Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Navíc se láska v japonském básnictví zrcadlí v koloběhu ročních dob, takže se přírodní a milostné motivy přirozeně proplétají jako těla na lůžku.

Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého.