02_Stolba
Rozhovor s Janem Štolbou

Realita je čímsi podezřelá

Ptá se Simona Martínková-Racková

Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 14/2020

V tomto čísle Tvaru přinášíme mimo jiné překlady básní Franka O´Hary. Je ti jeho poezie blízká?

Znám ji, nicméně z Newyorské školy je mi bližší James Schuyler, můj skrytý objev. Je to výrazný civilistní typ, přitom velmi jemný ve smyslových postřezích i v odstínění významů, s úžasným citem pro dialektiku a taky obyčejné, ale vřelé a jemně zachycené emoce.

Říkáš „skrytý objev“ – kdy a jak jsi ho objevil?

V New Yorku, u jednoho chlapíka, se kterým jsem tehdy koncem 80. let hrával. Na chodbě měl zarámovanou Schuylerovu báseň „Verge“, později jsem si ji dovolil přeložit jako „Práh“, a ta mě úplně fascinovala tím, jak si hraje s detailními posuny skutečnosti, s tím, že něco v jednu chvíli není, a vzápětí to je, jak ontologicky dokáže vnímat smyslový svět. Na to konto jsem se začal zajímat o autora a zjistil jsem, že to byl člověk velice plachý, dlouho žil ve slavném Chelsea Hotelu, byl to gay, patřil k sedmdesátoletní newyorské avantgardě a mnozí ho dnes řadí k tomu úplně nejlepšímu, co v Americe vzniklo.

Básně Jamese Schuylera tě oslovily natolik, že jsi některé z nich přeložil a publikoval v Hostu 9/2001. Vyšlo u nás od něj ještě něco?

Nevím, pochybuji. Podle všeho prošel bez povšimnutí.

Zaujalo mě, že jsi Schuylerovu báseň viděl zarámovanou jako obraz u kolegy z kapely, když jsi žil v New Yorku. To je až symbolické, nemyslíš?

Ten spoluhráč, Vincent, byl básník, tehdy mu bylo asi třiadvacet a byl to syn proslulého newyorského malíře Alexe Katze, který vešel ve známost takovými obřími portréty, na první pohled jakoby chladnými, pastelově odtažitými a distancovanými. Nebyl to hyperrealismus ani fotorealismus, ač v něčem se jim to blížilo; byla to jakási hra se zvláštně nadsazenou „idylkou“ reality.

Jak se stalo, že jste spolu začali hrát?

Když jsem se octl v New Yorku, různě jsem rozhazoval sítě. A Vincent kromě toho, že psal básně, se jednu chvíli cítil být beatovým šansoniérem. Hráli jsme na několika párty a potom on ve vyhlášeném dekadentním klubu Knitting Factory – nevím, jestli ještě existuje – zorganizoval maratónské čtení Kerouacova cyklu básní Mexico City Blues. Svolal na to spoustu newyorských básníků včetně Ginsberga…

Takže jste se potkali!

No, nepotkali. Ještě s jedním pianistou jsme jen figurovali jako kapela, která během toho monstrózního čtení hrála básníkům za zády. Byl to docela zážitek.

To tedy věřím. Jaký byl v té době New York?

Úžasný, pulsující, pestrý, s unikátním velkoměstským, ale i domáckým charakterem, jenže bylo to taky město v krizi. Vládla tam vysoká zločinnost, v metru stála celá papundeklová městečka bezdomovců a nikdo nevěděl, jak to řešit. Při analýzách, co se vlastně děje, vznikaly dohady, že neoliberální bushovská garnitura zanedbávala zdravotnictví, a tak se na ulici octla spousta lidí třeba s mentálním postižením. Ulice tehdy byly skutečně plné podivínů, zvláštních nebo úplně ztracených existencí, o kterých člověk nevěděl – jsou to blázni, žebráci, vyděděnci, sociální případy? Do některých čtvrtí nebylo radno chodit, pro Čecha to byla úplně nezvykle segregovaná a stratifikovaná metropole. Bydleli jsme na dlouhatánské avenue, která prochází celým Brooklynem a je ještě vcelku solidní a normální. Ale stačilo doslova zahnout za roh a člověk po dvou třech blocích zjistil – aha, tady vcházím do jiného světa. Tatínek mojí ženy, dojemný Ital – on už tedy ne, ale jeho rodina pocházela od Salerna –, kdysi opravoval automaty a jedna jeho štace bývala za starých lepších časů právě v té ulici za rohem, Dean Street. Jednou jsme tam vyrazili a bylo to trochu jako sestup do pekel.

Báli jste se?

Vlastně ani ne, člověk se nějak vnitřně obrnil a naježil. New York měl pověst města od rány a člověk tam musel být připravený na všechno, včetně slovních potyček. Byl vyhlášený jako sebejisté, nabroušené a houževnaté město, kde si nikdo nenechá nic líbit a všichni mají prořízlou pusu. Člověk si musel vytvořit tvrdou skořápku, nebo aspoň působit, že ji má.

Jezdíš tam i dnes?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Štolba

    (25. 9. 1957, Praha) je prozaik, básník, kritik, hudebník. Po maturitě na gymnáziu studoval jeden semestr na PF UK, poté vystřídal různá zaměstnání (skladník, lapiduch, topič, hlídač, zdravotní bratr). Publikovat ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • jonas_zboril
    Rozhovor s Jonášem Zbořilem

    Ženou mě otázky a zvědavost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2020
  • natalie_nera
    Rozhovor s Natálií Nerou

    Jsem náhodná cestovatelka životem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2020
  • Simona Martínková-Racková

    Pohladíš šelmu?

    Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 18/2019
  • alena_mornstajnova
    Rozhovor s Alenou Mornštajnovou

    Knihy mi daly svobodu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2019
  • kabrtova
    Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

    Konzultovala jsem i s hrobníkem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2019