Simona Martínková-Racková

Planety

Rostliny, které pěstuješ potmě, mají / oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo

Beletrie – Poezie
revue Ravt 11/2019

Nekroť to
Nekroť to. Jsi ten, kdo přespává
v džungli, noc plná horkosti. Jsi šelma
a jsi lovec. Spíš ve střehu, houpačka
z lián, potrhaný sny. Nic není jistý,
tak to máš rád. Řekla bych víc,
ale jsou věci, o nichž se nemluví.
Chuť manga první ráno, malátná
jet lagem, matně se rozpomínám.
Teprve teď, už teď. Až to všechno
ucítím pod rukama, bude to
pryč. A třeba zrovna ne! Zlátne
a oceloví, i nebe mezi dráty
je nebe. Ostrá chuť, co se vzpříčí.

 

 

 

Bude to později. Teď ne.
Co se děje, když konvalinky usnou? Kde
spočinou, sklon otazníků, jejich ladná
šíje. Labyrint, nebo bludiště, a čím se liší,
liščí. Nauč mě nehledat, srst v prsti,
v prstech, jdu za pachem, a to je každá
vůně, když je jí moc. Akáty, akáty!
Keře se přepeří, bude to naopak
než u labutí, z bělostné bude popelavá.
Později. Bude to později. Teď ne.
Teď si jen naskočit a vézt se, no jasně,
správně ti to připomíná popeláře. Ta
ulice je slepá, a tak máš jistotu, kam
vede. Volavky, roztáhněte křídla,
nad meandry, nad meandry, nad meandry.

 

 

 

Planety
Když jsem se vrátila, vše bylo na svém
místě. Protahující se zvířata, plachost
rostlin, bordel v koupelně – znamení,
že se tady žije, že to nebylo marné.
Úplněk nastane až zítra, počkej si, ještě.
Planety mlčí. Jsou krásné a jsou nadosah,
nevěříš? Věř. Věř! To, co tě obkružuje,
navždycky patří k tobě. Přes displej protrhávání,
ta bouřka teda byla! Těkáš a nevidíš,
těkáš, a díky tomu jsi, v každé z těch
teček, nebylo to marné, v pangejtu u hlavní
ve čtyři ráno začínají zpívat. Dnes nikdo
nevypadne z hnízda, planety nezešílí,
tam ve tmě. A ty, i ty máš ještě čas.

 

 

 

Kdo barví oheň?
Rostliny, které pěstuješ potmě, mají
oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo
přikládá, takhle na konci března? Dívej,
stíny už natahují končetiny, jsou samá
ruka, samá noha, jak holka před pubertou.
Kdo přikládá, kdo věří? Vítr ať je milosrdný
k ptáčatům ve větvích u okresky, k vejcím.
Barvíme konečky, nemůžeme se dočkat.
Pak počítáme oceány, na prstech, vzájemně,
pokaždé vychází nám jiný čas.

 

 

 

Přes kořeny a výš
Znáš už všechno, ty jo. Chvíle, kdy mosty
fialoví, takže jdou přejít jenom po zábradlí.
Mandle se mění v rozinky, rozinky v lesní
jahody, ještě za zimních časů. Punčochy
taky bdí, jsou jedno velké oko, hluboko
přes půlnoc, a já se taky jenom dívám.
Semena nerozpuklá, dychtivost, chvění.
Zeminu hrnu přes kořeny a výš, a dost,
žádný uhlazování, žádný ornamenty. Jen
ten vzkaz, máš ho? Ten, co se šeptá. Ten
na křídlech, až pod ochrannou vrstvou.
Tam, kde nic není jistý. K odletu. K objetí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • Horakova
    Rozhovor s Pavlou Horákovou

    Vždycky jsem stála na okraji

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2019
  • kolmacka_tvarnice
    Rozhovor s Pavlí Kolmačkou

    O životě v ústraní, včelách a světle na zdi

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Pracovní život začne kopírovat rytmus včel. Jakmile se oteplí a včely začnou lítat, nastává nejen jejich, ale i moje aktivita. Musím s nimi držet krok a přizpůsobit tomu program.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 6/2019
  • Simona Martínková-Racková

    Piš o vílách

    Otevřené kupé už není
    kupé, oproti tomu velká dcera
    je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2019
  • Rozhovor s Petrou Dvořákovou

    Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2018
  • Danhelova
    Rozhovor s Lenkou Kuhar Daňhelovou

    Poezie je pokus o komunikaci

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018