Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.
Česká literatura má oproti té světové dvacet let zpoždění a do Frankfurtu nemáme co vyvézt. Takhle nelichotivě se vyjádřili o současné české produkci v říjnovém Akcentu na ČRo Vltava (18. října 2023) literární kritik Ondřej Horák a ředitel nakladatelství Leda Rudolf Červenka. Pozoruhodné byly především Červenkovy výroky, jež vycházely mimo jiné z jeho článku, který napsal pro magazín Hrot a opatřil ho titulkem: „Proč silní spisovatelé a básníci už neexistují. Nebo nějakého znáte?“
Článek je přitom směsí zavádějících klišé: nejlépe bylo za národního obrození, protože spisovatelé byli uctíváni jako nositelé české myšlenky, pořádní autoři vymřeli spolu s Čapkem a Haškem a svůj podíl na zdevastovaném knižním trhu mají neziskovky, které vysávají ze státu peníze a deformují veřejnou diskusi. To všechno se ale ztrácí ve stínu zdrcujícího faktu, že mizernou úroveň české literatury mají na svědomí české spisovatelky, které jsou podle Červenky podepsány pod většinou beletristických knih. Právě kvůli nim nemáme do Frankfurtu co vyvézt, protože police knihkupectví i českých čtenářů jsou zaplněny brakem srovnatelným s Vlastou Javořickou. Na tuto myšlenku navázal i v Akcentu, aniž by si předtím ověřil fakta. Veřejnou diskusi zase jednou ovládly emoce, domněnky a nenaplněná očekávání.
Zastavíme-li u první hypotézy, že literární scénu ničí v drtivém případě autorky, které muže mezi spisovateli početně převažují, přičemž
produkují knižní novinky s málo objevnými tématy i formou, nejčastěji jde o kroniky rodinných a dalších malých společenství zasažených tragédiemi světa, jimž chybí svébytný, originální a hlubší pohled, který by byl schopen mobilizovat,
musím pana Červenku zklamat. Podle informací agentury DILIA bylo v ČR ke konci roku 2022 spisovatelek 48 % a spisovatelů 52 %. Kdo by si však lámal hlavu s čísly, když ho zcela přemohly emoce. Navíc když mluví pan Červenka v Akcentu o tom, že osmdesát procent knižní produkce tvoří romány, které nestojí za řeč, budí to podezření, že se k náročnějším titulům českých autorů vůbec nedostal. V debatě také nezazněla jedna zásadní věc. Jestliže má česká literatura dvacet let zpoždění, což je fakt, je to tím, že zpoždění za světem má celá společnost, a možná i víc než dvacet let. A jestliže má česká literatura nabídnout nadčasový román, který toto zpoždění dožene, měly by zde být nějaké podmínky, za nichž může být napsán. A konečně: jestliže má česká literatura dvacet let zpoždění, je to i tím, že zde trestuhodně dlouhou dobu chyběly výrazné ženské hlasy.
Škoda že místo toho, aby Červenka věcně komentoval stav české literatury, dal najevo jen strach z nové situace a nechal se svést ke snaze o vítězství v oblíbené české disciplíně – hledání viníka. V tomto případě jej našel v ženách, které jsou vidět na předních stránkách časopisů a jejichž knihy jsou úhledně srovnány v komíncích na předních místech v Luxoru, v ženách, které předehnaly zbytek autorů v počtu prodaných zahraničních práv. Kateřina Tučková, nositelka Státní ceny za literaturu, má šestnáct překladů Žítkovských bohyní, Mornštajnová a její Hana dvacet. Takový skandál by za dob Čapka, Haška, ale i toho Škvoreckého nebo Kundery nepřicházel v úvahu.
Jenže na přelomu tisíciletí se v Česku stalo něco nového. Na scénu nastoupily ženy, jejichž nabídka se pozoruhodně setkala s poptávkou. Ukázalo se, že lidé chtějí číst ženské hlasy a i ty dějiny a kroniky nahlížet jinou než jen mužskou optikou. Je to po těch staletích mlčení tak nějak osvěžující.
Je ale pravda, že část produkce autorek se soustředila a soustředí na traumata, osobní i kolektivní, subjektivní historii, což oslovuje nejen české čtenáře a čtenářky, ale i ty zahraniční. Jedná se o atraktivní, pohodlné čtení, které nepostrádá jistou literární úroveň. A naproti tomu šli i nakladatelé. Zjistili, že jim tyto knihy vydělají, a dokonce se mnohdy prodávají víc než zahraniční tituly, a začali je chrlit ve velkém. Knížky Hanišové, Dvořákové, Soukupové, Mornštajnové nebo Tučkové jsou podpořeny promyšleným marketingem, o jakém se autorům a autorkám stojícím v jejich stínu ani nesní. Nutná investice do „komínku v Luxoru“ je tak nákladná, že pokud hrozí ztráta, žádný nakladatel nebude riskovat. Tyto tituly pak ale zčásti živí vydávání těch, po nichž musíme pátrat sami.
