Fodorova
Rozhovor s Annou Fodorovou

Co člověk důvěrně pozná ve své rodině, to v něm už zůstane

Ptá se Simona Martínková-Racková

Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 9/2021

Už dlouhá desetiletí žijete v Londýně. Jak si máme představit místo, kde bydlíte a zároveň tvoříte?

Žiju v typickém viktoriánském domě, který je směsí goticko-klasicisticky-orientálních prvků. I tohle je architektura z 19. století. Je to typický dům, jakých jsou v naší čtvrti stovky, liší se pouze detaily. V podstatě to byla taková sídliště – nějaký podnikatel koupil rozsáhlý pozemek a nechal na něm postavit desítky a desítky de facto stejných domů.

Představuju si červené cihly…

To si představujete správně. Červené cihly, bílé sloupky a štukované detaily. Tak trochu dort. V Londýně v podstatě žije jen málo lidí v centru, bydlíme spíš v takových vesnicích. Do centra ale máme velmi dobré spojení. Před několika lety tady zavedli metro, které jezdí spíš nahoře než pod zemí, a máme to na něj deset minut. Bydlíme jen dvě stanice od galerie Tate Modern a od řeky. Jsme velice blízko ke Greenwichi, v podstatě ležíme na nultém poledníku a naše čtvrť má velmi smíšenou populaci. Je to blízko čtvrti, kde bydlí hodně lidí z West Indies – z Jamajky, Trinidadu…, – a v posledních deseti letech se to tam obrovsky mění. Je znát, že do ní proudí víc peněz. Nedaleko máme také známou uměleckou školu Goldsmiths College of Art, kde studoval například Damien Hirst a celá tahle vlna anglického moderního umění v osmdesátých letech. Ty domy byly postaveny koncem 19. století pro střední vrstvu, takže jsou velké a měly i části, kde bydleli služební. A protože je blízko ta college, mnohé z nich si koupili umělci.

Jak dlouho tam už s manželem bydlíte?

Už třicet let. Domy byly v té době velmi zanedbané, a tudíž levné. Jsou ale rozměrné a mají vysoké stropy, a tak si z nich mnozí umělci udělali ateliéry. Každé léto se v Londýně pořádá týden otevřených dveří – výtvarníci otevřou ateliéry, vystaví své obrazy nebo tisky, keramiku nebo třeba sochy a na dveře vyvěsí plakát. Lidé pak chodí od domu k domu, všude dostanou víno a jednohubky, prohlížejí si umělecká díla a třeba si i nějaké koupí.

To je na povídku!

Však také hlavní postava mého románu První terapie bydlí v takové čtvrti a ty domy jsou tam popsány. Kvůli těm gotickým prvkům to může působit i trochu hrůzostrašně, zvlášť v noci. A ta hlavní hrdinka, terapeutka Gail, na ulici pravidelně vídá skupinu lidí, rodinu s dětmi. Když si tu knížku přečetla moje známá, která bydlí u nás v ulici, říkala mi – vždyť já ty lidi znám! Já je taky potkávám! To se mi moc líbilo.

Jak se o vaší knížce dozvěděla?

Řekla jsem jí o ní. Ona učí na filmové škole a píše scénáře. Bavíme se spolu už léta, i když se známe vlastně jen z ulice a z vlaku.

Z jakých řad se v Londýně rekrutují vaši přátelé? Jsou to spíš kolegové, nebo právě sousedi…?

Obojí. V posledních letech také patřím do lokální skupiny spisovatelů. Každý z nás čte ostatním z toho, co zrovna píše, a pak si texty vzájemně komentujeme. Pomáháme si.

Anglie má v tomhle silnou tradici, že?

Ano. Tady totiž strašně moc lidí píše. A když nepíše, tak během hovoru jen tak prohodí – jednoho dne o tom všem napíšu román. Psát je tu velmi populární. Británie je velice literární země. Už jsem byla v několika takových skupinách a pokaždé mě překvapí, že plno lidí skutečně umí výborně psát. Mají na to nadání. Já jsem v té skupině vždycky jediný cizinec.

(Anna s rodiči, ca 1954)

 

Přitom se jim můžete rovnat. O to větší úspěch to je!

