Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.
Žijeme v čase jednorázových výrobků s krátkou dobou spotřeby, v níž je „trendy“ jen to, co je nové, jiné a zvláštní – nebo se nám to (teď a tady) novým, jiným a zvláštním jeví. Oscilujeme tudíž mezi touhou z čehokoli stvořit velkou – čti mediální – událost a naší neschopností to podstatněji analyzovat a případně i uchovat v sociální paměti déle než jen pár vteřin, hodin, dní… Zapletena do sítě mediálních atrakcí, jeví se každá událost passé ještě dřív, než vůbec vznikne a dorazí k adresátovi.
… náročný a pomalý způsob předávání myšlenek, pocitů a obrazů, jímž stále ještě obtěžujeme děti ve školách, to v takto nastaveném časoprostoru nemá vůbec jednoduché. Nejen proto, že od ní společnost mnoho neočekává, ale i proto, že ani autoři sami už vlastně nevědí, jak za daných okolností vstoupit do zásadnějšího dialogu se čtenáři. Nový umělecký směr už nevymyslíte, leda předsadit před něco, co tady už bylo, nějaké to de- de- či post- post-. Z jednotlivého literárního díla událost nevykřešete, ať už je o čemkoli, neboť skoro nic už není tabu a skoro všechny literární formy byly použity. Knihy se sice píší a tisknou čím dál tím víc, ale v úhrnu jsou jako šum na vlnách času, jenž po sobě nezanechává výraznější stopy. A pokud vkládáte naději do pravidelného udělovaní literárních cen, tak vězte, že i ony jsou veřejností zapomenuty dřív, než oceněný stačí poděkovat každému, kdo se na jeho úspěchu podílel.
Přesto ale existuje jeden tradiční způsob, jak alespoň na chvilinku s něčím, co se podobá literatuře, do povědomí širší veřejnosti proniknout, a to veřejná poprava literární celebrity. Musíte si k tomu ovšem vybrat uměleckou osobnost, kterou veřejnost respektuje a uctívá, a dát rázně najevo, že jste věrozvěst, který má odvahu jít proti konvenci a lži a navzdory všem nepřátelům sdělit lidstvu utajovanou pravdu. Totiž poznání, že daná celebrita je jen falešnou modlou. Na rozdíl od Karla Havlíčka Borovského, který se kdysi v českém literárním společenství etabloval tím, že napsal zdrcující recenzi na román Josefa Kajetána Tyla, ale nemůžete útočit na samo její literární dílo, protože kritiky už dávno nikdo nečte nebere vážně. Ne, vy musíte zneplatnit sám spisovatelův život: ukázat, že jde nemravu a lumpa, který sice možná sem tam něco obstojného napsal, ale jinak by si měl každý slušný člověk před ním uplivnout.
… kterou letos během pár dní na přelomu června a července vedla spojená nakladatelství Argo a Paseka, aby na status celospolečenské události povýšila knihu Kundera: Český život a doba. Nemám zde prostor do detailu ocenit, jak dobře byla tato akce zorganizována, nicméně nelze přehlédnout, že ji napříč všemi dostupnými médii zahájil rázný výstřel: informace, že autor knihy, Jan Novák, v ní demaskuje licoměrnost Milana Kundery. Ukazuje jej takového, jaký dovopravdy je, čili jako gaunera, manipulátora a lháře, který nikdy nepřestal být komunistou a i ve své poslední knize oslavuje Stalina. Z hlediska načasování bylo přitom významné, že se potenciální kupci knihy toto dozvěděli v krátkém intermezzu mezi ústupem první vlny koronaviru a prázdninovým bezčasím, jakož i to, že Kundera byl v očích české veřejnosti zhajzlovatěn dříve, než se kniha ocitla na pultech. Neboť cílem bylo vyvolat očekávání, zájem a napětí, které mělo navýšit prodejnost publikace.
Přímočarost a jednoznačnost, s níž Jan Novák v doprovodných vystoupeních zformuloval svůj despekt ke Kunderovi, okamžitě polarizovala i ty, kteří jeho knihu nečetli, což stvořilo první vlnu spontánních mediálních reakcí. Spojená nakladatelství ovšem neponechala nic jen náhodě, a proto také bylo brzy možné číst hlasy erudovanějších posuzovatelů, kteří patrně dostali Novákův text předem k dispozici. Strategie byla taková, že je jedno, zda se s Novákem ztotožní, nebo jej budou kritizovat, neboť šlo hlavně o to, aby vznikl řádný rozruch.
