Když jsme se domlouvaly na rozhovoru, napsala jste mi, že se teď hodně angažujete na záchranu staré Karviné. Co přesně se děje? A jakým způsobem se snažíte pomoci?

Území, na kterém stávala stará Karviná, stojí po ukončení uhelné těžby na rozcestí: Rozhoduje se, jestli půjde cestou trvale udržitelného rozvoje, anebo nastane další vlna průmyslového využití, které nevyhnutelně přinese zničení čerstvě zhojené krajiny, památek, historického odkazu místa. A co dělám? Snažím se upozornit na tu první možnost, protože Karvinsko může návštěvníkům nabídnout nejen památky a mnoho vrstev historické paměti, ale také nádhernou přírodu.

Nakolik nás ovlivňuje místo, kde jsme se narodili, kraj, ze kterého pocházíme? A nakolik tohle ovlivnilo vás – nejen jako autorku, ale i jako člověka?

Velmi, řekla bych. Vnímám to při rozhovorech s lidmi – člověk se zdejšími kořeny prostě ví, lidem z jiných krajů je třeba ledacos dovysvětlit. Těch místních specifik je docela dost a vzhledem k tomu, že o některých z nich se dlouhou řadu desetiletí nesmělo mluvit, mohou některé aspekty zdejší historie a mentality působit poněkud rázovitě, nebo až nepochopitelně. Dám příklady: To, co by mohl někdo považovat za xenofobii, je odraz opakované a nepříliš pozitivní historické zkušenosti s masivní ekonomickou migrací. Vznik samostatného Československa zde provázela válka a dvouletý krvavý konflikt. Anebo jinak: Výjev havíře jdoucího s baňokem na šichtu bude pro mě navždy dojemný, protože spojený s dědečkem. Vím, že obecná představa havíře se bohužel pojí s jeho normalizační podobou, která se od toho, o čem píšu, dost zásadně liší. Ale i v tom vidím smysl své práce – předložit čtenáři jiný než zažitý obrázek.

Kdy jste začala na trilogii Šikmý kostel pracovat – a bylo od začátku jasné, že to bude trilogie?

Vůbec ne! Na samém začátku byl úmysl napsat povídku. Když jsem začala sbírat materiál, bylo mi brzy jasné, že je toho dost na román. Který se následně rozrostl do trilogie, jak víme. Protože toho nevyřčeného a nepopsaného je zkrátka příliš mnoho a do jediného svazku bych to nevměstnala.

V Šikmém kostele jsou desítky postav – jak moc si jejich linie připravujete předem? Děláte si třeba nějaká schémata postav, jejich vztahů a důležitých okolností, aby vás pak při psaní nic nezaskočilo a všechno „klaplo“?

Základní dějový rámec knihy tvoří reálné historické události a ty nechávám nést vymyšlené postavy. Ale i v osudech fiktivních hrdinů se odrážejí skutečné příběhy, které jsem vyposlechla od pamětníků nebo našla v pramenech a literatuře. Schémata ani nic podobného si nevytvářím, mám to v hlavě. Jedinou pomůckou tohoto druhu je pro mě seznam postav s jejich roky narození a úmrtí, protože tolik letopočtů bych si nezapamatovala.

Co je na psaní tak rozsáhlého celku, který je navíc založen na skutečných událostech a osobách, nejnáročnější?

Na to asi nedovedu odpovědět. Pro mě je velmi důležité, aby lidé, kteří tuto část historie zažili nebo vyposlechli od svých rodičů a prarodičů, měli při čtení nebo po dočtení pocit autenticity, aby příběh odrážel jejich vlastní prožitky, zkušenosti. A stejný důraz kladu i na to, abych si zachovala naprostou nestrannost. Abych nehodnotila, nesoudila. Abych zůstala pouhým vypravěčem vzadu za příběhem.

Co pro vás při tom je nejtěžší osobně, třeba i emocionálně?

