Loni na konci listopadu se na platformě H7O objevil článek Libora Staňka II. s názvem „Kritik není terapeut“. Na sociálních sítích tak bylo chvíli opět rušno díky české literatuře. Bohužel je nutno říci, že více pozornosti zase jednou vzbudilo to, jak je článek (snad glosa?) psán, než téma, jehož se dotýká. Staněk začíná sympaticky – chce se dotknout tzv. nové citlivosti, která se po poezii a próze v posledních letech objevuje i v literární kritice. Perex článku taktéž zmiňuje i „neproduktivní empatii“. A ačkoli by bylo namístě mluvit spíše o pisatelské servilitě vůči dílům či jejich autorstvu, vyvolává takový úvod naději na ostrou výtku formálním a jiným nedostatkům současné literární reflexe.

Bohužel hned první Staňkovy odstavce nasvědčují tomu, že článek se zcela zřetelně se svým záměrem míjí. Autor sám totiž začíná popisem vlastní nejistoty při kritickém psaní, aby na dalších řádcích nešetřil polarizujícími pojmy jako „překypující empatismus“, „přecitlivělost“ či „interpretační sterilizace“. Dále píše, že

umíněná autorská individualita je pak nejčastěji ustanovena skrze trauma, které v etice opatrnosti přežilo, svědčí a vypovídá, a tím pádem disponuje nezpochybnitelnou autenticitou a autoritou.

Je pravda, že téma traumatu vzbuzuje v současném českém literárním provozu vášně. Není divu – i v tuzemské literární produkci se objevují témata, která jsou například v anglofonním světě dávno pevně zabydlená. Zejména pak mladší autorstvo (ale rozhodně nejen ono!) jednoduše píše o něčem jiném. A dost možná o tom, co samo dosud čtenářsky postrádalo a s čím se samo chtělo ztotožnit. A není třeba chodit k třaskavým tématům typu klimatické změny, queerness, sociálního vyloučení aj.; jak se zdá, úplně stačí, když někdo reflektuje, že s ním společnost zachází jinak pouze na základě jeho genderové identity, aby téma vzbudilo „spravedlivý“, rádoby konzervativní hněv.

Aby předestřel, v jaké situaci se úroveň české literární kritiky nachází, obrňuje se Staněk akademismem, na pomoc si volá autority jako Hal Foster či Walter Benjamin – a obrací se i na filosofku Terezu Matějčkovou. Zatímco první dva jsou současným diskusím osobně bezpečně vzdáleni (první zmiňovaný je z USA a druhý zemřel v roce 1940), pro Matějčkovou jsou současná kulturní témata zjevně stejně zajímavá jako pro Staňka. Dokonce tak zajímavá, že o nich píše do časopisu Echo24, v jehož redakci nachází názorového spřízněnce Jiřího Peňáse ad. Je ovšem otázka, zda lze tuto platformu vůbec považovat za relevantní a brát na ni v diskusi zřetel, když nemalou část obsahu časopisu tvoří články hraničící s dezinformacemi či hate speech.

Staněk (ať už vědomě, či nikoli) tak vyráží spíše proti lidem než proti textům. Ačkoli by si snadno mohl všímat publicistických nešvarů, které neměly projít přes osobu editora, směšuje hned několik různých druhů literárních reflexí či interpretací (navíc ještě z různých platforem) a dívá se na ně svou až pozoruhodně zúženou optikou. Pro vnímání textů je samozřejmě důležité i to, kde vycházejí. Konkrétně: rubrika Jedna báseň na webu České televize je prostor interpretační, nikoli kritický. Má upozornit na nové české básnické knihy, má jim poskytnout jiný prostor než „klasická“ tištěná či digitální média. Konkrétně: je rozdíl, když se objeví pojednání na webu Seznam Zprávy či Aktuálně, a když na stránkách Tvaru – a už vůbec pak třeba v rubrice Rekomando webu Revue Prostor. První a druhá platforma nabízejí texty už z principu kratší, a to s ohledem na pozici kulturní rubriky v rámci média. Však často podobné weby ukazují, kolik času čtení jednoho článku zabere: tři minuty „jednoho Zbořila“ jsou přece něco zcela jiného než kritické pojednání s bohatým poznámkovým aparátem, nadto v úzce zaměřeném časopise. Celý odstavec Staňkových příkladů pak končí de facto jmenným seznamem toho, komu se co prý nepovedlo v časopise Tvar. Ovšem i zde Staněk směšuje několik publicistických minel s vysloveně esejistickými formulacemi. Opět aniž by uvedl, v které rubrice se článek objevil – je přece rozdíl mezi rubrikou recenzní, rubrikou Nad knihou a Horkými párky.

A stejně nedůsledně pracuje Staněk i dále:

Zde musí být kritikovy soudy s ohledem na autorovy negativní prožitky patřičně citlivé, aby jeho zranění zbytečně nezesilovaly.