Ale i tato strategie měla své meze, jak jsem osobně poznal. Hned na začátku kampaně mi totiž volali z České televize, že budou mít v pořadu Události, komentáře rozhovor s Janem Novákem, a jestli bych se tedy nechtěl zúčastnit. A když jsem namítl, že nemohu mluvit o něčem, co jsem nečetl, dostalo se mi od pana redaktora ujištění, že mají dohodu s nakladatelstvím, takže knihu včas dostanu v elektronické podobě. Ani ne za hodinku se mi ale tentýž redaktor omlouval, že je mu líto, ale Janouškovi nakladatelství nic nepošle.
… Novákovy antikunderovské teze spočívala v tom, že přímočaře atakovala současnou českou národní sebeidentifikaci. Adresáty totiž postavila před otázku, zda se i nadále hodlají pyšnit ve světě nejslavnějším českým spisovatelem, nebo akceptují fakt, že to je naprostý zlotřilec. Jinak řečeno, jestli my, Češi, opět prokážeme, umíme být hrdí jen na to, že na sebe vůbec nemůžeme být hrdí.
Proto také diskuse nad Novákovým Kunderou velmi rychle vygenerovala dva názorové tábory, přičemž oba zaujaly vášnivě obhajobnou pozici. Kunderu začali hájit především lidé s literaturou spjatí, kteří argumentovali tím, že autor monografie není schopen jeho dílo adekvátně přečíst, ale také metodologickými poukazy na nedostatky životopiscova přístupu k materiálu, jakož i na jeho předpojatost, která způsobila, že Novák byl – pojmenováno s Milanem Uhdem – „s Kunderou hotov, ještě než se do něj pustil“. Proti nim pak povstali političtí komentátoři, kterým je literatura víceméně šumafuk, nicméně kácení falešné modly pojali jako příležitost znovu deklarovat to, že se česká společnost nedostatečně a špatně vyrovnává s dědictvím komunismu. A také poukázat na viníky tohoto neblahého stavu, tedy na zhoubný morální relativismus, jenž zabraňuje české společnosti poznat pravdu o sobě samé (Michal Půr).
Bylo proto logické, že předdovolenkové novákokunderování vyústilo 13. července v rozhovor Pavla Šafra, v němž tázaný autor monografie dal zcela jasně najevo, kdo jsou ti nevzdělanci, co přiznání této pravdy brání. Cituji:
[Mě] z nevzdělanosti obviňují studenti akademika Rzounka, který šel na českou literaturu s marx-leninským napalmem, zatímco já mám bakaláře a magistra z University of Chicago, kde studovali Kurt Vonnegut, Philip Roth nebo Susan Sontag a kde v době, kdy jsem tam chodil, učili Saul Bellow a třeba ekonom Milton Friedman.
… mířil. Možná chtěl jen dát najevo, že kdokoli studoval ve znormalizovaném Československu, nemá nárok o něm cokoli říkat a psát. Nicméně jeho vytyčení frontové linie mě zaujalo, protože jsem jím byl de facto klasifikován i já sám, neb jsem skutečně ve Rzounkových časech na FF UK češtinu studoval. Během kampaně mi sice nebylo dáno se veřejně k monografii vyjádřit, nicméně na konci června jsem se spolu s Novákem (respektive vedle něj a po něm) stal hostem televizního pořadu ArtZóna a v zákulisí jsme si vyměnili i pár slov o Kunderovi.
Považuji Jana Nováka za dobrého spisovatele a čtu jeho prózy rád. Především ale beru tu část jeho tvorby, která vyrůstá z jeho osobní či rodinné historie, a vnímá tudíž svět i postavy jako mnoharozměrné. Naopak značný problém mám, když předem daná teze vítězí nad tázáním. A to je pro mne také případ kunderovské monografie.
Mám ale já se svým životopisem vůbec právo posuzovat Novákovy texty?
