Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.

Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého.