Petr Borkovec publikuje nárazově, sem tam se mihne předělávka, opravenka či dodělávka knih starších. Po delším mlčení mu během dvou let vychází soubor povídek Lido di Dante a nyní konečně také nová sbírka básnická. Herbář k čemusi horšímu, s podtitulem Ohlasy a centony a procvičování.

Herbář je dnes vnímán jako katalogizovaná sbírka sušených vylisovaných rostlin s etiketami, schedami. A teď si představte herbář básnický a žargonový. Představte si nad ním sběratele, který se věnuje básnickým formám a jazykovým obratům, který je s láskou obrací v rukou, rovná a přebírá stejně jako botanik své rostlinné úlovky, který je vyhledává, suší a vřazuje do sbírky podle abecedy, který je nejen inventarizuje abecedním pořadím a popisky, ale je i šlechtí – to znamená variuje, paroduje a košatí, roubuje na nejstarší odrůdy své zcela moderní výhonky, geneticky mutuje jejich vyrešeršované a vygooglené formy nebo je prostě překopíruje, čemuž se říká intertextualita.

Na začátku 19. století vznikl Opizův Výměnný ústav rostlin, kde bylo možno herbářové položky směňovat. A nyní si představte, že náš zcela neimaginární básník-sběratel vyměňuje své poetické položky s autory buditelských almanachů, s Thámovci v souboru Básně v řeči vázané a Puchmajerovci v Sebrání básní a zpěvů první novočeské básnické školy, s podvrženými Rukopisy, se Vznešeností přírody Miloty Zdirada Poláka, s Křišťálovou studánkou, kterou zná, je tam ten nejhlubší soukromý les. A pak také s ohlasy lidové poezie, jejíž moderní forma má u Borkovce podobu úctyhodné kolekce citátů mluvy příslušníků zájmových skupin, jako jsou detektoristé kovů, kovů, které známe už povídek Lida di Dante, chovatelé, rybníkáři, pěstitelé a entomologové, vyznavači outdooru, zbraní, porna… To by se Marcián Hromotluk divil. Občas Borkovec nějakou tu položku jednoduše šlohne, vytrhne neomaleně z tištěných i internetových sbírek celou stránku, je to přece Zlodějíček s velkým Z, a v podtitulu knihy jsou i centony, kradené citátové básně, čorky, kterým se říká eufemisticky výpůjčky a jež zdaleka nejsou záležitostí postmoderny, jsouce starověké. Je to přece všechno na googlebooks.

Oblíbená činnost: metasběr

V Herbáři nejde o pouhé sběratelství a variování. Tady se pořádá metasběr, s nejvybroušenějším citem pro jazyk, pro zvuk slova a melodii verše, se smyslem pro hru a humor, s vražednou kombinatorikou zašlého, zachváceného elegantní patinou, a moderního, trochu odporného. Tak třeba:

Poblíž bezejmenných mladosmrčků dnes každý kvítek libě kvěť! V blízkosti města Stump u letiště dnes slunce vzejda jasně svěť.

Ano, Petr Borkovec miluje starší česká literární díla s tehdejší vzkříšenou, obuzenou češtinou, stejně jako své kroužkaře, hobbíky a kutily, kteří opečovávají objekt zájmu s dojemnou láskou – a to i s péčí jazykovou, pojmenovávací, která je zdrojem nevyčerpatelného veselí. Při svém vlastním metasběratelství to PB dělá úplně stejně a v jádru i se stejnou vážností jako oni. Kolektuje obskurnosti, na něž narazil, když pozoroval ostatní, kterak cosi sbírají. Zejména vybraný jazyk, jímž se mezi sebou domlouvali, aby tak zpečetili svou sounáležitost, jež je současně vydělí: myslivci, vážkaři, kriminalisti, členové družstva nájemníků, básníci. Jejich unikátní hantýrky jsou současně vzácným exponátem Borkovcovy sbírky, jen jen vydražit.

Borkovec se zhlíží v obrozenské češtině nejen variováním dobových lexikálních a slovotvorných zvyklostí, složenin (silnoramní proudové) a slovosledných inverzí, ale také související půvabné, hladce líbivé bezobsažnosti, která byla jádrem způsobu komponování básnického textu starých anakreontiků, rokokových uctívačů sladké přírody spíše než vína, žen a zpěvu. Čpí z toho notná dávka sladce nahnilé dekadence, kořeněná znalostí Hněvkovského opusu Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozodii z roku 1820. Tam za daktylskou kapličkou, v hájku, stojí nedaleko kaplička trochejská. Jde totiž hodně o rytmus, o pravidelnost, metrum – o zvuk, souzvuk, o atmosféru, danou tímto souzvukem.

Hle! jak kryje vůkol hrůza lůžek luka, pole, lesy, trojice; hle! jak do ohřáté lodice rychle má se k běhu růžek!

V této sbírce opakovaně hovoří přírodniny a věci, zdaleka ne mlčenliví soudruzi, sněhy, cesty, mrazy, ploty, rostlinstvo, ptactvo: všechno tu křičí, kvílí, piští, kvoká, pšouká, počítá. Je to enervé, nikdo a nic ani na chvíli nezavře pusu, a básník-slovníkář aby se uzaznamenal.