Nevím. Stejně jako on jsem se narodil do socialismu. Moji rodiče ovšem, na rozdíl od těch jeho, v roce 1969 neemigrovali, a tudíž mě ani nevzali s sebou; možná i proto, že můj otec k emigraci neměl ten důvod jako otec Novákův (alespoň pokud vyjdu z toho, co je o jakési zpronevěře napsáno v próze Miliónový jeep). Ospravedlňuje tedy mé rodiče a mě, když už jsme tu zůstali, alespoň ta skutečnost, že se nikdo z nás nikdy nedal ke komunistům, protože jsme je holt neměli rádi? A omlouvá mě osobně, že jsem navzdory režimu chtěl studovat českou literaturu a snad jsem k tomu měl i vlohy? Eventuálně mě omlouvá bizarní fakt, že jsem na filozofickou fakultu byl přijat nikoli jako kádr, nýbrž jako talentovaný atlet? Soudruzi totiž v té době nastavili systém preferující sportovce a přitom přehlédli, že sice dobře běhám přes překážky, ale nejsem ve Svazu mládeže, takže jsem byl v roce 1975 v prvním ročníku jediný? A jak velkou mou vinou je, že jsem tam po dvou letech vlezl? A to jen proto, že jistý proděkan Angelis trval na tom, že v opačném případě bude nutné takto vzniklou statistickou anomálii napravit jinak? A jsem vinen rzounkovštinou, když jsem se s tím blbem během studií setkal jen dvakrát? A napravil jsem si své CV, když jsem ve stejný okamžik jako další obor začal studovat divadelní vědu, kde mimo jiné působil také vynikající teatrolog a překladatel Milan Lukeš, který byl ale také členem KSČ? – Nevím.
Co však vím jistě, je to, že díky osobní zkušenosti s životem v komunismu dokážu dost spolehlivě rozpoznat rozporuplnost slov. Kupříkladu když nějaký mluvčí někomu jinému, dejme tomu Milanu Kunderovi, vášnivě vyčítá, že nepatřičně manipuluje se svou image, a přitom on sám nepatřičně manipuluje se svou vlastní image. Viz výše citované Novákovo vytyčení hranic. Pokud je totiž podrobíte textové a faktografické analýze, snadno prokážete účelovou snahu mluvčího navýšit svou odbornou kompetenci tím, že se prohlásí za téměřspolužáka osobností velikosti Kurta Vonneguta, Philipa Rotha nebo Susan Sontagové, přestože oni stejnou školu absolvovali o dost dříve než on. Tato demagogická argumentace přitom počítá s tím, že adresátu nedojde, jak lehké by bylo oponovat výčtem jmen ctihodných lidí, kteří také někdy dávno studovali na Univerzitě Karlově. Případně že kádrová úroveň spolužáků, učitelů a lidí, kteří byli na určité škole zaměstnáni ve stejné chvíli, kdy tam někdo studoval, ještě neurčuje kvalitu jeho pozdějších textů…
Uvažování, které se nepokouší pojmenovat podstaty, nýbrž účelově manipuluje s fakty v naději, že adresát ví o předmětu autorovy výpovědi stejně málo jako autor, je ovšem příznačné i pro Novákovu kunderovskou monografii.
… zločinný mocenský systém, nastolený díky lidské ochotě podlehnout demagogii jednoduchých sociálních řešení, slibujících instantní ráj pro všechny – tedy pokud se „nám“ podaří dostatečně rychle „vynulovat“ všechny ty druhé. Jako zásadní problém komunismu přitom nevnímám ani tak vábivé, leč nebezpečné bludy, o které svou vizi násilného nastolení nového pořádku jeho vyznavači opřeli, nýbrž lidská připravenost ve jménu nápravy světa své myšlení kdykoli zredukovat na střet mezi námi, co vlastníme pravdu, neboť jsme reprezentanty dobra a pokroku, a zavilými nepřáteli, kteří musejí dostat na frak…
A právě proto jsem hodně ostražitý vůči představě, že se s komunismem vyrovnáme jen tím, že jeho způsob myšlení hodnotově přepólujeme. Zachováme tedy opozici my–oni, jen to tentokrát budeme „my, co jsme my a máme pravdu“, zatímco „oni jsou oni a je třeba s nimi náležitě zamést“. Bojím se tohoto zjednodušeného způsobu myšlení už proto, že v každé době dokáže náležitě zmutovat a opřít se o cokoli, co se komusi jeví jako nevyvratitelná jistota. Je proto schopno infikovat i vyznavače zdánlivě velmi protichůdných idejí a vytvořit z nich protihráče, kteří sice stojí proti sobě, ale uvažují a jednají víceméně totožně.
Nositeli myšlení my–oni jsou logicky především politici, strany a komentátoři, jejichž úkolem je v souboji se soupeři získat moc, a proto vášnivě i pragmaticky šermují s různými hodnotovými apriorismy a osočeními. A je dobře, že tomu tak je – alespoň v hájemství demokracie, která vymezuje hranice soutěže a umí zablokovat ty, kteří se je snaží překročit.
