénem, kvůli člověku a jeho technologickým vymoženostem, jež ho čím dál víc odtrhují od reality, masivně vymírají živočišné i rostlinné druhy. Next level.
Koblížkovo slovíčkaření vyplývá z konceptu šíření nenávisti, které lze ovšem postihovat jen v krajní formě výzvy k násilí. Není strach z možné „velké výměny“ způsobený nelegální migrací, která je velkým společenským tématem dneška, ač ho Koblížek ve svém článku nezmiňuje? Když Houellebecq „Bataclany naruby“ vzhledem k nesčetným předešlým i následným „Bataclanům“ nepovažuje za rány z čistého nebe, podle Koblížka „vyjadřuje pochopení“. Nenese tohle Koblížkovo zamlčování a překrucování samo o sobě znaky hate speech? Ne, házení blind eye na jednu stranu a bystrého oka na druhou je fundamentem publicistiky. Právě proto však má mít romanopisectví morálně zelenou do všech zákoutí lidské psýché. Z Houellebecqova životopisu je mimochodem známo, že ho v šesti letech opustila matka kvůli muži, se kterým konvertovala k islámu. Tuto malou výměnu empatický Koblížek také nepovažuje za hodnou zmínky.
„To, že se Houellebecq rozhodl uvažovat o světě způsobem, jenž ho nijak neodlišuje od masy přívrženců krajní pravice, je něčím, co se smrtelníkům stává a pro co není třeba mít zvláštní pochopení jen proto, že je autor literát,“ píše Koblížek, který má starost, abychom francouzskému spisovateli neodpouštěli kontroverzní vyjádření jen proto, že je autorem fikčních románů, protože jinak je normálním občanem, který by se měl zodpovídat. O čtenáři má poněkud zkreslenou představu. Čtenář nevisí na každém autorově názoru, většina z nich je mu ukradená stejně jako názory kohokoli jiného. Visí na jeho románech, při jejichž čtení se s textem nereflektovaně ztotožňuje, ale pak procitá a přemýšlí, přehodnocuje. Není to jenom Koblížkova výsada. Bez víry v kritického čtenáře by literatura nemohla jako bohatý rezervoár reflexe všeho, co si dokážeme i nedokážeme představit, existovat. Autor zkouší všechno možné, dovolené i nedovolené i netolerované fazety, basy i falsety a jediný, kdo do toho má mít co mluvit, je nakladatel, jenž bere nebo nechává být. Jsou Houellebecqovy romány rasistické? Ani z vlaku, a to ani Podvolení. To autorova lhostejnost k vlastní image je pro úzkostlivé moralisty dráždivá. Říct svůj názor neznamená válčit. Napsat knihu je mírový akt. Zveličování každého prdu je válečné štvaní.
[…] vše, co u autora není následováníhodné, vnímáme jako něco, co není jeho skutečnou součástí. Jinými slovy, můžeme mít tendenci omlouvat Houellebecqovy problematické výroky proklamacemi typu ‚to nebyl on‘ nebo ‚zde nemluvilo jeho pravé já‘,
předjímá Koblížek, co čtenář považuje nebo nepovažuje za následováníhodné nebo problematické, což ukazuje na jeho sociální „zabubliněnost“. Potažmo radí, abychom nebrali romanopisce jako románovou postavu. Ono věčné oddělování knižního alter ega od autora! Nefunguje to ani jedním směrem. Autor je vždy a neustále částečně přítomen v alter egu a alter ego v autorovi. Stejně jako se do herců navždy otiskují jejich role, do autorů se otiskují jejich postavy. I když nepíší, jsou jimi prostoupeni. Jsou do jisté míry postavami i v reálném životě. Ano, vztahuje se na ně určitá umělecká licence, jejich rozhovory jsou do jisté míry knižními. A vlastně všichni lidé ve svobodné společnosti tuto licenci mají, všechny myslící bytosti, protože realita je fikce a fikce je realita.
Some people never go crazy. What truly horrible lives they must lead.
