Simona Martínková-Racková

Pohladíš šelmu?

Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 18/2019

Nekroť to

Nekroť to. Jsi ten, kdo přespává
v džungli, noc plná horkosti. Jsi šelma
a jsi lovec. Spíš ve střehu, houpačka
z lián, potrhaný sny. Nic není jistý,
tak to máš rád. Řekla bych víc,
ale jsou věci, o nichž se nemluví.
Chuť manga první ráno, malátná
jet lagem, matně se rozpomínám.
Teprve teď, už teď. Až to všechno
ucítím pod rukama, bude to
pryč. A třeba zrovna ne! Zlátne
a oceloví, i nebe mezi dráty
je nebe. Ostrá chuť, co se vzpříčí.

 

 

Místenky předem

Až pojedem na svařák do města,
co neexistuje, koupíme si místenky
předem. Obuv pevná jak rozhodnutí,
ryby, co nikdy nenarazí do skla. Jenom
hvězdy, jednu z nich potkáme, co se
stalo v červnu, je naše tajemství. Lekníny
můžou proplouvat koupelnami, toto
je libovolný hobby market a ty, to nikdy
nezapomeň, jsi zcela svobodná. O adventu
se ostří zákoutí, touhy se prořezávají
jak druhý zuby, z noci na noc. Ta neodkladnost!
To řeřavění vteřin, utíká ti to pod rukama,
náhlá zář, teď. Čelní náraz. A co je víc?

 

 

 

Aby to nikdo neviděl

V noci je pondělí a ve dne
den. Je čas, kdy jezy zní,
poslouchej! Víly a pulci,
všechno nečekané, po čem
tak dlouho toužíš, přichází.
Možná jsi čekal jiné zvuky.
Možná jsi příliš dlouho snil.
A ty jsi tam, na druhém břehu,
nosila čelenku moc do očí jak
Vinnetou, akorát že jsi holka.
Aby to nikdo neviděl, když
brečíš, aby to nikdo neslyšel,
když řveš. Postavit most mezi
různými částmi obce. Potom
vystavět náměstí, hladký jak srst,
hebký, už víš, jako kočičí hřbet.

 

 

 

Pohladíš šelmu?

Není čeho se bát, když jdeš
do neznáma. Tygr s mléčnou
srstí se dívá, protahuje se,
ví. Stezka, nekompromisní
barvy. Bez jistot, stopuješ,
pohladíš šelmu, až budeš moct?
Pruhy, řešení rychlá jak auta
na Průmyslové, přijeďte za mnou!
Uvítám vás, posolím chleba z Esky.
Je ho víc, a tak můžu rozdávat. Někdo
mě bere do vlasů, trhá říjnové kytky.
Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč.
Zítřek, den, který miluješ, bude,
anebo nebude. Jediné, co je jisté.

Chviličku.
Načítá se.
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • alena_mornstajnova
    Rozhovor s Alenou Mornštajnovou

    Knihy mi daly svobodu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2019
  • kabrtova
    Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

    Konzultovala jsem i s hrobníkem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2019
  • dita_taborska-barva
    Rozhovor s Ditou Táborskou

    Vždycky pravdivost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2019
  • Simona Martínková-Racková

    Planety

    Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 11/2019
  • Horakova
    Rozhovor s Pavlou Horákovou

    Vždycky jsem stála na okraji

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2019