Pokud ale přejdeme do sféry přemýšlení o minulosti, třeba o literatuře v časech vlády KSČ, do níž Novák svou knihou chtě nechtě vstoupil, potřeba za každou cenu zvítězit nad protivníky by měla ustoupit stranou. Neboť daleko lépe se z historie poučíme, budeme-li k předmětu našeho zájmu přistupovat bez zbytečných předpojatostí. To není amorální relativismus, který by se vzdal práva hodnotově rozlišovat a soudit, nýbrž nutný krok, jenž historikovi umožňuje nepodlehnout sugesci předem daných apriorismů. Jen tak si totiž uvědomí vícerozměrnost dějinných situací a kontextů i lidských činů a slov, a získá tak šanci náležitě pochopit a pojmenovat podstatu jevového.
Naopak jako morální relativismus, ba cynismus lze označit situaci, kdy mluvčí historický materiál používá jen jako pragmatický argument potvrzující jeho předem dané „jistoty“ a komunikační cíle. Skutečné poznání je tím totiž transformováno v účelovou manipulaci s fakty, jejímž cílem není realitu poznat, nýbrž náležitě onálepkovat.
Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře. Když tedy narazil na fakt, že se Mašíni na svou bojovou výpravu vydali bez pořádné mapy, což je z vojenského hlediska drobátko nestrategické, obhájil je tím, že pořádné mapy se v padesátých letech netiskly. Jako by pro jeho hrdiny, prokazatelně schopné mnoha rázných činů, byl problém zajít do knihovny a slušnou mapu Německa vytrhnout z nějaké starší publikace, například z Ottova slovníku naučného.
Nejnázorněji je ovšem hodnotové nálepkování doložitelné na Novákově komiksu Zátopek: … když nemůžeš, tak přidej!, v němž je titulní hrdina povýšen na odbojáře vůči komunismu, a to navzdory faktu, že právě v době, o níž tento komiks pojednává, režimu výrazně sloužil. V již zmíněné televizní ArtZóně Jan Novák tento „hodnotový posun“ obhajoval tvrzením, že je to dáno žánrem. Komiks prý potřebuje kladného hrdinu, takže se Zátopkem nebylo možné naložit jinak. – Co na tom, že realita byla drobátko jiná? A co na tom, že dnešní komiks prokazatelně umí zobrazit i složitější příběhy a hrdiny.
Mám tudíž návrh: Co kdyby se Jaromír 99, Jan Novák, Argo a Paseka dali ještě jednou dohromady a udělali společně komiks o Milanu Kunderovi, v němž by se slavný český spisovatel stal kladným hrdinou dobývajícím svět? A nechtěl by naopak sám Novák napsat tlustou monografii o Zátopkovi, v níž by snesl všechen dostupný písemný i obrazový materiál dokumentující jeho fungování v rámci komunistického režimu na přelomu čtyřicátých a padesátých let?
… a pracujme s předpokladem, že i v kauze Kundera to byl žánr knihy, kdo rozhodl o míře Novákovy dehonestace zvoleného hrdiny. Pokusme se proto definovat, v jakém žánru Novák svou monografii napsal. O literární historii tu zjevně nejde, neboť autorova práce s literárností autorových děl je poněkud naivistická a snaha objektivně poznat a vyložit minulost nevalná. Nejde však ani o beletrii, byť autor působivě využívá svým nemalých stylizačních schopností.
Nejblíže se mi tudíž zdá žánr prokurátorského spisu, tedy dokumentu, jehož funkcí je doložit, že vybraná osoba je vinna a zaslouží si odsouzení. Tomu odpovídá také obdivuhodné množství shromážděných dat, faktů, dokumentů, včetně odposlechů StB, ale také očitých či sekundárních svědectví, jakož i způsob, jak je tato přehršel důkazů, domněnek a smyšlenek literárně zpracována. Autor totiž dobře ví, že kýženého odsudku Milana Kundery dosáhne jen v případě, že čtenářům v roli porotců shromážděná obvinění předloží co nejpůsobivěji. Jednotlivé kapitoly jsou proto relativně krátké, stručné a jasně formulované, usilující zkombinovat doložitelná konkréta s fikcí a efektním výkladem, jenž jednotlivosti propojuje v obžalobu.
Součástí Novákovy autostylizace je ovšem pokus představit svůj text spíše jako detektivku. V úvodu je proto vyloženo, že se k případu Kundera připletl vlastně jen náhodou: jednou mu nejela tramvaj tak dlouho, až si odskočil do antikvariátu, a tam z ničeho nic narazil na knihu, o které do té doby neměl ani páru, totiž na Poslední máj. Začal ji číst a zděšen tou hrůzou si náhle uvědomil, že o Kunderově minulosti nic neví a musí to ihned napravit intenzivním pátráním. A protože se nedlouho poté našla nakladatelství Paseka a Argo, která jeho čerstvě probuzenou zvídavost podpořila náležitou finanční zálohou, mohl se do toho pustit.