To souvisí s předchozí odpovědí. Významným zdrojem je pro mě orální historie, a proto vnímám jako svou největší autorskou odpovědnost, aby nikdo z mých pamětníků nenabyl pocit, že jsem zneužila jeho důvěru nebo posunula význam jeho sdělení. Šikmý kostel není tak docela fikce – je to příběh vyfabulovaných postav, které nesou reálnou historii.

Z jakého typu historických pramenů vycházíte – a kam všude už jste za nimi cestovala? Které místo bylo nejdál a kam se chystáte v dohledné době?

Ze všech dostupných a obvyklých. Protože píšu o regionální historii, nemusím cestovat nijak zvlášť daleko. Nejvzdálenějším badatelským místem pro mě byla Osvětim, kde jsem loni v létě s laskavou pomocí polského historika Daniela Korbela a pracovníků Muzea Auschwitz-Birkenau vyhledávala v archivu i v terénu podrobnosti o událostech z února až dubna 1940, kdy byl budoucí koncentrační tábor zakládán. Teď nejčastěji jezdím do Životic, protože pracuji na publikaci věnované životické tragédii ze srpna 1944.

O této události píšete i v druhém díle Šikmého kostela. Kdy a proč jste se rozhodla věnovat jí samostatnou knihu? A bude to spíše odborná publikace, nebo beletrie?

Nebude to ani beletrie, ani čistě odborná publikace – objeví se v ní zápisy výpovědí pozůstalých a jejich rodinných příslušníků, doplněné o autorský komentář k vylíčeným událostem. A proč jsem se do toho pustila? Důvody jsou v zásadě dva. Především to, že považuju za hanebné, jak málo se o této tragédii ví. Když si porovnáte srovnatelnou událost v Lidicích a tohle… škoda mluvit. Usiluji o to, aby se povědomí o šestatřiceti zastřelených a několika desítkách odvlečených do různých lágrů znovu dostalo do obecného povědomí. A tím druhým důvodem je to, že v doposud vydaných publikacích nalézáme pouze komunistický narativ o hrdinných partyzánech a zlých gestapácích, z něhož vymizeli obyvatelé vesnice, jejich propletené vztahy. Nebo třeba psychopatická osobnost četnického strážmistra Sattlera, který podle všeho využil příležitosti, aby si vyrovnal osobní účty. U jiného člověka se objevuje podobné dilema jako v Šikmém kostele – kde je hranice mezi pragmatickým jednáním vedoucím k záchraně rodiny a kolaborací? Ten můj svazek nebude nijak obsáhlý, i s fotografiemi se chci dostat ke stovce stran.

V Londýně jste studovala anglickou historii – nakolik se liší tamní badatelské metody od těch českých? Je jiná například práce s prameny či jejich povaha?

V Česku jsem nestudovala, takže nemám srovnání. Ale vybavena zkušeností ze socialistické základní a střední školy jsem v Británii žasla, když se po mně nechtělo memorování letopočtů, ale kritické myšlení, názor. Do paměti se mi zaryl vůbec první zážitek tohoto druhu: Probírali jsme spiknutí střelného prachu a jako výstup z hodiny jsme měli napsat esej o konfliktu morálky jednotlivce a vyššího zájmu, aplikováno na varovný dopis doručený lordu Monteagleovi. Obávám se ale, že jsem tenkrát sepsala pěkný blábol, protože na takovéto svobodné vyjadřování jsem nebyla vůbec zvyklá.

Prý jste při mapování území, o kterém píšete, doslova prochodila boty. Jak se v těch místech cítíte? A jaký k nim máte vztah dnes, po několika letech práce na trilogii?

Kdyby jedny – několik párů už padlo! Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala. Dnes už ho mám vystavěné v hlavě, osazené skutečnými postavami i mými hrdiny. Ale rozhodně mi nezlhostejnělo, stále vnímám silný duch toho místa.

Kolik výtisků prvního i druhého dílu se dosud prodalo – a čemu přičítáte tak obrovský úspěch?