Následně tepe do recenze na knihu Marka Torčíka Rozložíš paměť (Paseka, 2023) od Michaely Peštiové – vyčítá jí, že zmiňuje témata homofobie, šikany či patriarchátu, aniž by rozebírala kupříkladu formální výstavbu knihy. Sama nesleduji současnou českou prózu nijak podrobně, ale sama jsem známější queer prózu kromě té vysloveně žánrové (young adult) prakticky nezaznamenala. Asi není třeba, aby se objevil český Louis či Wuong, řečeno s notnou nadsázkou, ale rozšíření tématu queerness v české próze by bylo zatraceně fajn, už jen kvůli bohužel stále živému rámci, který známe z filmové spotřební kultury: queer postava buď rovnou umře, nebo je alespoň spjata s nějakým patologickým jevem. Přitom právě tohle „trauma porn“ je něco, co literární věda dávno popsala.

Ostatně to v tištěném Hostu popisuje třeba Jan Němec, když (i z pozice sociologa a šéfredaktora časopisu) stručně mapuje trauma v literatuře. Ta česká, navíc nejen její prozaická větev, ale i ta básnická, se ovšem s lehčí obměnou vrací tam, kde byla před deseti či dvaceti lety. Jen téma obecné angažovanosti bylo nahrazeno angažovaností marginalizovaných. Tedy: marginalizovaných, nikoli minoritních. Jak se však zdá, ani ti nejhlasitější z české kritické obce se s ní ještě úplně nedokázali srovnat, případně pro ni najít řádný instrumentální aparát. A ačkoli příklady nasvědčují, že samotný Staněk se o to pokouší, jeho snaha se účinkem často míjí natolik, že mnohé formulace mají vysloveně afektovaně konzervativní střih:

Zde musí být kritikovy soudy s ohledem na autorovy negativní prožitky patřičně citlivé, aby jeho zranění zbytečně nezesilovaly.

Taková formulace nutně sugeruje, že už i českou literaturou obchází strašidlo korektnosti a progresivismu; a empatismu a dále by se dalo pokračovat ad libitum.

A ačkoli si Staněk volá na pomoc řadu autorit a příkladů, nijak mu to nepomáhá, aby dospěl k tomu, co lze vlastně současné české literární reflexi vyčítat. Je ostatně absurdní, že jako posledního Staněk povolává Marka Fishera a jeho Útěk z upířího hradu, aby autorstvu kritických textů víceméně přisoudil stejné vlastnosti jako levicovým účtům na Twitteru (nyní X), aby v českém literárním provozu odhalil toxicitu a vřavu kulturních válek. Při zachování analogie lze o Staňkově obsahově mělkém zvolání na stránkách H7O říci, že připomíná stesk úderky petrolheadů nad rozšířením cyklopruhu na Letné. Bohužel, obě dvě přirovnání, moje i Staňkovo, jsou pro vývoj debaty o reflexi české literatury prakticky zbytečné.

Pro začátek by stačilo, kdyby jedním ze základních východisek kritické obce bylo zprofanované konstatování „žijeme ve společnosti“. Knižní produkce je z principu ovlivněna novými médii, poptávkou, trhem a s tím souvisejícími jevy. Na to je samozřejmě navázána i proměna reflexe literatury atd. Už před lety si editorstvo ročenky Nejlepší české básně všimlo, že ročně vyjde okolo dvou set básnických knih – a že takové množství je nemožné přečíst, u řady z nich je pak nemožné je kvůli malým nákladům vůbec i sehnat. Nelze se tak divit, že záměrem mnohých těch, kteří se rozhodnou nějakým reflexím věnovat, je psát spíš o tom, co se jim pozdává, co je zásadně dráždí atd., než aby se snažili v české poezii ureflektovat zkrátka všechno. Vezmeme-li to vše v potaz, můžeme se posunout dál: k tomu, že otázky, které společnost pokládá, se přirozeně mění. Že se mění i požadavky, přání a touhy čtenářské obce. Že se nám všem, tedy i Staňkovi (jinak mému vrstevníkovi) přetváří před očima to, na co jsme doposud stačili.

Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog. Sama si kladu otázku, zda má tato polemika vůbec smysl, když jsou mé a Staňkovy zájmy v literatuře zjevně mimoběžné. Soudím ale, že by se vršení nejrůznějších reflexí, glos a komentářů mohlo pro začátek obejít bez zkratkovitého směšování hned několika různých témat se záměrem vykonstruovat hrůzostrašný obraz úpadku. Má-li tento obraz však podobu pěsti starce, který jí hrozí plynoucím mrakům, nemusí vzbudit jen flamewar na sociálních sítích, nemusí vyvolat jen vztek či úsměv. Může také docela dobře způsobit pocit kontinuální únavy z literární publicistiky. Je to zvláštní. Reflexe knižní poezie totiž nikdy nebyla živější.