kolmacka_tvarnice
Rozhovor s Pavlí Kolmačkou

O životě v ústraní, včelách a světle na zdi

Ptá se Simona Martínková-Racková

Pracovní život začne kopírovat rytmus včel. Jakmile se oteplí a včely začnou lítat, nastává nejen jejich, ale i moje aktivita. Musím s nimi držet krok a přizpůsobit tomu program.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 6/2019

Nikdy jsi nedostal velkou literární cenu typu Litera, až teď naši tvarovskou cenu Dílo roku Tvárnice 2018. Máš radost, nebo už je ti to víceméně jedno?

S nakladatelem Robertem Krumphanzlem jsme se kdysi dohodli, že Triáda nebude moje knížky na Literu navrhovat. Není to žádný bojkot, publikace Triády přece Litery dostávaly. Energii je prostě potřeba vynakládat na jiné věci. Jedno mi ale není nic, ani to, když mi k nové sbírce někdo napíše mail. Tvárnice mě překvapila, ale samozřejmě mám radost. Někdo se rozhodne, že tvoje knížka stojí za ocenění… to je hezké. Jen pro přesnost: za sbírku Viděl jsi, že jsi jsem dostal cenu Českého literárního fondu. Za Wittgensteina mi Jakub Chrobák při mém čtení v Opavě udělil svou osobní Opavskou literu. Z toho jsem byl dokonce vesele dojatý! Jakub cenu hmotně podepřel rohlíky a dvaceti deka šunky, v autě cestou do Ostravy jsme to pak společně snědli.

Už léta žiješ v ústraní, pocházíš ale z Prahy. Jak jsi doputoval až do Chrudichrom?

Dům, ve kterém bydlím, si koupili prarodiče, když šli do důchodu. Předtím totiž vždycky bydleli ve škole, kde dědeček učil. Přes kopec je místo, kde se narodila maminka, za druhým kopcem vyrůstala, v okolí bydlí řada příbuzných. Jako malý jsem tam trávil léto. Moji sourozenci měli pocit, že tam patří víc než do Prahy, a oba si umiňovali, že se tam jednou odstěhují. Já to takhle neměl, doma jsem byl v Praze. Pak se to ze dne na den změnilo.

V Praze jsi vystudoval ČVUT. Živil ses někdy v oboru?

Dva měsíce jsem pracoval v ČKD. Posílali nás tam i na praxi.

Co tě zavedlo na technickou školu?

Tehdejší situace. A svár mých dispozic, snad zděděných. Tatínek byl technik, zabýval se anténami. Hodně četl, ale měl striktně technický náhled. Maminka spíš žasla nebo se dojímala, zpívala a recitovala zpaměti básně, což by tatínek nikdy neudělal. Od tatínka jsem nikdy neslyšel, že je něco krásné. Já jsem jako malý s potěšením maloval, a když jsem se naučil číst, psal jsem tiskacími písmeny „knížky“. Chtěl jsem být malíř. Později si mě přitáhl otcův svět, četl jsem o fyzice a stavěl jsem si letadla, věřil jsem, že otcova věcná poloha je jako stvořená i pro mě. V pubertě ale nastala recidiva zápalu pro věci, které mě táhly dřív. A dobře se to snášelo s revoltou proti světu dospělých. Ale co s tím? Když jsem se rozhodoval, co studovat, jedna věc mluvila jasně ve prospěch techniky: nikdo mi tam nebude vnucovat, co si mám myslet. Nebude mě ideologicky masírovat. Studium ani práce nebudou žádat moje srdce a duši. Měl jsem jasno například v tom, že nikdy nechci být učitel. I proto, že maminka byla učitelka. Viděl jsem ty tlaky i to, co s ní dělaly.

Přitom jsi říkal, že byla cituplná…

To jo, ale se všemi aspekty toho založení. To znamená i s výbušností a tendencí ovládnout prostor, a to s obrovskou razancí.

Většina lidí naopak touží po povolání, do kterého může vložit „své srdce a duši“, ne?

To je ideální stav, ale koncem 70. let jsem si nedovedl představit, že by to bylo možné. Dneska za ideální stav považuju to, když člověk může něco trpělivě vytvářet, a pokud jde o psaní, není limitovaný tím, že si musí vydělat. Duše potřebuje ochranu a péči. Nevím, jestli se o ni starám dost, péči o duši však vnímám jako vykřičník, jako něco, na co nemám zapomínat.

Jaké jsou dobré způsoby, jak pečovat o duši?

Systematicky si vytvářet životní prostor tak, aby se věci daly dělat v přiměřeném tempu, pokud možno pomalu. Dbát na rytmus, pravidelnost. Pěstovat vztahy. Respektovat sváteční čas. Aspoň na chvíli vyřadit praktické aspekty života, povinnosti. A dělat i věci, které nejsou užitečné nebo ziskové, všelijaké postávání, lelkování, zírání na něco, dovnitř. Čtení. Usebrání. Hroužení.

Proč je pomalost tak důležitá?

Vnímám ji jako možnost věci prožít, nejenom jimi proletět. Deset let jsem pracoval doma. Vstal jsem v pět ráno, a než se vzbudily děti a jelo se do školy, mohl jsem se podívat ven nebo si něco psát. Přes den jsem překládal, občas jsem vyšel na zahradu, nabral dech, srovnal si záda… Samozřejmě člověk musí dodržovat termíny, nebyl to idylický život bez stresu. A pak na nás dolehla nutnost ze dne na den si uspořádat život jinak: jinak si vydělávat, jezdit za nemocnými rodiči do nemocnic. Prakticky to vypadá jako překotný sled pracovních úkonů, jednání, cestování autem, pak dalších pracovních úkonů. Teď učím v továrně angličtinu, za hodinu mám být padesát kilometrů daleko. Mechanicky uděláš dvacet věcí, přesouváš se z místa na místo. A večer máš pocit, jako kdyby ten den nebyl.

Jako kdybys ty u toho nebyl.

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Kolmačka

    (1962) vystudoval elektrotechniku a religionistiku. Pracoval jako asistent v průmyslovém podniku, ošetřovatel, překladatel, redaktor, učitel, v současné době se živí knižními překlady, výukou cizích jazyků, pastevectvím a včelařstvím. Publikovat začal ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • Pavel KolmačkaŽivot lidí, zvířat, rostlin, včel

    Fenomenologie života

    Reflektuje Roman Polách

    Celek knihy spěje přes spěch světa a intimní dramata až k takřka zneklidnění realitou vůbec, jejím nenadálým a neurvalým vtrhnutím do našich jistot.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 6/2019
  • Pavel Kolmačka

    Pastevní záznamník

    Letím mezihvězdným prostorem, neboť vše skončilo. Poblíž se vznáší kámen, usuzuji, že se nacházím v některé z mlhovin.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2019
  • Simona Martínková-Racková

    Piš o vílách

    Otevřené kupé už není
    kupé, oproti tomu velká dcera
    je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2019
  • Rozhovor s Petrou Dvořákovou

    Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2018
  • Danhelova
    Rozhovor s Lenkou Kuhar Daňhelovou

    Poezie je pokus o komunikaci

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018