Konfrontováno s faktem, že v čase, kdy Jan Novák ještě v Československu chodil do základní školy, byl Poslední máj čítankovou četbou, tato autostylizace sice jemně drhne, ale připusťme, že měl antikomunistickou učitelku, byl špatný žák nebo si to prostě jen nepamatuje. Neberme tedy vstupní legendu jen jako narativní trik, který má čtenáře přesvědčit, že autor není prokurátorem, nýbrž jen zvídavcem, který se ve snaze prozkoumat neznámé pustil do pátrání, aniž by tušil, co je to ten Kundera za ptáčka a jaké příšernosti na něj vyhrabe. Přijměme ji spíše jako pars pro toto: jako narativní explikaci překvapení, které prožíval člověk informačně dozrávající mimo tuto zemi, když se díky četným poradcům, spolupracovníkům a snaživým informátorům poprvé setkával s materiály o tom, jaké to tu bývalo.
… perspektivy není Novákova monografie adresována znalcům, kteří se profesně pohybují v dané době, přičemž rozlišují, co je z literárněvědného hlediska informace podstatná, vedlejší, ilustrativní, zbytečná či klamná. Ti by totiž mohli začít spekulovat, nakolik je kupříkladu rychlost spisovatelových spermií klíčem k interpretaci kteréhokoliv literárního textu.
Novák píše pro laika bez hlubší kulturní paměti. Ideálním čtenářem této monografie je ten, v němž „důkazy“ shromážděné obžalobou vyvolají pocity rozhořčení nad tím, jak si ten panchart Kundera žil, a ještě měl tu drzost psát a stát se slavným – a dodnes se za sebe nestydí. Něco mi přitom říká, že většina čtenářů Novákovu knihu ani nedočte. Spřízněným duším totiž stačí letmým prolistováním poznat autorovu jednoznačnou tezi a identifikovat se s ní, protože ono je to dál furt stejné. A čtenářům, kterým tato teze „nesedne“, si dosti rychle uvědomí, že textu prokurátora Nováka schází vnitřní dramatičnost, neboť si důsledně vybírá pouze ty svědky a doklady, které obžalovanému přitěžují, a také jeho výklady jsou stylizovány tak, aby čtenáři ani na vteřinku nepodlehli složitějšímu přemýšlení.
Adresáti, kteří respektují Kunderovy prózy a dramata, byť z nich nemusejí být vždy nadšeni, pak záhy rozpoznají, že Nováka spisovatelovo literární dílo zajímá pouze tehdy, kdy je může účelově, až komicky, použít jako ilustraci či dovětek jeho života, vycházeje přitom z předpokladu, že Kundera je hovězí realista. Kupříkladu scénu, v níž se v Nesnesitelné lehkosti bytí (1984) setkávají dvě ústřední postavy, Novák bez zaváhání použije jako věrný obraz Kunderova sbližování s Věrou Hrabánkovou (s. 318). Aniž by pro to měl jakýkoli důkaz, nebo dokonce vzal v úvahu, že ten, kdo v první polovině let osmdesátých psal tento román, musel být o hodně jiný člověk než Kundera z roku 1958, kdy se se svou budoucí ženou seznámil.
Základní obvinění je přitom vedeno v rovině ideové a mravní: Kundera byl, je a vždycky bude komunista, a navíc podle předstírá, že tomu tak není. Emocionální působivost obžaloby však násobí i množství dalších jeho přestupků a vad: váhavost, udavačství, elitářství, exhibicionismus, zbabělost, despotismus, bezuzdné děvkaření, sexuální úchylky, povýšené chování k přátelům a tak dále. Ochotně se tak Novák propondělíčkovává až na úroveň bulváru.
Zvláště závažným bodem jeho obžaloby pak je, že obviněný žil tehdy, kdy žil, což spisu přidalo podtitul Český život a doba. Rozumím tomu, že je nutné začlenit Kunderovu existenci do groteskních souvislostí, jež utvářejí pitomosti literárního života řízeného jedinou správnou stranou. A souhlasím s tím, že Novák proti sobě postavil ty, kteří na počátku kouzlu komunistického mámení propadli, a ty, které režim pronásledoval nebo mu aktivně vzdorovali.