Co když většině čtenářů přijde Koblížkova výtka marginální a díky jeho článku jen zaujmou k Houellebecqovi místo indiferentního pozitivní stanovisko? Problém anti-hate speech je v tom, že bývá kontraproduktivní, jak jsme ostatně viděli v posledních amerických volbách. Osobně jsem od Houellebecqa četl všechno a na žádný antiislamismus ani misogynii jsem nenarazil. Pokud něco, tak se autor odmítá podvolit diktátu citlivosti, ke kterému burcuje Koblížek ve svých statích a přednáškách, se kterými obráží republiku a přilehlé okolí. Houellebecq se přitom, až na občasné popíchnutí, nenechává vmanipulovat ani do opačné polohy tvrdošíjného pravicového aktivismu. Prostě říká, co mu přijde na mysl, což je právě superschopností romanopisců. Buď máte kýženou citlivost, nebo píšete dobré knížky.
Koblížek by se měl starat o opravdu společensky nebezpečné jevy, ne o jednotlivé výroky amplifikované proslulostí autora, který si proslulost zasloužil čistě tím, že napsal skvělé knihy, ne mediálním cirkusem. Tyto skvělé knihy mají rádi i citliví, levicově založení lidé, jak v rozhovoru pro A2 (č. 16/2023) s Koblížkem podotkl jiný slavný francouzský spisovatel Édouard Louis, který je empatický ke spodině, ale jen když nemá hlas.
To, co se lidem nevědomky líbí v literatuře, jako je ta, kterou píše Houellebecq, je pocit, že se vracejí zpět před civilizaci, do doby, kdy bylo možné mluvit o ženách jako o ‚fláku masa‘, jako o ‚děvkách‘, jak říká Houellebecq. Z toho plyne otázka, co fasáda literatury vlastně umožňuje říct. Pokud byste tvrdil stejné věci v politice, žádný příznivec levice neřekne, že se mu to líbí. Ale když je to literatura… Mnozí lidé na levici mi řekli, že Houellebecqa čtou. Ukazuje se, že literatura je potenciálně nástrojem konzervace, umožňujícím přežívat krajně pravicovým myšlenkám, které by nemohly existovat jinde, například v prostoru politiky. Ukrývá se v ní politické nebezpečí: literatura umožňuje ospravedlnit politické násilí.
Literatura dává trestuhodně přežít myšlenkám, které jsou v politice údajně vymýceny. Louis levicové čtenáře Houellebecqa obviňuje, že se jeho prostřednictvím rochní ve svých nízkých pudech a zrazují tím své ideály. Zde je možná třeba hledat kontext Koblížkovy úvahy. Po vzoru Louise připomíná citlivé levici, aby se u Houellebecqa nezapomínala, jinak by také mohla skončit tak, že odpadne a znecitliví.
Článku literárního kritika Libora Staňka „Teror empatie“, který vyšel v Hostu, vytkl Koblížek ve Tvaru č. 4/2024 slepotu k šíři recenzentských přístupů, jejichž hlavním kritériem přece není, zda jsou, nebo nejsou empatické, a obvinil ho z pouhého kulturního válčení. Staněk apeloval na jakousi abstraktní oproštěnou kritičnost, Koblížek teď apeluje na oproštěnou citlivost a sklouzává k podobnému moralistnímu overkillu, který je vytýkán nové publikaci Miroslava Vodrážky o stycích Egona Bondyho s StB. Každý máme nějakou tu nezájmovou osobu, na kterou jsme alergičtí. Alergie je autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém hystericky reaguje na neškodné věci, jako je třeba pyl. Dělá to proto, že je nevybouřený a potřebuje se na něčem vybít.
Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom? Posledně to byla kočka z Los Angeles, což je polehčující okolnost, ale Koblížek není kočka z Los Angeles. Můžeme si o tom povídat, ale Boha, potažmo lásku k bližnímu nemůžeš nikomu cpát. K té jsi buď vychovaný, nebo tě k ní donutí rána osudu.
Autor je publicista
Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.
Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.
Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.
Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.
Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.