Asi ano. Je to malá skupina, třeba osm lidí. Pro mě je to často těžké, protože musím hrozně rychle zachytit, co předčítají. Zvlášť pokud čtou rychle nebo nějakým nářečím, je to pro mě i po tak dlouhé době náročné. A co k tomu pak říct inteligentního, když tomu pořádně nerozumím?

Také jste se v jednom rozhovoru zmiňovala o tom, že v Británii je třeba podat kritiku mnohem jemnějším způsobem.

To se vztahovalo k výtvarné kritice na uměleckých školách. V Čechách jsem chodila na Umprum, v Británii jsem pokračovala ve studiu a pak jsem učila. Z Čech jsem byla zvyklá na mnohem brutálnější kritiku, ale tady jsou lidé mnohem zdvořilejší. Kritiku pak musíte de facto rozšifrovat, abyste se dozvěděla, co vám vlastně říkají.

To asi chce určitou praxi.

To ano. Ale co se týče spisovatelů – jsou vlastně v Čechách takové literární skupiny?

Pokud vím, tak moc ne. V Českých Budějovicích bývala Literární buňka, jejíž členové byli prozaici i básníci, ale ta se už myslím rozpadla.

Lidé, o kterých mluvím já, ale nejsou profesionální spisovatelé, mají spisování jako hobby. Největší metou je to, že někdo něco odpublikuje. Což se stává velmi, velmi zřídka. Samozřejmě ale existují i jiné literární kruhy, do kterých já nemám přístup.

Knižně publikovat je v Británii mnohem těžší, to se se situací u nás asi nedá srovnávat.

Je to strašně těžké. Trh je zaplaven anglicky psanou literaturou ze všech kontinentů.

Jak se vám tedy poštěstilo vydat První terapii?

Ještě předtím jsem měla napsaný jiný román a s vydáním jsem neuspěla. Kolem vydávání knížek je celý průmysl. Většina nakladatelství čte jen rukopisy, které jim pošlou literární agenti, a ještě jenom ti uznávanější. Že by tam poslal rukopis sám autor, to neexistuje. Takže první obrovská anabáze je už jen to, aby spisovatel získal agenta. Protože ten agent je každodenně zaplaven stovkami rukopisů a musí si pečlivě vybírat. Zná knižní trh a bude investovat jenom do člověka, kterého dobře prodá. Do toho totiž musí dát hrozně energie. Takže existují i „před-agenti“ – lidé, které si zaplatíte, aby vám pomohli napsat synopsi, a hlavně dopis pro agenta. Abyste se mu vůbec představili tak, jak to má být. Na to, jak má vypadat dopis i synopse, jsou neuvěřitelné šablony. Do toho se pořádá obrovské množství kurzů kreativního psaní. Když se stanete členem určitých literárních společností, což stojí hodně peněz, zprostředkují vám schůzku s agentem, za kterou zase musíte zaplatit – abyste se jenom představili! Je to ohromný průmysl a člověk může strávit léta tím, že hledá agenta. Ale agent není nakladatel, takže tím se ještě vůbec nic nestalo! Někteří lidé si zase platí mentora, který s nimi vývoj jejich psaní sleduje.

Doprovodné foto archiv AF

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Fodorová

    (1946) narodila se v Bělehradu a vyrůstala v Praze. Otec byl jugoslávský lékař, interbrigadista a prozaik Theodor Balk, matka německy píšící novinářka a pozdější spisovatelka Lenka Reinerová. Anna studovala na VŠUP, po srpnu 1968 se ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • rajchman
    Rozhovor s Pavlem Rajchmanem

    Železnice mě zachraňuje

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2021
  • Drážďanská cena lyriky
    Rozhovor s Petrem Hruškou

    Hádky nebyly, polemiky ano

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2020
  • Rozhovor s Jiřím Hájíčkem

    Nechci mít ze psaní živnost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2020
  • Dragulova
    Rozhovor s Evou Dragulovou

    Všechny cesty vedou do Neapole

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2020
  • Rozhovor s Janem Štolbou

    Realita je čímsi podezřelá

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2020