Novák jde ale dál: Kunderův portrét kreslí tak, aby bylo jasné, že nepatří mezi ty, kteří následně začali o velkých pravdách komunismu pochybovat a přes pokus režim revidovat dospěli k jeho zásadní kritice. Zjevně proto, že má strach, aby se mu jeho negativní hrdina nakonec nestal produktem, či dokonce obětí oné doby. Ne, Novákův Kundera musí za každých okolností zůstat elitářem, který všechno a všechny jenom řádně vochcal. Proto text monografie přiznává schopnost proměny Pavlu Kohoutovi, zatímco Kundera let šedesátých a následných je v něm nadále líčen jen jako kariéristický pragmatik, obratně surfující mezi nutností a osobním ziskem.
Když má tedy prokurátor Novák okomentovat Jakuba a jeho pána, neboli dosti pozoruhodnou divadelní hru, suverénně upře Kunderovi její autorství, a to tvrzením, že nejde o nic jiného než jen o obratně opsaného a několika hloupými vtipy o zadnicích pokaženého Diderota. Tomu ovšem dokáže uvěřit snad jen ten, kdo nezná předlohu a nevnímá to, co s ní Kundera provedl. Kdo nedokáže rozpoznat významovou hru, kterou ve hře několikrát tematizovaný „přepisovač“ za použití předlohy rozehrává, kdo si neuvědomuje, že autorství není utvářeno pouze „obsahem“, ale i způsobem formování díla.
A je celkem jedno, zda Novák takto činí z hlouposti, nebo ji jen předstírá. Ať tak či tak, zřetelně nechce přiznat, že autor Jakuba a jeho pána na počátku sedmdesátých let uvažuje zcela jinak než dramatik, který o deset roků dříve v Majitelích klíčů přivedl na jeviště myšlenku, že bojovníci za pokrok musí na své cestě vpřed tu a tam obětovat životy svých nechápajících či zpátečnických bližních. Zdánlivě nezávazné předvádění několika milostných lapálií je totiž v Jakubu a jeho pánu výrazem skutečnosti, že Kundera již neví, kde je ono bájné vpřed, za kterým bychom měli kráčet, přesněji ví, že je všude neboli nikde. Lidské činy tudíž podle něj nepoměřujeme nadosobní pravdou, nýbrž jen tím, zda jsme je provedli my, nebo oni. Neboli: jste báječný chlapík, když svedete kamarádovi ženu – a odsouzeníhodným darebákem je přítel, který svedl ženu vaši. Takto vyhroceně zformulovaný relativismus se ale nehodí do krámu Novákovi, odhodlanému až do konce Kunderu interpretovat jen jako bytostného, byť utajeného, bolševika. A přitom si neuvědomuje, že se tím komunistickému my–oni přibližuje více než on.
Součástí prokurátorské logiky je také schopnost proti obžalovanému otočit i to, co sám neudělal. Když jsou tedy v monografii připomenuty žalozpěvy českých básníků nad Stalinovou a Gottwaldovou smrtí, čtenář je souběžně obohacen o tuto jízlivou informaci:
Nevíme, jak tyto ztráty komunistického hnutí prožíval Milan Kundera. Stalinistou ještě byl, ale do masového básnického kvílení, jež obě úmrtí vyvolala v Československu, se nezapojil. To nebyl jeho styl.
(s. 205)
Proč to nebyl Kunderův styl, to už Novákovi nestálo za přemýšlení, z kontextu je ovšem jasné, že režimu nepochybně pochleboval sofistikovanějšími způsoby. Pro jistotu ale hned následující věta čtenáři připomene, že zatímco Kundera tu báseň na Stalina mazaně nenapsal, Jiří Kolář byl vězněn.
Kundera Novákovi přerůstá až ve velkého demiurga hodného titulní role v televizním seriálu, neboť v každé době a za každé situace, v životě veřejném i soukromém obratně a kořistnicky manipuluje se svými bližními. Celkem nepodstatná informace, že brněnská pobočka Svazu spisovatelů v roce 1958 pozvala do Brna na vystoupení vítěze recitační soutěže Wolkerův Prostějov, tudíž Jana Nováka okamžitě podnítí k dedukci, že to za pomoci Ivana Kříže manipulativně zosnoval Milan Kundera, protože chtěl dostat do postele zmíněnou Věru Hrabánkovou, která k nim patřila a v Prostějově se mu zalíbila (s. 317).
… vykresluje prokurátor Novák zejména Kunderovo odsouzeníhodné pokrytecké prospěchářství. Doporučuji vám nalistovat kupříkladu stránku 753, na níž je na základě odposlechů StB názorně ukázáno, jak tento „někdejší horlivý stalinista“ spolu se svou ženou doma bezostyšně zvažoval, zda je uživí peníze, které po přestěhování do Francie bude dostávat za výuku na Sorbonně, zvláště když mu z toho československý stát strhne 20–30 %.
