Pavel KolmačkaŽivot lidí, zvířat, rostlin, včel

Fenomenologie života

Reflektuje Roman Polách

Celek knihy spěje přes spěch světa a intimní dramata až k takřka zneklidnění realitou vůbec, jejím nenadálým a neurvalým vtrhnutím do našich jistot.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 6/2019

Pavel Kolmačka (nar. 1962) je zástupcem silné básnické generace, která se uvedla v devadesátých letech. V literárněhistorické perspektivě byl dlouho Kolmačka veden jako blíženec poetik Petra Hrušky a Petra Borkovce, tedy v intencích poezie, která se ve fikčním světě areálově pohybovala především v místech blízkých domovu, rodině a v jakémsi neodbytně uhrančivém tichu, přičemž se od nich Kolmačka odlišoval intencionální spirituální polohou. Každý se nicméně vydal někam jinam, byť nárys původních poetik je v jejich tvorbě svým způsobem stále čitelný – u všech zůstala jistá elementární civilnost, která se u každého z těchto autorů vydala specifickým směrem, doprovázena taktéž různými polohami neklidu (osobního, společenského či obecně světa).

Po dvanáctileté odmlce, která následovala po prvních dvou (resp. třech, když počítáme první knihu Básně, kterou Kolmačka vydal spolu s Ewaldem Murrerem a Bohdanem Chlíbcem v roce 1989) sbírkách, vyšly u nakladatelství Triáda knihy Moře (2010) a Wittgenstein bije žáka (2014). Kolmačkova poetika se podivuhodně proměnila – oproti střídmým a takřka plachým veršům prvních dvou knih (v nichž tvoří výjimku zejména skladba „Ezechiel v parku“) je poetika těchto knih značně rozbujelá. Autor vnímá svět ve velice široké perspektivě, již není snadné uchopit a která vyznívá spíše ve svém celku, jakkoli jsou jednotlivé básně vůči světu mnohdy až neuvěřitelně pozorné – o čemž svědčí fakt, že básně z obou sbírek byly zařazeny do ročenek Nejlepších českých básní. Mimo onen rozbujelý fikční svět je patrná čím dál větší komponovanost jednotlivých knih, ale také jejich narůstající rozsah – Moře má 97 stran, Wittgenstein bije žáka 117 stran a nový titul Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) má stran dokonce 152 – potřeba reflexe světa je tak realizována stále většími textovými celky a hutností poetiky. Poslední kniha Pavla Kolmačky je – velice pozoruhodná. Rozklíčovat ji je jako rozklíčovat život, provozovat básnickou fenomenologii života této doby. Už jen sám titul je pln života, stejně jako názvy pěti oddílů: „Život těla“, „Život ve dne v noci“, „Život nad kráterem“, „Život na pomezí“ a koneckonců i „Les“.

Úvodní oddíl „Život těla“ je enigmatický – v sedmi krátkých básních jsou tělo a jeho funkce (srdce, krev, cévy, sluch, zrak) transponovány do přírodních prostor (mořský útes, prales, skály, vzduch). Člověk si může lámat hlavu nad zdánlivou neprostupností symboličnosti – mimo zcela jasné vřazení těla do celku přírody je tato část především ouverturou. Ona fascinace nejenom mořem, ale také jinými nedostupnými a neobvyklými přírodními areály přechází (jakkoli je motiv moře u Kolmačky dlouhodobě přítomný) z předchozí knihy Wittgenstein bije žáka:

Moře je zamrzlé.

V ledu jak v páře
planktony, ryby, tváře.

Hluboko mimo časy
dál žijí organismy,
bakterie a řasy.
(s. 38)

V nové knize je jedním z hlavních motivů právě život všech organismů v čase. Některé organismy (zvířata a rostliny) žijí zdánlivě mimo čas, zatímco jiné v něm vězí mnohdy až příliš (lidé). Přechodovou paralelou mezi oběma knihami můžeme spatřit například ve wittgensteinovském motivu řeči (resp. zachycení světa řečí) a její složité sdělnosti:

UCHEM JAK MOUCHA
vlétá svět
chycený ve slovech,
v tichém volání.

