02_Stolba
Rozhovor s Janem Štolbou

Realita je čímsi podezřelá

Ptá se Simona Martínková-Racková

Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 14/2020

V tomto čísle Tvaru přinášíme mimo jiné překlady básní Franka O´Hary. Je ti jeho poezie blízká?

Znám ji, nicméně z Newyorské školy je mi bližší James Schuyler, můj skrytý objev. Je to výrazný civilistní typ, přitom velmi jemný ve smyslových postřezích i v odstínění významů, s úžasným citem pro dialektiku a taky obyčejné, ale vřelé a jemně zachycené emoce.

Říkáš „skrytý objev“ – kdy a jak jsi ho objevil?

V New Yorku, u jednoho chlapíka, se kterým jsem tehdy koncem 80. let hrával. Na chodbě měl zarámovanou Schuylerovu báseň „Verge“, později jsem si ji dovolil přeložit jako „Práh“, a ta mě úplně fascinovala tím, jak si hraje s detailními posuny skutečnosti, s tím, že něco v jednu chvíli není, a vzápětí to je, jak ontologicky dokáže vnímat smyslový svět. Na to konto jsem se začal zajímat o autora a zjistil jsem, že to byl člověk velice plachý, dlouho žil ve slavném Chelsea Hotelu, byl to gay, patřil k sedmdesátoletní newyorské avantgardě a mnozí ho dnes řadí k tomu úplně nejlepšímu, co v Americe vzniklo.

Básně Jamese Schuylera tě oslovily natolik, že jsi některé z nich přeložil a publikoval v Hostu 9/2001. Vyšlo u nás od něj ještě něco?

Nevím, pochybuji. Podle všeho prošel bez povšimnutí.

Zaujalo mě, že jsi Schuylerovu báseň viděl zarámovanou jako obraz u kolegy z kapely, když jsi žil v New Yorku. To je až symbolické, nemyslíš?

Ten spoluhráč, Vincent, byl básník, tehdy mu bylo asi třiadvacet a byl to syn proslulého newyorského malíře Alexe Katze, který vešel ve známost takovými obřími portréty, na první pohled jakoby chladnými, pastelově odtažitými a distancovanými. Nebyl to hyperrealismus ani fotorealismus, ač v něčem se jim to blížilo; byla to jakási hra se zvláštně nadsazenou „idylkou“ reality.

Jak se stalo, že jste spolu začali hrát?

Když jsem se octl v New Yorku, různě jsem rozhazoval sítě. A Vincent kromě toho, že psal básně, se jednu chvíli cítil být beatovým šansoniérem. Hráli jsme na několika párty a potom on ve vyhlášeném dekadentním klubu Knitting Factory – nevím, jestli ještě existuje – zorganizoval maratónské čtení Kerouacova cyklu básní Mexico City Blues. Svolal na to spoustu newyorských básníků včetně Ginsberga…

Takže jste se potkali!

No, nepotkali. Ještě s jedním pianistou jsme jen figurovali jako kapela, která během toho monstrózního čtení hrála básníkům za zády. Byl to docela zážitek.

To tedy věřím. Jaký byl v té době New York?

Úžasný, pulsující, pestrý, s unikátním velkoměstským, ale i domáckým charakterem, jenže bylo to taky město v krizi. Vládla tam vysoká zločinnost, v metru stála celá papundeklová městečka bezdomovců a nikdo nevěděl, jak to řešit. Při analýzách, co se vlastně děje, vznikaly dohady, že neoliberální bushovská garnitura zanedbávala zdravotnictví, a tak se na ulici octla spousta lidí třeba s mentálním postižením. Ulice tehdy byly skutečně plné podivínů, zvláštních nebo úplně ztracených existencí, o kterých člověk nevěděl – jsou to blázni, žebráci, vyděděnci, sociální případy? Do některých čtvrtí nebylo radno chodit, pro Čecha to byla úplně nezvykle segregovaná a stratifikovaná metropole. Bydleli jsme na dlouhatánské avenue, která prochází celým Brooklynem a je ještě vcelku solidní a normální. Ale stačilo doslova zahnout za roh a člověk po dvou třech blocích zjistil – aha, tady vcházím do jiného světa. Tatínek mojí ženy, dojemný Ital – on už tedy ne, ale jeho rodina pocházela od Salerna –, kdysi opravoval automaty a jedna jeho štace bývala za starých lepších časů právě v té ulici za rohem, Dean Street. Jednou jsme tam vyrazili a bylo to trochu jako sestup do pekel.

Báli jste se?

Vlastně ani ne, člověk se nějak vnitřně obrnil a naježil. New York měl pověst města od rány a člověk tam musel být připravený na všechno, včetně slovních potyček. Byl vyhlášený jako sebejisté, nabroušené a houževnaté město, kde si nikdo nenechá nic líbit a všichni mají prořízlou pusu. Člověk si musel vytvořit tvrdou skořápku, nebo aspoň působit, že ji má.

Jezdíš tam i dnes?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Štolba

    (1957), prozaik, literární kritik (nositel Ceny F. X. Šaldy), básník a hudebník. Vydal básnické sbírky Čistá vrána (Paříž 1988), Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2002), Hřebeny ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • jonas_zboril
    Rozhovor s Jonášem Zbořilem

    Ženou mě otázky a zvědavost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2020
  • natalie_nera
    Rozhovor s Natálií Nerou

    Jsem náhodná cestovatelka životem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2020
  • Simona Martínková-Racková

    Pohladíš šelmu?

    Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 18/2019
  • alena_mornstajnova
    Rozhovor s Alenou Mornštajnovou

    Knihy mi daly svobodu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2019
  • kabrtova
    Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

    Konzultovala jsem i s hrobníkem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2019