Nebo jak se trapně strachovali, zda budou mít ve Francii na zdravotní péči, když tam nejsou pojištěni a ona je po operaci rakoviny – aby následně prospěchářsky přišli na to, že by mohla na prohlídky jezdit zpátky do Československa, když už „tu budou platit daně“! Nelze přitom přehlédnout, že Novák má z toho, co v odposleších čte, přinejmenším stejnou radost jako estébáci, kteří je zařídili a přivedli tak dvě lidské bytosti do nestandardní komunikační situace. Na následných stranách se pak dozvíte, jak se elitář Kundera se svým drahým renaultem, který bezcharakterně označoval jako „malé auto“, do Francie přece jenom vydal, aniž by se trápil tím, jak to bude s těmi všemi, které tu nechal. A to měl ještě trapně hudrovat, když mu soudruzi nepovolili vzít si s sebou všechny knihy, které by chtěl! No, věřili byste tomu?
Pamětníci vědí, že k osvědčenému argumentačnímu rejstříku normalizačního režimu patřily poukazy na to, jak prachatí jsou nepřátelé socialismu. Novák tuto tradici přebírá a rozvíjí. V celém svém spisu si tudíž nenechá ujít sebemenší příležitost poukázat na blahobyt, v němž si Kundera vždycky žil. Dejme tomu na straně 232 je doloženo, že v letech padesátých, těsně po měnové reformě, dostal za svou fučíkovskou poemu šest tisíc korun, což „byl zhruba půlroční plat průměrného československého zaměstnance“! Ale to nebylo všechno: málem tehdy obdržel i Státní cenu, což by mu hodilo dalších sto tisíc! Proč se Novák nad tím rozhorluje, když ty prachy nakonec dostal jistý Závada, není jasné; nejspíše tuší, že „obyčejné poctivé lidi“ vždycky naštve, když má nějakému pisálku přiletět suma,
za kterou si mohl pořídit vilu a chatu nebo tři nové automobily.
A navíc Kudera tu Státní cenu za sedm let stejně dostal, tak co.
… generuje myšlenku, že by se na něj mělo zareagovat obhajobou. Pokusil jsem se výše naznačit, že by to v praxi znamenalo vzít Novákovu monografii stránku po stránce a oddělovat autorskou manipulaci od věcných a relevantních informací, upřesňovat motivace a uvádět fakta do adekvátních kontextů.
Obávám se však, že na to nikdo nemá čas ani chuť. Nejen proto, že by mu hrozilo, že bude stejně jednostranný jako prokurátor, ale i proto, že by šlo o lopotné a časově rozsáhlé snažení, jehož výsledkem by byla kniha nepochybně ještě tlustější než ta Novákova. A i kdyby se ji nakladatelství Argo a Paseka rozhodlo opět financovat dostatečnou zálohou, stejně by de facto nebyla o spisovateli jménem Milan Kudera, nýbrž „jen“ o tom, jak adekvátně číst zrůdnost komunistické éry.
Proč by nebyla o spisovateli? Protože o spisovatelích a jejich životech je dobré psát jinak: způsobem, který nevztahuje dílo k životu, nýbrž naopak – život k dílu.
Připadá vám to stejné? Zkuste si tedy, prosím, na chvíli vytvořit fikční svět, v němž by lidsky a psychologicky tak složitý jedinec, jako je Milan Kundera, dostal šanci žít ještě jednou. A protože by chtěl být tentokrát opravdu hodnej kluk, tak by se napravil a žil a myslel vzorově. Jak by to asi dopadlo s jeho psaním, tedy pokud by vůbec psal? Psal by totéž? – Určitě ne. A ještě: kdyby Kundera žil v souladu s Novákovými hodnotovými postuláty, bylo by jeho tvorba stejně zajímavá? A kdyby nebyla, nebyla by tím také česká, francouzská, evropská i světová kultura o cosi podstatného ochuzena?
