Nekroť to
Nekroť to. Jsi ten, kdo přespává
v džungli, noc plná horkosti. Jsi šelma
a jsi lovec. Spíš ve střehu, houpačka
z lián, potrhaný sny. Nic není jistý,
tak to máš rád. Řekla bych víc,
ale jsou věci, o nichž se nemluví.
Chuť manga první ráno, malátná
jet lagem, matně se rozpomínám.
Teprve teď, už teď. Až to všechno
ucítím pod rukama, bude to
pryč. A třeba zrovna ne! Zlátne
a oceloví, i nebe mezi dráty
je nebe. Ostrá chuť, co se vzpříčí.

Bude to později. Teď ne.
Co se děje, když konvalinky usnou? Kde
spočinou, sklon otazníků, jejich ladná
šíje. Labyrint, nebo bludiště, a čím se liší,
liščí. Nauč mě nehledat, srst v prsti,
v prstech, jdu za pachem, a to je každá
vůně, když je jí moc. Akáty, akáty!
Keře se přepeří, bude to naopak
než u labutí, z bělostné bude popelavá.
Později. Bude to později. Teď ne.
Teď si jen naskočit a vézt se, no jasně,
správně ti to připomíná popeláře. Ta
ulice je slepá, a tak máš jistotu, kam
vede. Volavky, roztáhněte křídla,
nad meandry, nad meandry, nad meandry.

Planety
Když jsem se vrátila, vše bylo na svém
místě. Protahující se zvířata, plachost
rostlin, bordel v koupelně – znamení,
že se tady žije, že to nebylo marné.
Úplněk nastane až zítra, počkej si, ještě.
Planety mlčí. Jsou krásné a jsou nadosah,
nevěříš? Věř. Věř! To, co tě obkružuje,
navždycky patří k tobě. Přes displej protrhávání,
ta bouřka teda byla! Těkáš a nevidíš,
těkáš, a díky tomu jsi, v každé z těch
teček, nebylo to marné, v pangejtu u hlavní
ve čtyři ráno začínají zpívat. Dnes nikdo
nevypadne z hnízda, planety nezešílí,
tam ve tmě. A ty, i ty máš ještě čas.

Kdo barví oheň?
Rostliny, které pěstuješ potmě, mají
oranžové kořeny. Kdo barví oheň, kdo
přikládá, takhle na konci března? Dívej,
stíny už natahují končetiny, jsou samá
ruka, samá noha, jak holka před pubertou.
Kdo přikládá, kdo věří? Vítr ať je milosrdný
k ptáčatům ve větvích u okresky, k vejcím.
Barvíme konečky, nemůžeme se dočkat.
Pak počítáme oceány, na prstech, vzájemně,
pokaždé vychází nám jiný čas.

Přes kořeny a výš
Znáš už všechno, ty jo. Chvíle, kdy mosty
fialoví, takže jdou přejít jenom po zábradlí.
Mandle se mění v rozinky, rozinky v lesní
jahody, ještě za zimních časů. Punčochy
taky bdí, jsou jedno velké oko, hluboko
přes půlnoc, a já se taky jenom dívám.
Semena nerozpuklá, dychtivost, chvění.
Zeminu hrnu přes kořeny a výš, a dost,
žádný uhlazování, žádný ornamenty. Jen
ten vzkaz, máš ho? Ten, co se šeptá. Ten
na křídlech, až pod ochrannou vrstvou.
Tam, kde nic není jistý. K odletu. K objetí.