Za celým dojmem, že žen je převaha, stojí čistý obchod a jistá nakladatelská pohodlnost. Nakladatelství jdou vstříc trhu, přičemž ale ignorují (protože sami spoluvytvářejí) podmínky, za jakých čeští autoři pracují. Zatímco u prvního druhu konformity brzy dojde ke změně, protože každý produkt je nejprve hvězdou, pak dojnou krávou a postupem času dojde k úpadku zájmu, pokud nenabídne něco nového, co konzumenty zase zabaví (mimochodem, tohle se stane brzy s autofikcí), v tom druhém případě není zjevné, zda má někdo vůbec vůli české literární prostředí kultivovat. Ostatně i co se týče zahraničních práv, nepřistupuje se ke všem stejně. Literární agenti logicky tlačí tituly, které jsou buď oceňované, nebo čtenářsky přístupné.
Jestliže pan Červenka poptává velký, zásadní román, měl by si uvědomit, že problém není v ženách píšících oblíbený mainstream, ale jinde. Podle loňského průzkumu Asociace spisovatelů ve spolupráci s Obcí překladatelů a Překladateli Severu má jen pět procent spisovatelů pravidelný příjem, tři čtvrtiny se věnují psaní méně než dvacet hodin týdně. Jen třináct procent spisovatelů s delšími než desetiletými zkušenostmi si vydělá literární činností více než 10 000 Kč měsíčně, šedesát procent spisovatelů pracuje často bez honoráře.
Je tedy dost možné, že zde z hlediska České republiky jakožto státu dochází k plýtvání významným tvůrčím kapitálem. Naši spisovatelé se totiž nevěnují tvorbě jako svojí práci, ale pracují, aby mohli vůbec psát. Tedy dá se říct, že jim ve většině nezbývá než mít spisovatelství jako volnočasovou aktivitu,
píše se ve zprávě. Co chcete psát, když vám běží třetí směna? Nad čím chcete bádat, když máte z únavy tiky v oku a hrozí vám syndrom vyhoření? Jak chcete hledat originální vypravěčský hlas, když po vás chtějí v rachotě stále větší výkon? Je s podivem, že i přes to všechno na scénu přicházejí autoři, kteří jsou velmi současní a jejich hlas srovnání se zahraničím rozhodně snese, ať už si pan Červenka myslí cokoliv. Jsou to autoři, kteří odmítají přetřásat donekonečna traumata 20. století, ale zajímá je dnešek.
Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury. Tradice a kvalita české poezie jsou naprosto výjimečné, ostatně jediný nobelista, kterého máme, byl básník.
Místo abychom žili přítomností, ohlížíme se do minulosti nebo se pokoušíme zorientovat v budoucnosti. Tu se ocitáme v první republice, tu zase v bájných 90. letech, na která teď dojíždíme, nebo nakukujeme do budoucnosti, kdy už bude ta naše literatura konečně pořádně politická, světová a konkurenceschopná. Jenže mezi minulostí a budoucností nám chybí most. Jako by zde nejen v literatuře, ale i v celé společnosti bylo v přítomnosti bezradné prázdno. Chybí vize. V politice i v kultuře. Česko je nejen nemocný muž Evropy, ale i nemocný muž kultury; jakkoliv se rádi honosíme svým čtenářstvím a kulturností, nakonec vždycky skončíme u Švejka a Kafky, které vyvážíme jako turistické atrakce v podobě pitoreskních suvenýrů.
Vždycky je totiž jednodušší vztahovat se k něčemu, co čas prověřil, než k tomu, co si musíme prověřovat sami. Značí to nedůvěru sama v sebe. Malé sebevědomí. Ostatně kolikrát už se ukázalo, že doma není nikdo prorokem. On ani ten Milan Kundera, „poslední český intelektuál“, by nebyl tím, kým je, kdyby neemigroval. Místo stesků nad tím, že autor již není veřejná autorita – jak by mohl, když jsou média ve vleku algoritmů a počtu zhlédnutí –, popřípadě místo oprašování Kundery by se mohlo začít pracovat na tom, aby čeští spisovatelé a spisovatelky měli jak psát. Přestat je obviňovat, že selhali, přestat čekat na spasitele a přestat blahosklonným tónem vydávat vlastní očekávání za fakta.
Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.
Jak řekl už kdosi chytřejší přede mnou, literární ceny jsou jen hra – vždyť literatura není soutěž s měřitelnými výkony, není to sport ani závodění. A ačkoli se hry mají hrát s vážností ve smyslu přistoupení na pravidla a jistého plného pohroužení se do nich, nemají samy sebe brát smrtelně vážně a nemá v nich být urážek a osobní dotčenosti
Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.
Dokonce se mi podařilo sehnat investora, který má zájem navýšit náklad časopisu a vrátit Psí víno tam, kde kdysi bylo – mezi elitní literární časopisy.
//
JT není členem spolku, jelikož byl v roce 2011 vyloučen pro neplnění redakčních povinností a narušování chodu redakce.
Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.