Není proto rozumnější připustit, že Kunderovo literární dílo je právě takové, jaké je, protože vyrostlo ze specifického života a myšlení komplikované osobnosti? Nemusí se nám to líbit, nemůžeme ale přehlédnout, že výsledkem jsou prózy a dramata, které oslovily neuvěřitelné množství čtenářů napříč celou zeměkoulí. Že by to byla jen náhoda či kunderovská manipulace? Do určité míry snad ano, protože Kundera umí psát způsobem, vycházejícím vstříc kulturním elitám. Jenže o totéž se v různých řečech pokouší statisíce autorů – a v míře srovnatelné s Kunderou uspěje jen ten, kdo umí svou životní zkušenost a svůj vztah ke světu převést ve slova schopná vyjádřit něco, co adresáti považují na podstatné…
Z této perspektivy bychom si tedy mohli připustit, že Kundera rozhodně není modla bez vady, která by se v lehké době chovala vždy ideálně. Nejpodstatnější část jeho díla je přesto – anebo spíše právě proto – jedinečná. A měli bychom se tudíž ptát, v čem je to tajemství. Proč právě nedokonalý jedinec vyrůstající a tvořící v tak podivné zemi s tak nesmyslným režimem zaujal svým psaní tolik lidí? Poučené čtení Kunderova života, které by jeho dílo nepoužívalo jen jako ilustraci k apriorním odsudkům, nýbrž jako svébytnou hodnotu, by nám poskytlo adekvátnější odpověď než Novákova monografie.
Já osobně kdesi v pozadí Kunderových literárních gest (jejichž klamná suverenita mě nejednou, jak mohu doložit svými recenzemi, štvala) cítím stálé puzení vést prostřednictvím psaní bolestný dialog a spor s dobou, jakož i sám se sebou samým, se svým vnitřním partnerem. Potřebu neustále reflektovat a explikovat své a cizí činy, nejistoty, postoje, omyly, vady a chyby; dát svému myšlení nad světem literární tvar schopný přerůst ve zprávu, která bude ty druhé zajímat a snad i obohacovat. Proto také ta neustálá potřeba vracet se ke svým starším textům a předělávat je. Kunderův vývoj nadto vnímám jako cestu od klamného přesvědčení, že lze být majitelem klíčů k pravdě, pokud se přidáme na stranu pokroku, k pochybám, zde nějaký pokrok vůbec je – a není-li, pak jestli lze svět a život uchopit alespoň prostřednictvím příběhů a slov, která umějí být stejně nesmrtelná jako bezvýznamná.
… skončilo stejně rychle, jako začalo, takže po několika málo týdnech, v polovině července, bylo po něm. Zvláště když se nakladatelství Atlantis zanedlouho podařilo vytasit s trumfem: poprvé a ve znamenitě kunderovském překladu vydat poslední autorovu francouzsky napsanou prózu Slavnost bezvýznamnosti, která mimochodem dosti přesvědčivě dokazuje, že jako spisovatel ten Kundera furt není vůbec marnej.
Co bude dál?
Spojená nakladatelství si nejspíše spočítají, zda se jim investice vyplatila a zisk z prodeje knihy pokryl náklady. Novák sám pak má jistotu, že kdykoli kdokoli bude o Kunderovi psát, bude muset do svého textu vložit odstavec začínající přibližně slovy: „Naproti tomu Jan Novák…“ A pokud se mu podaří svůj spis publikovat i anglicky, bude se moci podobnými odstavci kochat ve spoustě světových řečí. Asi by se tedy měl začít modlit, aby Kunderova hvězda na literárním nebi zářila co nejdéle a on si tak v její záři užíval své verze nesmrtelnosti.
A ještě o něčem nepochybuju: dříve či později někoho napadne, že Novákova monografie je výborným impulsem pro divadelní či filmový scénář. Docela by mě tedy zajímalo, zda budoucí scenárista, ať je jím, kdo chce, třeba sám autor, bude mít potřebu tematizovat i postavu Jan Nováka. A jakou podobu mu asi dá?
Bude se tento budoucí Novák více podobat náhodnému návštěvníkovi antikvariátu, neboli detektivovi pátrajícímu po Kunderových zločinech, anebo bude asociovat spíše někoho, jako býval prokurátor Urválek, jenž přece uměl také tak působivě snášet důkazy a argumenty rozlišující, kdo jsme my a kdo oni…
Jak řekl už kdosi chytřejší přede mnou, literární ceny jsou jen hra – vždyť literatura není soutěž s měřitelnými výkony, není to sport ani závodění. A ačkoli se hry mají hrát s vážností ve smyslu přistoupení na pravidla a jistého plného pohroužení se do nich, nemají samy sebe brát smrtelně vážně a nemá v nich být urážek a osobní dotčenosti
Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.
Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.
Dokonce se mi podařilo sehnat investora, který má zájem navýšit náklad časopisu a vrátit Psí víno tam, kde kdysi bylo – mezi elitní literární časopisy.
//
JT není členem spolku, jelikož byl v roce 2011 vyloučen pro neplnění redakčních povinností a narušování chodu redakce.
Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.