(s. 12)

Právě neklid ve zdánlivých jistotách je pro novou sbírku emblematický, a to nejen ve zdánlivé jistotě jazyka, ale v rámci našeho znalostního horizontu světa:

Zdá se nám sen, mozek vysílá vlny.
Nikdo nic neví.

(s. 9)

Druhý oddíl je už mnohdy explicitně fenomenologií našeho bytí uprostřed chvatného světa, v němž se neustále něco děje, a uvádí do temného prožívání času:

Nepostřehnutelně se děly
pohyby trávy.
Nepozorovatelně probíhaly
nevyzpytatelné pohyby,
jimiž se mění ratingy a kurzy
[…]
Čas chvátal, nezvolňoval,
v okně, jež před pár hodinami
pohaslo, znovu rozsvítili,
znovu se ozývaly hlasy.

(s. 20–22)

Třeskutá dynamičnost, šílené pohyby lidí, aut, kurzů a všelijakých mód, neustále nabývající fakta rozličných věd, která se pokoušejí nejenom člověka, ale také jeho svět vměstnat do přehledné kostky pojmu ve své totalitě:

Neustálý chvat, sháňka,
plné nasazení.
Divoký, temný, nepřehledný svět
byl přeskupován do přehledných řad,
ploch a linií.

(s. 28)

Aniž bychom chtěli, i přes všude dostupné a neustále nabývající znalosti je nám právě proto často život vzdálen – můžeme se na toto gesto dívat perspektivou Wittgensteina: ne vše je naprosto sdělitelné, byť vše prochází a je strukturováno mřížkou jazyka (ono zprofanované „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“), nebo můžeme tento problém vnímat naopak onou husserlovskou maximou a jít „k věcem samým“. A to nejenom jaksi, řekněme, fenomenologickou kritikou Wittgensteina, že ne vše může být srozumitelně uspořádáno řečí, ale také totiž v tom, že se před nás každodenně předkládají nejrůznější poznatky (vědecké, ekonomické, módní), ale v tom všem jaksi tone náš přístup k věcem, a tedy i ke světu samému (ať už prizmatem, či naopak absencí lásky, projektů aj.). Kolmačka na pozadí této osobní fenomenologie provádí i jistou společenskou kritiku:

Copak se v onen prosluněný den nosilo
v metropolích módy?
Džíny, tenisky a kůže.

Devadesát minut v thajském ráji
zbavovalo napětí i bolesti za polovinu ceny.
Letěly kožíšky, etno a výrazné doplňky.
Jak ale porozumět vlastnímu psovi?
Jak v podání lososa změnit stereotypy?
(s. 27)

Jak rozumět světu, když jsme se od něj v podstatě odvrátili v podobě suverénních jistot našeho bytí, kterému mnohdy chybí životodárné existenciální (viz Jaspers) znejistění?

Celý tento oddíl je pečlivě komponován jako narůstající drama s lyrickými intermezzy – mezi běsy moderní civilizace probíhá fascinovaně klidný a zároveň neurovnaný svět zvířat, jenž se od věcí neodvrátil a dokáže nás ve chvílích naší náhlé epoché zastavit:

Muž s autem pojišťovny
na parkovišti OBI
nakládal pletivo na přívěsný vozík.
Na zlomek vteřiny
znehybněl,
dech se v něm zastavil.

