Karin Lednická (1969) je s Ostravskem spjata jako málokdo: narodila se v Karviné, vyrůstala v Havířově a dlouhá léta žije v Ostravě, kde také v roce 1997 založila komerční nakladatelství Domino. Po více než dvou dekádách nakládání s beletrií se odhodlala k vlastní prozaické tvorbě, kterou zároveň zahájilo existenci její nové nakladatelství Bílá vrána. A je to rozjezd ambiciózní: Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie o ztraceném městě (rozuměj staré Karviné, jež byla poddolována), přičemž jeho kmotrami byly úspěšné dámy Alena Mornštajnová a Martha Issová. Kniha je typograficky skvěle vypravena, má přitažlivou a vkusnou obálku, je opatřena dvěma orientačními mapkami a explikativním doslovem, korektor na ní odvedl perfektní práci. S textem samotným už je to horší.

Podivuhodná je již volba názvu města Karwiná, což autorka vysvětluje následovně:

je [to] název mnou vytvořený, vzniklý spojením polského pojmenování Karwina, které jsem opatřila dlouhou českou koncovkou. Snažila jsem se tím vyjádřit přirozenou bilingvnost tohoto regionu, která je ostatně v knize mnohokrát zmíněna.
(s. 392)

Tento výrok je výstižný hned ze dvou důvodů. Na jedné straně autorka možná až násilně usiluje o historickou věrohodnost (a jakékoli údajné prohřešky vůči ní zmiňuje v doslovu), na druhé straně si vymyslí neologismus pro název reálného, byť zaniklého města. Jako by se nemohla rozhodnout, zda píše historickou fikci, anebo beletrizovanou historii ostravského regionu. Za povšimnutí stojí navíc skutečnost, že autorka má potřebu svoje rozhodnutí zdůvodnit, i když pozornější čtenář se toho nad románem jistě dovtípí sám.

Román sestává ze čtyř částí, nazvaných podle ústředních postav: Barbora, Ludwik (Barbořin zeť), Julka (Barbořina mladší kamarádka) a Barka (Barbořina dcera a Ludwikova žena). Každá část je rozdělena na kapitoly značené rokem, do něhož je její děj zasazen a které nerovnoměrně pokrývají v podtitulu vytyčené období let 1894 (tedy od důlní katastrofy) a 1921 (ukončení česko-polského válečného konfliktu, jehož výsledkem bylo rozdělení města Těšína mezi dva soupeřící státy, a zároveň Barbořina smrt). Nesymetrické rozložení děje do vybraných let v žádném případě nevytýkám, naopak jsem po zběžném nahlédnutí do obsahu předpokládal, že ony časové mezery si bude muset čtenář domýšlet, vyplňovat z kontextu, jak tomu běžně bývá.

Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého. V obsáhlých retrospektivních pasážích jsou všechny cézury pečlivě zaplněny tak pevným pojivem, že čtenář nedostane ani jednu příležitost pro vlastní iniciativu. Doslovnost, explicitnost je podle mého názoru největším nedostatkem debutu Lednické a ukazuje na jeho sice dobře míněný, avšak nepovedený záměr. Čtenáře fikce přece na prvním místě nezajímá historie místa, do kterého je děj zasazen, tu si totiž může zjistit sám, bude-li to považovat za nutné. Podstatná je naopak promyšlená konstrukce vytvořeného světa, který má svoje specifika a udržuje si jisté fluidum.

Zde ovšem žádné tajemství neexistuje, vše je dořečeno. Některé věci se dokonce doslova či s mírnou obměnou opakují, a to v případech, kdy se dvě postavy na malém prostoru vracejí k témuž rozhovoru a některé repliky zmíní dvakrát. Tento postup by byl funkční v případě, že by každá postava hodnotila onen dialog ze své perspektivy, a tedy zákonitě jinak, jenže tak tomu u Lednické není ani náhodou. Tento nešvar umožňuje nerespektování perspektivy jedné postavy, jíž je příslušná kapitola nazvána. Konkrétně: i když se druhá část jmenuje „Julka“, příslušný děj z poloviny pojednává o Barboře. Bez problémů se přebíhá od jedné postavy k druhé, aby nezůstalo ani místečko nedořečeno.

Jazyk románu je poměrně neutrální, snad s výjimkou očekávatelného lašského nářečí a havířského slangu v řeči postav. Návodnost se naneštěstí projevuje i v této vrstvě: autorka zvýrazňuje některé dialektismy a profesní výrazy kurzivou, avšak ani v tom není důsledná a ve druhé části se tato signalizace podceňovanému čtenáři vytrácí. Když se Lednická pustí do úvah, je schopna vytvořit pateticky znějící moudro i z naprostých banalit:

Jakmile v sobě člověk během větrných časů nalezne pevnou víru v jakoukoli pravdu a ve vnějším světě následně vypozoruje jasného nositele viny, hned se mu pevněji stojí na zemi, i když všude kolem ještě pořád zuří vichřice.
(s. 354)

Dějinná věrohodnost, jíž se autorka zaklíná a kvůli níž nejspíš opravdu nastudovala lecjaký historický pramen, se jí ovšem daří jen po stránce faktografické. O důsledcích a okolnostech první světové války toho naopak mnoho neví. Jinak by nemohla napsat o jedné z postav příslušející k chudé vrstvě, že pila na jaře roku 1918 kávu, když náhražkami této nedostatkové suroviny musely na konci velké války vzít zavděk i ti nejbohatší. Podobně je nemyslitelné, že by třiatřicetiletý muž, jakým je Ludwik v době vypuknutí první světové války, narukoval hned v roce 1914, protože dobrovolně na frontu evidentně nešel. Sice jde o drobnosti, kterých si většina čtenářů nevšimne, ale vzhledem k autorčinu lpění na sebemenším detailu je nelze zcela pominout.

Z nadšených komentářů na internetu a sociálních sítích stejně jako z rychlého dotisku lze soudit, že prvotina Karin Lednické si svoje publikum našla. A to je dobře, protože její próza je přesně tím dílem, které dokáže kultivovat dějinné znalosti a jazykové dovednosti běžného čtenáře. Avšak na uměleckou literaturu to nestačí.