Herbář se drží původní starobylé formy i v jiných drobnostech: například autorův životopis v úvodu sbírky je psaný latinsky. Ale, jak si možno z citovaných úryvků povšimnout, všude se vtírají nejrůznější podloudné rozkladné živly, jež vedou k vybočení ze splavnosti. Stačí přitom opakovat jediného slovního narušitele. Tak třeba:

Když usnou lesy soukromé a kolem ticho jest, a soukromá nebesa i soukromá studánka jsou plny soukromých hvězd.

Poezie jako elektronický jazz

Bizarní položkou herbáře tedy není jen čeština stará, ale i podivné zvyklosti češtiny nové, v jejích nejkomičtějších podobách: žánr inzerátů, popisy zločinů a zločinců, texty popových hitů, staré přírodopisy a učebnice českého jazyka, bajky na způsob Ezopových, jako je třeba ta o kočce a hadu hospodáříčkovi nebo o slámce a slepýši, zakončená samozřejmě poučným příslovím. Špatné překlady určené k redigování, bulvár tištěný, elektronický i televizní, ohlasová poezie a nápodoby folklórních textů, zlidovělé umělé písně, lidová inzertní publicistika, popisy akcí jak vystřižené z návodů 60. let, akorát že tu jde o střevlíka.

Pakliže jde o metasběr, není možné nečerpat také z metajazyka, totiž z jazykovědy, samozřejmě ironicky, k čemuž se ideálně hodí dotazy zasílané do jazykové poradny, články z odborného časopisu Naše řeč nebo výkladová hesla etymologického slovníku.

Dobrý den. Prosím o laskavou radu, které z uvedených slovních spojení je správné, resp. nejlepší: Prohnala si 1) kulku hlavou, 2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu, 4) hlavu kulkou. Děkuji, Hana B.

Ovšem pozor, nikdo by neměl nabýt dojmu, že se v Herbáři jen přebírá a krade, bez ohledu na bezohledné přetištění třeba kompletní Erbenovy Polednice, abychom zůstali u centonu absolutního, jehož využití je nepochybně symbolem na druhou: Petr Borkovec je mistr básnické fabulace a rád si vymýšlí.

A abychom také celou knihu nesvedli jedním směrem. Herbář k čemusi horšímu je zvláštní vazba – herbář k něčemu? Je to tedy sbírka s účelem, průvodce k čemusi ještě horšímu, než jsme čekali. Jak jsme na tom s jazykem a jeho užíváním, například. Jak my to tu vedeme. Jak nám ho zabili, jazyka, a spolu s ním i vznešenost básnictví. Je to poezie výčtovitě inventarizující některé druhy smrti.

V této poezii, která zní jako elektronický jazz, jenž je buď jak buď určen jen pro fajnšmekry, je něco přímočarého a nesymbolického, účel a objekt, na nějž Petr Borkovec nezanevírá: totiž polákovská láska k přírodě, k přirozenosti – a spolu s ní i láska k přírodní lyrice, tedy opět metaláska: láska k lásce k přírodě, k ptákům a broukům, jak je u Borkovce obvyklé, ale i k jehličnanům a potůčkům, ke spadanému listí. Ostatně Všechno je to na zahradě, jak autor pojmenoval svou sbírku básní pro děti. Příroda se tu oslavuje stejně, jako ji opěvali buditelé, kteří zkoušeli, co vydrží a unesou zbytky češtiny. Mnoho toho nebylo tehdy a není ani dnes, kdy jsou jazyk a jemu připisované kvality v patrném oslabení, tentokrát jakýmsi ztitěrněním, rozdrobením, repetitivností. Toto oslabení je o to směšněji paradoxní, kolika ústavy, publikacemi a institucemi, jež Borkovec vyvolává, bylo o jazyk po několik staletí pečováno.

Mezi atlasem, skládkou a slovníkem

A pak je tu dlouhá řada básní zcela vážných, které mají stejný prostor jako ty nevážné z podtitulu, a jim by měl zřejmě čtenář věnovat pozornost nejvyšší. V nich najde kus Petra Borkovce, na kterého byl možná zvyklý.

Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou. Jenže na to, aby to byl atlas, je tu jen málo doslovných, přesných map, které vedou k pokladu, a na to, aby to byla skládka, je to věc příliš promyšlená, prokomponovaná a navrch abecedně seřazená. Tady se ve skutečnosti skoro nic nebere na lehkou váhu, snad s výjimkou básní, které jsou spíše prstovým cvičením, etudou, jež se přeci jen nedá hrát jako soutěžní přednes. Třeba báseň založená na nácviku přirovnání:

Ta pamatuje Šalamounovy ostrovy, když byly eště blbý. Ta pamatuje Borneo, když eště začínalo na A.

Někdy je škoda, že básník zarputile nevěří žádnému editorovi: ten by sbírku poněkud zúžil, aby se neopakovaly totožnosti.

Jakkoli si lze mluvčího této poezie dobře představovat coby chlapce rozkošnicky pozorujícího na rodném dvorku hemžící se havěť živočišnou, rostlinnou i jazykovou, je to současně i básník, který Herbářem přináší vůbec nejradikálnější básnickou sbírku poslední doby.

Ó přírodo ráno při kafi a cigáru! Dnes ani žluna nemá den.