Topil se,
stržen představami
do proudu pastviny.
(s. 39)

Ono vrstvení podobných, již uvedených fenomenologických popisů temných dějů světa je základem elegické skladby a svým způsobem naplňuje i její formu a obsah – temnost, trpnost člověka, skladebnou návratnost a navracející se monotónnost, podvědomý podtón archetypu ztraceného ráje, přičemž mi přijde smysluplné i to, že dle teorie směřuje elegie jak k intimní, tak historicky i k tzv. občanské lyrice (viz Mocná, 2004), což jsou dle mého názoru dvě z nejpodstatnějších poloh této knihy. Nenazýval bych to ovšem angažovaností (kterou vidím jinak, intencionálně i hodnotově), ani sociálněkritickým aspektem, ale právě prizmatem oné účastné fenomenologie života, fenomenologické epoché, která není ani kritickým, ani pozitivním prvkem – je to velice signifikantní poloha lyrického subjektu, který se básnicky snaží odstoupit od všech soudobých parametrů života a prochází jak neutrálním, tak velice intimním, ale i obecně občanským a lidským momentem.

Neustálý roj života ve dne v noci pak v dalším oddílu „Život nad kráterem“ pomalu přechází do mnohem intimnější roviny, kterou signalizuje především následující báseň:

Svět jde po svých, ne tak, jak chceme my:
na jeho konci schovaní
dojíme kozy,
na pastvinu vláčíme sudy vody,
spravujeme poničené ploty,
honíme se za berany, kteří utíkají a toulají se v polích,
třídíme jehňata.

Běžíme vytrvale, klušeme bez zastávky,
střídáme běh s chůzí.
Před námi pokoj, mír,
krásné chiméry,
a v patách dramata.
(s. 105)

Třetí oddíl je věnován především vnitřním dramatům a jejich kráse – dramatům otcovským, vztahovým a obecně lidským. Oproti předchozím celkům se zde výrazně objevuje přímá řeč – postavy spolu citlivě komunikují, monologicky i dialogicky se svěřují, a jakkoli je za tím vším „kráter neklidu“, je ovšem vyvážen onou lidskou nenadálou schopností v tom všem spatřit surovou krásu:

SEN SE ZIMNÍMI PLODY: je silný mráz, a přece
v zahradě nacházím zralé lusky, ano, na těch
rostlinách, které jsme zaseli, ale nestihly vyrůst,
a tak jsme je nechali být, upoutáni jinými starostmi,
záhon jsme nezryli. A vidím, že na nich vyrostly
nádherné zelené plody, jsou veliké a plné, otevírám
je, beru si z nich a jím a divím se. Je zvláštní, že jsme
to nevěděli, že jsme to takhle nikdy nedělali.

(s. 118)

Jakkoli nás můžou pronásledovat soukromá dramata a temné děje, přece jen je tu ten zázrak „věcí a dějů“ kolem nás:

Nemohu se vynadívat! Až se ve mně všechno svírá!
Taková krása.

(s. 122)

Ony přímé výpovědi svědčí o zaujatosti vnějším světem, o fascinaci jeho odposlechem. Jistou formou odposlechu světa je také sen, jehož frekvence záznamu je v předposledním oddílu „Život na pomezí“ signifikantní. Vedle motivu snu se objevuje také záznam řeči snové, cizí, nesrozumitelné, mnohdy na hranicích stavu „na pomezí“ mezi spánkem a snem – jak lze něco takového tedy zaznamenat řečí, když to v nás ale je?! Co asi tak pak můžeme zaznamenat, když

Nevíme ani, co se nám odehrává v těle.
Nemáme ponětí o osmózách v našich tkáních. O práci
našich střev. O válce organismů v naší krvi. Žijeme
bezstarostně, jako by nebyly. A věci venku? Věci
daleko? Dějí se, a my nevíme nic. Přibližují se.
A znenadání vtrhnou a jsou tady.

(s. 133)

Celek knihy spěje přes spěch světa a intimní dramata až k takřka zneklidnění realitou vůbec, jejím nenadálým a neurvalým vtrhnutím do našich jistot. V předposledním oddílu se sny mísí s realitou předmětného světa, živé jazyky s jazyky neznámými, nejbližší lidé s lidmi neznámými, téměř snovými rezignacemi a nadějemi:

VZBUDIL NÁS TELEFON,
a když jsme jej zdvihli,
na druhé straně
se neozvalo nic.