Přesná čísla neumím říct, ale prvního dílu zhruba sedmdesát tisíc a druhého čtyřicet. Nevím ale, jestli jsem tou nejpovolanější osobou, která by měla úspěch Šikmého kostela analyzovat… Ale abych vás neodbyla, za jeden z nejpravděpodobnějších důvodů považuji to, že se věnuji nikdy dříve literárně nezpracovaným tématům a lokalitám. A že je to tradičně napsaný román, který už možná čtenářům chyběl.

Když si o Šikmém kostelu povídám s přáteli, opakovaně se setkávám s tím, že ho označují za „realistickou prózu“ – v tom smyslu, že de facto navazujete na české klasiky málem z 19. století. Setkáváte se s tímto názorem také – a co si o něm myslíte?

Ano, setkávám se s tím a upřímně se z toho raduju. Protože to znamená, že se mi podařilo naplnit můj autorský záměr. Víte, Karvinsko žádný román napsaný v devatenáctém století nemá. Ani v první polovině století dvacátého, když už jsme u toho – jedinou výjimku zde představuje tvorba karvinského rodáka Gustawa Morcinka, ale ten psal polsky a jeho tvorba nebyla přeložena do češtiny. Pokusila jsem se to napravit.

Které autory sama ráda čtete, ať už zahraniční, nebo české? Který žánr je váš nejoblíbenější?

To by byl asi dlouhý seznam, zrovna teď mám na nočním stolku Trujkunt od Petra Sagitariuse, Děti Volhy od Guzel Jachiny a List gończy od Kazimierze Albina. Tu posledně jmenovanou jsem dostala loni v Auschwitzu, je to zpověď vězně z vůbec prvního transportu, o kterém píšu ve druhém díle. Tehdy mi byla studijním materiálem, teď ji čtu jako obyčejný čtenář. Chtělo by se mi v téhle souvislosti promluvit o současném trendu koncentráčnické literatury, o komercionalizaci utrpení a trochu se u té promluvy rozčílit, ale raději se vrátím k otázce týkající se oblíbeného žánru. Snad mi nebudete mít za zlé, když na ni odpovím poněkud reverzně – mám ráda knihy, které neodcházejí z reality a ze kterých neční autorovo ego, ale potřeba jakéhosi sdělení.

Vaše nakladatelství Domino se zaměřovalo zejména na detektivky a thrillery. Jaký vztah máte k těmto žánrům, čtete je s chutí i dnes? A nelákalo vás někdy napsat třeba právě detektivku?

Po tolika letech, kdy posuzování detektivek a thrillerů bylo pro mě prací, si užívám stav, kdy je nemusím číst vůbec. Žánrová literatura za to samozřejmě nemůže, to spíše moje přesycení.

Jak daleko jste s třetím dílem – už jste se pustila do psaní? Kdy ho plánujete vydat?

Teď se věnuji publikaci o životické tragédii; Šikmý kostel přijde na řadu až po ní. Zatím mám jenom vypsané historické události a osobnosti, které chci zakomponovat do děje.

Máte už v hlavě celou dějovou linku „až do konce“?

Ne. Ale protože vím, kterou událostí děj zakončím, mám poslední větu. Už dlouho.

Pustila jste se také do psaní divadelních her – už je některá z nich hotová, nebo se dokonce chystá realizace?

Divadelní hru jsem úplně odložila, nemám na ni čas ani správné rozpoložení. Ale namísto toho se podílím na přípravě dvou divadelních představení, která vzniknou na základě Šikmého kostela. Jedno česky, druhé polsky. Aby byla zachována vyváženost i v tomto ohledu.

Tak to gratuluju! Už víte, kde a kdy budou obě představení uvedena?

Děkuji, ohromně se na tu práci těším. Termíny premiér nebyly zatím pevně stanoveny. Ale jednám s Polskou scénou Těšínského divadla a s ostravskými Bezruči. Na obou scénách se ho ujmou tvůrci, u kterých cítím jistotu, že dokážou převést náladu a základní sdělení knihy na jeviště.