Milí čtenáři,

v osmnáctém čísle jsme se tak trochu zaměřili na Bělorusko, jehož obyvatelé svádějí neuvěřitelně statečný zápas s diktátorem a jeho autoritativním režimem. Obdivuji Bělorusy, že se ani tváří v tvář brutalitě a represím všeho druhu stále nevzdávají. Osobností čísla je běloruský básník, prozaik, překladatel a aktivista Max Ščur, který u nás již řadu let žije. Maxovu tvorbu znám již delší dobu a cítím ji bytostně blízko, ale teprve relativně nedávno jsem tuto vzácnou bytost poznal osobně. Vždy jsem rád, když osobnost koresponduje s tvorbou. Když přemýšlím, co tohoto mimořádného básníka pro mě nejpřiléhavěji vystihuje, pak se v mysli objevuje kratičká báseň, kterou Max napsal, když držel hladovku v rámci svého klimatického aktivismu. Možná to není Maxova nejvýraznější báseň, ale obsahuje jistý prvek, který mě na tomto člověku hlubinně oslovuje – inteligentní hřejivost tváří v tvář vší destrukci. Bytostnou laskavost, která náš svět léčí. Tu jest: „Když stojím na ulici / s plakátem / tak vlastně / předvádím princip / fungování / slunečního panelu: / zachytávám / lepenkovou / mucholapkou / pohrdavé pohledy / kolemjdoucích / a proměňuji je / na vnitřní teplo / tummo lásky.“

Cítím, že právě tohoto vnitřního tepla je nám v této době plné nemoci, bolesti a zmatku zapotřebí. Zatímco jarní karanténa v sobě nesla nádech jakéhosi dobrodružství, současná situace, kdy geometrickou řadou narůstají nemocní a roste i počet obětí pandemie, je těžká, takřka k neunesení. Nejsem sám, kdo v této době cítí hlubokou únavu, nápory úzkosti a nejistoty. Je to kolektivní zkušenost. Max Ščur v rozhovoru současnou situaci přirovnává k buddhistickému ústranní. Pochopitelně toto ústraní, jež je nám dáno nyní prožívat, není oproti meditačním pobytům dobrovolné. Ale je to dobrý způsob, jak tuto těžkou a temnou dobu ustát. Buddhističtí mistři často radí, abychom své znepokojivé emoce a myšlenky nepotlačovali, ale naučili se je obejmout a vnímat je s pozorností a laskavostí. Tahle rada mi poslední dny hodně pomáhá. A pak je tu četba a tvorba. I ty v sobě jaksi vnitřně nesou i jistý léčivý aspekt, byť často alchymické povahy.

Závěrem bych rád vedle malé antologie aktuálních běloruských básní upozornil na působivou ukázku z esejistické knihy Octavia Paze Indické odlesky, jejíž vydání chystá nakladatelství Dauphin v překladu Anny Tkáčové. A konečně bych vás rád pozval 19. listopadu na youtubový kanál Tvaru, kde náhradou za nerealizovatelný večer s tématem smrti představíme video s básní Stanislava Dvorského „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. S životem a smrtí se ovšem v této velké básni setkáte. Sledujte proto také náš web a sociální sítě.

Přejme si navzájem do této doby světlo naděje.