A zase jsme usínali
konejšeni mumláním
svých úst.

S čelem oroseným,
s pěstí zaťatou,
jak děti svírající
matčin prst.
(s. 146)

Poslední celek (spíše než oddíl) „Les“ sbírku uzavírá tak, jak začala – nesmírným přírodním životem, odstoupením od sršení života a fenomenologickým a zároveň veskrze prožívaným pohledem na přírodu, na její život, který si mnohdy neuvědomujeme, jenž nám mnohdy ani nestojí za to, abychom si ho povšimli, který je ale mnohem silnější než všechno naše vědění dohromady. A v tom je ten život, který se posledními slovy sbírky rozpadá i řečově:

Děje se mnohem víc,
než vidíme
nezměrně víc, než víme.

Ó… hé… á…
Cha ni joooo…
Slyšíš? Co je to?
Alajá.
Že by ty stromy?
Byliny?
Zvířata? Jiné bytosti?
Hovoří spolu?
Zpívají?
Áááá… oooo… laaaa.
(s. 152)

Jaké je sémantické gesto této podivuhodné sbírky? I přes uvedené myšlenky, které generuje horizont jednotlivých básní a konečně i celku, je nesnadné toto gesto artikulovat – Život lidí, zvířat, rostlin a včel totiž obsahuje mnohé básně, které se vymykají. Mnohdy jdou proti „zavedené“ registraci světa – je v nich fascinace světem zvířat, snu, ale i existencí jako takovou a její živou mnohotvárností. Knihu je proto nutné vnímat v její paralelnosti, velice neobvyklé imaginativnosti a jisté fenomenologičnosti – zejména k tzv. fysis, tedy k přirozenosti vzniku a zániku, smrti, života, jistotě a zdánlivým vniknutím nejistot. Totiž v nekonečně marném a zároveň nadějném přibližování se světu a křehkému životu nejen lidí, ale celku světa.

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Kolmačka

    (1962) vystudoval elektrotechniku a religionistiku. Pracoval jako asistent v průmyslovém podniku, ošetřovatel, překladatel, redaktor, učitel, v současné době se živí knižními překlady, výukou cizích jazyků, pastevectvím a včelařstvím. Publikovat začal ...
    Profil
  • Roman Polách

    (1986, Frýdek-Místek) vystudoval doktorský program Teorie a dějiny české literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity disertační prací Pozornost ke světu. Literární pole na pozadí identity české literatury ve společnosti a ...
    Profil

Souvisí

  • Pavel Kolmačka

    Pastevní záznamník

    Letím mezihvězdným prostorem, neboť vše skončilo. Poblíž se vznáší kámen, usuzuji, že se nacházím v některé z mlhovin.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2019
  • Ondřej Macl

    Miluji svou babičku víc než mladé dívky

    Reflektuje Tomáš Čada

    Rozhodně však nejde o knihu pro každého. Je z ní znát poučenost, co se týče historie, filosofie, religionistiky, lingvistiky a zrovna tak naratologických přístupů, ale všechno je to, když to řeknu na férovku, trochu nuda.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2018
  • Nad knihou
    Thomas Laqueur

    Rozkoš mezi pohlavími: Sexuální diference od antiky po Freuda

    Reflektuje Markéta Jakešová

    Problém genderu a ideologie na jedné straně a pohlaví a přírody na straně druhé však otevírá mimo jine otázku, zda lze tato rozlišení vůbec dělat, popřípadě jestli existuje nějaký neutrální bod, ze kterého bychom se o to mohli pokusit.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2018
  • Petr BorkovecHerbář k čemusi horšímu

    K čemusi horšímu

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 13/2018